Život po časné smrti.
(Viz poezyí těchto Díl I. str. 51.)
Zpěv IIhý.
Nevěru zatvrdilou jak tresce trudnota myslimysli,
Hrozným znivočením ji ukrutně ustavně děsý,
29
V nic ji odsuzuje, v němž octne se na věky věků,
Pramen přesladké ji radosti v bařinu kalí,
V srdce čitedlné ona pouští jedovatého
Štíra, ješto je překrutě zžírá a ním sebe krmí,
Růžové živobytí dny mění v mrákoty strašné,
Noc tam uvozuje, kdež jasný stkvíti se měl den,
Přehrozný jen nerozum dusý naději sladkou,
Života lepšího, jenž nastati po nynějším má,
Obtíženému tak člověku břemenem těžkým
Posylu odnímá, bez nížto ubohý klesá.
Zlobivě jasné světýlečko za hrobem hasý,
Ctnosti užitečné sloup nevěra škodlivě boří,
Pád jeho přestrašnýby zvrátil,zvrátil y zemi, y nebe.
Můželi v okršleku co světském znivočeno být,
Z něho by žádné naprosto nepozůstalo částky?
Ačkoli skrytátěskrytátě, však trvá podstata věčně,
Věc jest vždycky táž, jen forma se všelijak mění,
Každé rozličná být může způsoba věcy.
30
Opal zšedivělý strom, předce ti zůstane popel,
Půdu slatinnou ti zlepší a urodu množí,
ZprachnivelýZprachnivělý strom dáva zemi mastnotu plodnou,
Z částek pohnilého rostou biliny duba.
Pokrmu přehojného dává,dává y buku, y hrabu,
Zeliny rozmanité obživuje, krásy jim dává,
V jedné přestal žit a v druhé způsobě stkví se,
Tráva sesečená když uschneuschne, za pokrm slouží,slouží
Živočichům rozmanitým, a sýlu jim množí,
Ní tyje hrdý kůň, y vůl, y dobytek všecken,
Života dlouží jím, a ními zdržuje lidstvo,
Tak hle živočich jest života původem zase,
Z jednoho přechazý v byt druhý, formu jen mění,
Zvléká roucho jen, neutracuje podstaty nikdýnikdý,
Smrtí hotoví se k novému životu zase.
Máli člověk sám svou smrtí na věky zhynout?
Já, jenž předčím uměmumem y rozumem, těla y udy,udy
31
Tvorstvo ostatní, od země k Bohu se zdvíhám,
Poznav štestíštěstí své, jakž v Bohu jest slozěnosloženo, jak v něm,něm
Po věky budoucý se všecky radovat mohu,
Jak ním anděl y člověk, červ, y živočich každý,každý
Stále se potěšuje, v něm samém naději skládá,
Já mám nešťastnější být, než živočich podlý?
PoznavPoznav, jak mám od země vzhůru vstupovat stále,
Po stupních známosti a ctnosti do nebe vchážetvcházet,
U spodu mám zastát vysokého tohoto schodu,
Zněho pak svržen být při smrti v hlubokost večnouvěčnou,
Začav sotva žit, hned zas mám na věky skonat?
Aj! hle tam jak zemská zymou žížala scházý,
Pramenem živobytí slunečkem obživena jsouc,
Po zymě vystálé,vystálé se budí k radosti nové,
Nové rozkoše požívá zas na jaře teplém,
32
Mněli jen po krátkém létě nastát má zyma věčná,
Květné jaro se jen mně samému vřátitivrátiti nemá?
Nového zdaž nezahřeje mne života slunce,
Přejeli svrchovaný Bůh zvířeti nerozumnému
Více radostí, než člověku, jenžto je předčí?
O mne bídného! proč Hospodin nocý mě věčnou
Nepřioděl, bych nebyl spatřil denního světla,
Proč mne nejzvlášťnějším mravnoty obdařil cytem,
Proč se mi v přirození, y v slovu zjeviti ráčil?
Než proč nepokojí mé srdce truchlota mysli?
Toli, že tělo po smrti marný prachu je podíl,
Toli mě kormoutí, že mrtev v komoru tmavou
Hrobu studeného vstoupím a v ní budu zavřen?
Že tmy kořistí, zde na zemi zapomenutí
Mám se stát, mne jakoby na světě nebylo nikdý?
33
Červy že zvrtají mé srdce, y hlavu, y mozek,
Kosti zprachnivějí, tak člověk veškeren zhyne?
Ale můželi zkaženo být to, ve mne co myslímyslí,
To, což hýbá mnou, y cýtí y zpravuje tělo,
Rozkazy poslouchá jeho každý ud těla mého,
Ruka poslušně koná všecko, což ono velí,
Noha y přeochotně tam kráčí, kamž ono káže,
Věcy, jež ono zvolilo, jasné spatřuje oko,
To, což z nízoučké země k jasné hvězdě se vznáší,
Člověka, na zemi panovníka podstata vážná,
Moc, jenž divokého býka, y vlka, y slonaslona,
Přesylného lva též zkrocuje, podmaňuje sy,
Zčítá hvězdy a skoumá věcy neviditedlné,
Co y v ten čas ve mně bdí, když mdlé oči usnou,
Boha co poznává, y soudí, y závěry činí,
Věcy srovnává a různo je od sebe dělí,
ToTo, což krásného, což užitečného jestjest, chápá,
Světla, y hořka, y vůně, y zvuku, y bolesti cýtí,
34
Cýtě to, váží, předkládá tož jednomu druhé?
Totě ta moc, již říkám Já, níž sobě jsem svědomsvědom,
Podstata nesložená tak, jakotě složeno tělo,
Všecko jest případné, a všecko se při těle mění,
Moc v něm myslícý jest stálá, jedna a táž vždy,
Tělo jest obál drsnatý, jenž stále se mění,
Což v něm zavinuto, jest jedno od bytu mého,
Totě duše má, jenž nemůž znivočena být,
Při všech proměnách těla mého zůstane tatáž.
Onatě představuje sy tělo porušitedlné,
Chápá přešťastné jeho proměny, jako y šťastné,
Od něho rozdělujíc sebe, zřejmě bez něho myslímyslí,
Člověk zavírá oči chtěje mysliti snažně,
Od rozptýlujícých věcý odvodě smysly,
Vstupuje do sebe sám, tak u sebe v vnitřku myslí,
Tělo překáží jemu vpilném přemyšlování:
Bydlícý v něm zatemnují um náruživosti.
Když ale tělesný svůj příbytek duše opouští,
35
Svobody dostává, tož hrději vznésti se může
K nebes výsostem, a v hlubiny pustit se propastpropast,
Jako zpívavý pták chycen a v klece jsa zavřen,
Po stracené zdaž svobodě může létati, kam chce?
Let jeho příbytkem jest malým obmezen, skok též,
Smutný přehlédá, kudy mohby vyletět šťastně,
Outlou hlávku v kunstovné sy vstrkaje mřížky,
Všudy obmezený nalézá k výletu průchod,
Těžce y častokrát sobě chudý v vězení stýská,
Pustěný na svobodu jak vesele,vesele skáče y létá
Písně roztomilé sobě v tmavém zpívaje houští,
Tak duch zavřený když z obytu vyletěl šťastně,
Dostál svobodysvobody, po nížto tak velice toužil,
K nejvyšším již nebesům ze země směle se vznáší,
Prohlédá, ty věcy skoumáskoumá, jež na zemi znát chtěl,
Moudrost nejvyšší byla člověka zkryla je oku,
36
Černé mrákoty zde se již v jeho rozumu tratí,
Z přetemné mu vystupujeť nocy dennice jasná,
Míle ho osvěcuje a krásný přivozuje den,
Známosti rozkošné bez soumraku slunce mu svítí.
Na zemi častokrát sobě duše bolestně stýská,
Tíže ji rozmanitá, y smutku, y starosti tlačí:
Žádný z smrtedlných jí nemůž ulevit bříměbřímě,
Denně přetěžké se množí otrapy ducha.
Náruživostí bouř zrůst hamuje moudroty pravé,
Vášní vichřice podvracuje základy ctnosti,
Povodeň rozkoší nám radosti čistotu kalí,
Jako lodí morskými se vlnami zmítá,
K nebesům hned zvýšena bývá, do hlubiny hned
Bezdné padá propasti zas, až viděti hrůza!
Vichřem zavržená hned na melčině se octla,
Jiná na skale rozražená se zlámala všecka,
Tak y člověka duše se vášní vlnami smítá,
Jímžto tělo y byt, y denní opravu dává,
Mají posyluposylu, vztěkají se v člověka srdcy,
Černým oblakem obtahují rozumu světlo,
Až mu dražší nad zlato pravdy viděti nelze,
37
Duch tak v člověka těle šámá v mrákotě husté,
Známosti dosahuje méň, jižto čistota scházý.
Zrůst též překrásné jak ctnosti stavuje tělo,
Zemdlívá jak outlost božské mravnoty cytu.
Aj! tam rozhněvaný muž jak se divoce vztěká,
Harpie jedovatá zlost tropí, Bohu se rouhá,
Žitelům ubližujeť, aniž cýtí ohavy křivdy,
Často y syn se zlostný zpírá naproti otcy,
Rozlícená dcera se staví naproti máti,
Matka rozželená nůž vráží dítěti v srdce,
Nevinu andělskou jak ssouží zlobivec pyšný,
Bohem mněje se býťbýť, jemu chudý podnože jestiť,
Zdaž ho váží víc, než hovada nerozumného?
Massem jeho se sytí a krev jeho dychtivě pije.
Svatá udušují tak cýtění náruživosti.
Chudoba vezdejšího chleba rukama hledá,
Práce rukovitá jí brání cvičiti duši,
Nuzných nezdělaný duch nespěje na zemi nízké,
Bludu a pověry jsa sevřín těžkými pouty,
Máli bez čisté v nich známosti navěky vězet,
38
Železných prost nemá býti okovů nikdý?
Odstup to od moudrého řízení dobroty věčné,
Přesylná smrt zláme řetezyřetězy, v nichžto duch upí,
Ubohému otroku daruje svobodu věčnou.
V těle nemocném y duše bolesti těžké
Pocyťuje, a kormoutí se z lopoty zemské,
Nad svým hořekuje, y nad jiných trápí se:se pádem,
Černá neštěstí ji bouře zdaleka děsý,
Když ji obklíčí, tož prchne y pokoj, y radostradost,
Než když žádaný dá vyhost hospodě zemské,
Vzletě do nebe, v přeblažené se odnese kraje,
Věčných příbytcých stkvít bude se v pokoji věčném,
Nic ji nezkormoutí tam, nic nepoděsy ji,
Do sebe obracená sebe volněji vážiti bude,
Tam nic ji nezbouří, kde ticho panuje věčné,
Nové divadlo se jí tam zastkvěje jasné,
Boha považujíc z jeho dobroty plésati bude,
Z pramene světlosti jí věčné poteče světlo,
Boží přesvatá v něm spatří ustanovení,
39
Jako tu rozhání mhu jasné oblohy slunce,
V nebi tak mrákoty bludů rozžene jasnota boží.
Plesej duše má a těš se z naděje času,
V němžto opustíš své zemské hospody stánek,
Tisýc těžkých bíd, jež snášelas na zemizemi, znikneš,
Od těla osvobozená jsa do nebe vesele vzletíš,vzletíš
K čistému a přesvatému prameni světla,
Jenžto nevysychá, tu se známost navěky prýští,
Rozkládá se přeutěšeně v prameny nové,
Z toho píti máš y ty též pramene moudrost,
Jasnosti tať rozumu dá zde zamračenému,
Stkvít se budeš ní, jak stkví se na nebi hvězda,
Bludů temnosti tam přijdou v zapomenutí,
Kdežto pravda a spravedlnost jen trůnuje věčná,
Tu y nejsvětějšímu se podobit budeš
Bohu v svattostísvattosti, v ní zrůstaje na věky věků,
Od nízké svou vůli zčistíš poškvrny zemské,
Jen toho, dobrého což jestitjestiť, žádaje stále,
40
V samé ctnosti své jen rozkoše hledaje věčně,
V spolku přemileném y přátel, y anjelů zpléšeš,
Nejsladších tobě radostí zde přibude vždycky,
Špatná nezkalí jich nikdý bařina smutku,
Křiku tu neslyšet, ani pláče, ni hořekování,
Tak tě dobrotivý Bůh věčně oblahoslaví.