Slávia věncem ozdobená.

Slávia věncem ozdobená.
O milé Slavii chcy zpívati, Ach! kterou Múzu budu vzývati, By myšlení mi vnukla velebná, Ty Kalliope moudrá, služebnáslužebná, Ty vlej mi vroucý v srdce cýtění, Ty nadchni duši mou až k vytržení, Bych utěšeně zapěl k oslavě Svých milých krajanů, jimž na hlavě Se bobkový má věnec trpytěti. Ach! pomoz k slávě jejich zapěti. Byl jednou pověry čas strašlivý V mé vlasti, v němž smutně zněl plačtivý Hlas potlačené, ctnostné neviny, Tmy bludů kryly nízké dědiny, Y pyšná města, v nichž se zhustily, Ty roztomilé kraje pustily. Tu na hranicy jestiť vedena ČtnáCtná matička, než cele hubená. 13 Tam jinou polkla strašná hloubě vod, A její starý vyobcován rod, Že kravičky své pilně hlídala, Ta víc, než jiné mléka dávala. Zde ukrutný vrah ospravedlněn jest, Jenž vybral, zpálil na sta krásných měst, A na sta lidí poslal v večnouvěčnou noc, Měv srdce divoké a hroznou moc. Pře nekonečný čas se táhaly, Až nahé meče strany zrovnaly. Tam železo, co uhlí řeravé Nesl zlodejzloděj na dlani v při nepravé, A jestli zůstal na kůži jen zdráv, Jsa hoden tisýcera muk byl práv. O časy bídné, v nichž ctnost přemilá Práv svatých věčnou vážnost stratila. Zde jiný čarodejníkem jest jmín, An znal, co podběl prospěje y kmín, A pilně sbíral polní biliny, Y jméno uměl každé zrostliny, Byv šťastný lékař vraždných nemocý, Svým bližním přišel v bůlech k pomocy, Ten musyl na hranicy hořeti, A žena, outlé dítky na to hleděti, O přenešťastné hloupé slepoty! Smrt byla cena pouhé dobroty. – Ty řekni stará, šťastná Krupino, Jak mnoho pobožných žen trápíno Jest ohněm na tvém šířémšírém pomězýpomezý, 14 Jak mnoho řeravými železy Jest zkušováno, zdali zhřešily? Hle! podvodní ty muky přežili! A jinde příšery strach budily, Ty hloupým lidem mozek vrtily, Neb v loži o dvanácti hodinách Lid v městech dávily y v dědinách, Muž k milé chodil mrtvé manželce, S ní často v měké léhal postelce, A otec dítkám svým se zjevoval, Je na studených rukou pestovalpěstoval. O strachy nevypravitedlné! Zdaž srdce mělo nečitedlné Byt v takového navštívení čas? Tu po dědinédědině rozléhal se hlas, Že mrtvý soused domů chodívá, A hrůzy smrtedlné rozsývá, Syn zočil tatíčka hned na dvoředvoře, Hned v zahradě, hned v tmavé komoře, Zas spatřil navracujícýho se V hrob tmavý časně ráno po rose. Tak podezřelost domy zpustila, A bludů mrákota se zhustila. Pak zyštný šidíř z pověr užitek Brav, v chaterné vzal ceně příbytek. Vy rcete Ožďancy, jak bouříval Lid u Vás rychtář, jak strach tropíval, Když po pohřbu smutném domů hned 15 V noc první vrátil se, a hrouzy jed Lel hojně po celičké dědinědědině, Až každý trnul při té novině. Jak od hřbitova domů klopotal, Jak házel kamením, jak třepotal, Jak v nocy mlátil žito v stodole, A vejda v světnicy, jak při stole Jedl chutně, potom vína z almářky Vzav nalíl sobě čtyři pohářky, Až hrdlatou vypráznil flaštičku, Jenž brala v sebe holbičku. Jak posylený bral se k postélce A lehl k ovdovělé manželce. Když nad horami zlatá dennice Se trpytěla, již vesní dívčice Jej viděli se v hřbitov vráceti, A velké kameny v psy házeti. Rok celý tento Peti b) burácel, Y stoly, židle, truhly zpřevrácel, A hrnce, mísy zházel z police, A rozdrobil je v kusů tisýce, Až s Hrozenkovskou v radu věšticy.věšticy Tam na Moravské vešli hranicy. Pět hřebů z potkoviček šibence Vzýt kázala, a věnec panence, ——— b) Tak se jmenoval onen rychtář, o němž pověrčiví lidé říkávali, že strašívá. 16 Pak v Petiho jej rakvi zložiti, A těmi hřebíky ji zabiti. O výborného receptu! Než, kterak vyvest moudrou radu tu, Kdo z potkov nešťastného šibence Těch hřebů dobude? a panence Jak odňít veněc rozmarýnový? O těžkých potazů! kdo odpoví? Ta černá zčertovaná strašidla Vždy u šibenic kládla osýdla. Předc jeden voják, starý, udatný, Jenž ve stech válkách vedl podstatný Boj s tisýcy nepřátel ostoudných, Vzal na se břímě pracý přetrudných, Sto římských zlatých jemu sjednáno, A závdavku mu dukát podáno. Hned připásal sy ostrý k boku meč, Mněv mezy strašidly ním tropit seč, Dvě pistole sy nabil koulemi, A na kůň sed se žehnal se všemi. V čas ráno, jako vítěz zmužilý Zpět přiběh radostí jsa opilý. Y vypravoval: jak ved tuhý boj, Jak na něj strašidel se valil roj, Jak příšery z ust plamen soptily, Jak hrozně po krvi jeho dychtily, A kterak rozžatými železy Jej hnaly štrkajíce řetězy, 17 A jak předc dobyl šťastně hřebíků, Jak na sta mečem pobil čertíků. Tu ckáli všickni, strachem trnuli, Div že se smyslem nepominuli. A hned sto římských jemu čítali, Tří vína starého pint přidali. Již veněc od ctné panny zelený Sy vyžádavše, jménem Heleny, Jej v vykopanou rakvi vložili. Ji smělým bojovníkem zabili. A – takli Ožďancy již nestraší, Již čertů z pekla žádný neplaší. O rado vyborná! o mátohy! O sprostnosti! o lide ubohý! Tam na Polichně slavná věšťkyně, Čest, jméno měla moudré bohyně. Ta všecko na vlas oznamovala, Co drzý sprostnost zvědět žádala, Jak dlouhý žit měl člověk tento věk? Zdaž bude z něho někdy sylný rek, Neb v svatyni má nebi sloužiti, A jemu v obět zápal kaditi? Zdaž šťastné manželství ho oblaží? Kdo? a proč hrozně na něj nevraží? Kdo jiným ukrad zboží, peníze? Zdaž bydlí daleko, neb na blíze, Kam zaběh pohřešený dobytek? Kam se děl spravedlivý nabytek? 18 Zdaž jinoch panně věrný zůstane, Kdy svadba radostná mu nastane? A v těžké upějícým nemocy Jak má se zelinami pomocy? A kdo jim toho zlého dokázal, Zdaž Lucyfer, neb komu rozkázal? Jak začitováním zlá zymnice,zymnice Se zapuzuje, a jak tisýce Se léčí nebezpečných těla ran? Sem lid se valil ze všech vlasti stran, A všickni s potěšením odjeliodjeli, Tu zvláště drzý jistě zvěděli, Kdo mléko odjal doma gazdině, Zdaž na daleké bydlí dědině? Proč krvavé mléko kráva dojívá, A čím? jak toho zlého pozbývá? O moudrosti! o slavné bohyně! O! blaze městu, dědině, Kde příbytek sy milý zvolila, Tu velkým štěstím zblažila. Než těžká byla k velké moudrosti Té cesta! na ohřeble v rychlosti Šla do Tokaje vínem slavného, V noc narození Krysta milého, Tam věštím duchem byla nadšena, A k proroctvím hned sylně puzena, Když máslače se hojně napila, 19 Té divné změny v sobě cýtila: O prameni tak velké moudrosti! O klame hloupé sprostnosti! Pak bůžkem jakýms štědrým honosyl Se jiný, jenž mu zlata nanosyl, Až pod samou ho skrýval košili, Ach! všemu lidé sprostí věřili. Ten pikulík – neb sloul tak bůžíček –, Byl z mosaze, neb z dřeva chlapíček, Jejž pod paždí klád vládař v kapsyčkůkapsyčku Řka: pomoz, požehnej mi bůžíčku! Jakž náhodou mu bůže zhynulo, Tož štěstí brzyčko se minulo. Zas jiný v štědrý, hvězdný večer jel Cest křížných hledat s pilností, a měl Tu všeckých čertů prosyt o jmění, Ach! lakomému nic se nelení. Dost dlouho v znamenaném kolese Zde čekal, co mu ďábel přinese. Hned mráz ho přejal tuhý po těle, Hned, jako hrach pot tek mu po čele. Dost hrůzy přeubohý podnikl, Až pokráv naposledy vykřikl: Kyž nesete mi zlato duchové, Proč dlejete, o pekla sluhové! 20 Než zjeviti se pyšně zdráhali, A v hanbě Kandydáta nechali. Y švárné děvky poslouchávaly, Zdaž hosté vánoční říkávali: Ne! aneb ano! byloť znamení, Že nevdají se, neb stav promění. V den novoroční prázné přinesti V dům nádoby, toť bylo neštestíneštěstí! A durný zajíc cestou jdoucýho,jdoucýho Když předběhpředběh, neštěstí budoucýho.budoucýho Byl smutným heslem, moh se varovat, Moh na své činy pilný pozor dát. Y nebe červené lid děsylo, To krvavou válku hlásylo, A chlapcy jestli hrali v skalčičkyskalčičky, V čas měla drahota být kratičký. Pak černokněžník, mužík žebravý Kde nalez skoupý lid, a nepravý, Jenž sebe prosycýho almužnu Pryč odbyl řečí hrubou, neslušnou, Tam přitáh na povětrné sylnicy, Co křídlatý drak v tuhé vichřicy, A v ďáblovém tom v mráčnach zjevení Les pěkný zlámal, zvalil osení. 21 V ty časy schytralcy se uměli Y v vlka přetvořit, jakž zachtěli. Ta vzteklá potvora lid děsyla, A škody v stájích, v poli tropila. Ten vlkolak (tak pěkné jméno měl) Dost často z svadb jen s jedním okem jel. Sny štěstí jevili, y neštěstíneštěstí, Tu oheň ohlašoval neřesti, A v bláto váznout bylo znamení,znamení Buď těžké nemocy, neb trápení. Sen s vejcy návěštím byl pomluv zlých, Pláč oznamoval radost, smích. Zub vypadlý smrt hlásyl přítele, Sněh, květy případnosti veselé, Včel štípajícých hlučný roj,roj Měl s nepřátely jevit statný boj. Zpěv, tanec při muzyce radostný,radostný Byl smrti, pohřebu znak žalostný. A jazyk Muzyn nemůž vypravit, Co temný rozum velel představit. Než blaze Slávii! již zmizely Ty černé mrakoty, jenž držely, Co v okovách, lid v bídné slepotě. Ach! díka nebes velké dobrotě! Již záře moudrosti se bříží nám, Již v celé Slávii jest Apol znám. 22 Již ctný Procházka d) bludy zapudilzapudil, Již Dobrovský z tmy světlo vyloudil. A Krameryus e) noční obludy Pryč zahnal, o proč smutné osudy Jej nám ho vzaly –! o kyž staroby Věk dlouhý dožil bez zlé choroby! Stach pravdymilovný Své zpívati S ctným učí Fryčajem a vzdávati Čest Bohu v utěšených písničkách, Hrát Ryba na harfě y husličkách. Jan Nejedlý a vážný Tomza, Thám, Y Zlobický, y Palkovič řeč nám Den jak den ozdobují krásněji, A spisy zvelebují slavněji. Y Jungman, Nejedlý y Puchmíř nás Svou zvučnou lírou těší v smutný čas, A vtipný Hněvkovský skrz ženský hríchhřích Y hořké pláče mění v hlasný smích. O naše koruny! o radosti! O nebe, zblaž je šťastnou starostí. ——— d) Faustýn Procházka, muž o literaturu česko-slovenskou výborně zasloužilý, umřel roku 1809. dne 2ho Prasynce. Viz o něm Vaterlaendische Blaetter na rok 1810. e) Václav Kraméryus, výborný novin, y knih česko-slovenských pilný spisovatel, umřel o nemalé literatury naší škodě r. 1808 dne 23 Y Semian případnosti krajinské, Nám jeví králů činy hrdinské. A Lipský celou vyobrazuje Vlast, města, hory, vody maluje. A Bartolomeides přepilný, Y Rybai kněh sbírač usylný,usylný Řeč Slavininu šíří uměle, Až krajan patří na to vesele. Což starý Šramko? učí dobře psát, A k mrtvých zásluhám se vděčně znát. Ach! přeškoda, že Čerňanského nám Smrt podťala, byl Muzám dobře znám. Pak Plachý v svatých přemyšlováních Lid potěšuje s Bohem v kocháních. A Lovich, Leška zpěvy vroucými Jej vzdělává, y řečmi svatými. Y tichý Zoubek, přítel Sepeši f) Y Podhradský nás spisy potěší. Y Šulek modlitbami vroucými Již mocně hýbá srdcy lidskými. Pak Kelini y Černý pomocy Nám podávají v těžké nemocy. A Wagner umu utlé mladosti ——— 22ho Března; jeho paměti viz v spisu v notě e) cytovaném. f) Michal Sepeši Starší cýrkví Nitranských umřel r. 1810 dne 21 Března. 24 Již přispěl užitečnou známosti. Strom planý učí Fábry štěpiti, A Fandli šťastně hospodařiti. Pán, Mojžišovič, ač syc skrovničkou, Se zdělují, však vděčnou hřivničkou. A tisýc mužů hlasy živými Blud porážejí šípy svatými. O který mudrec přirození chrám Otevře nám? ukáže kdo ho nám? Kdo dřevních časů slavných pamětí Běh vypraví, jich temnost osvětí? Kdo koule zemské všecky krajiny Opíše nám, jich města, dědiny? Kdo nás skrz vnitřek země provede? Kdo s námi nebe projede? Kdo do svatyně Teologie,Teologie Uvede nás a Filozofie? A země svrch kdo měřit naučí? Kyž Vydrův spis se tlačit poručí! A tisýc znalostí kdo vyjeví? Kdo nesnadnou k ním cestu uleví? O! Apol,Apol Slávii též osvětí, Ji za kněžnou sy jistě posvětí. Tať oněm ctitelům svým uvila Cti veněc v srdcy, jejich skrásyla Ním čelo, jenžto k věčné oslavě Se likotat g) jim bude na hlavě. ——— g) Likotati (vlastně ligotati) se, tolik jako tř- 25 Vy pilní instytutu svedency, Vy naše naděje, Vy mládency, Jimž milá Muza ze slovenských hor,hor V mysl štěpí umění, zlým v statný vzdor, O važte Slávie sy vysoce, Trůn její v světě stkví se široce. Jdi k východu, pak k bránam západu, Své mocy, slávy nemá příkladu. Y Russy, Polácy y Čechové, Y Moravcy, y smělí Srbové, Y Charváti, y pilní Slezácy, Y Volhaři, y statní BosňácyBosňácy, Řeč její libou mluví Grančané, Y Lužacy y Dobrovníčané i). Jest zvučná, dokonalá, milostná, O buď vám každá chvile radostná, V níž můžte její nabyt známosti, Ach! brzo uletí čas mladostimladosti. O! važte ho, neb dražší perel jest, Vy buďte naše radost, naše čest! Vy učedlnícy Bernolákovi! Než kdo to vám, co píši, dopoví – – Preč vrzte psání způsob smyšlený, A zvolte od tří set let schválený. ——— trpytiti se znamená. Toto poslední slovo zdá se ve verších tvrdě a nepříjemně zníti. i) Raguza Slovanům Dobrovník sluje. 26 Proč jdete mezy husté bodláčí, Kamž pěkná Slávia jeť neráčí. Jak naleznout tam vonné květiny, Kde země vyvodí jen trniny? Zdaž českých jednověrců šlepěje Vás nectí? o již máme koleje! Proč v bahně kolej novou šlápáte, Kyž cestou ustlanou již taháte. Ach! lép jest hladkou stezkou choditi, Než po rozcestí špatně blouditi!