Spisovatel.

Spisovatel.
Tebe všemohoucý králi, Který všecko zdržuješ, Miliony světů chválí, Ty je moudře zpravuješ, Tebe slaví zem y moře, Tebe každý strom ctí v hořehoře, Smrt y život, den y noc,noc Velikou tvou hlásý moc. Ještě víc tě zvelebuje Člověk, hlavní dílo tvé, Jenž zde pánem země sluje, V nebi najde štěstí své, Ducha jeho dary krásné,krásné Převyšují slunce jasné, Na široké zemi nic Není, než on, slavné víc. Věcy podstatu on stíhá, Celé tvorstvo prohlédá, K knize boží směle číhá, Čta, cest božích ohlédá, 104 Dělí, spojuje a mění Formu, věc též, kterou cení, Nalézá a zlepšuje Kunštem, co mu chybuje. Zemský život nezmezuje Jeho k dokonalosti Běhu, vždy výš vyletuje K nebi se vší vážností. Jak strom u tekuté řeky Po všecky duch růst má věky, Ve všeliké známosti, Z zvláštní boží milosti. Rcete, lidé, kdo vás řídí Na té cestě vysoké, Kdo vám jeví, když je vidí, Bludů cesty široké, Kdo vás světlem osvěcuje Umění, kdo potěšuje, Kdo dá mysli pokoje, Kdo ji strojí do boje. Kdo boj vede s nepravostí, Na trůně kdo tresce hřích, Přátely mdlé sylí ctnostictností, Když z nich strojí zlostní smích? V pravdy chrám kdo směle jede, Národy k ní celé vede, 105 Pravdu, ctnost kdo v krajině Šíří v městě, dědině? Vizte, tam hle v poutech sedí, Tu se hladem sužuje, Prchá – retovat se hledí, Tam se kladbou morduje; Polityka, jenž tu klame, Křídla ducha jeho láme, Závist, blud ho otáčí, Odolati nestačí. Mzda tvá nevděk jest a hana Važný, lidský příteli, Ještos od života rána Držel s pravdy čtitelictiteli, V poledni se neraduješneraduješ, Vděčně jí ho obětuješobětuješ, Až jsa pravdou osloněn, Duch tvůj k nebi letí jen. Málo to tě zarmucuje, Nechceš zysku mrzkého, Víc, než zlato odměňuje Svědomí mzda čistého. Totě nadevšecko zboží, Když se bližních štěstí množí, Jakáť plnost radostiradosti, Stírat slzy žalosti. 106 Teď již hledíš s usmíváním Na velikých nádhernost, NechcesNechceš, přenásledováním,přenásledováním By Bůh trestal nevěrnost, Živ jsy nad ně povýšený, V světě duchův oslavený, Lepší dary zvěstuje Než rek, který morduje. Při mdlém blesku lampy v nocy Psávals neznám, v samotě; Žádná rozumu se mocy Nemůž vrovnat v pravotě, Kdyžs ty v moudrých, krotkých slovích K srdcy mluvil, v opravdových, Po světě tisk zvěstoval, Cos ty moudře spisoval. Než těm běda, jenž ctnost cení, Jenž moc ducha zlehčují, K hanbě svého pokolení Za zysk bludy spisují, Nevinu ctnou kazý jedem, Vábí k hříchům řeči medem, Kteří strojí z pravdy smích, Tropí rozbroj, množí hřích. 107