Pláč nemocného na oči.*

Pláč nemocného na oči.*
Milý zraku, drahé světlo Míníšli mne nechati? Tebou mi jen štěstí květlo, Ach! jak mám tě plakati! Tys mne rozdíl dne y nocy V dětinství znát naučil, Tmu a světlo tvou sem mocý Poznal, jakž Pán poručil. Probuzené přirození Tys mi v Máji odkrýval, Sladké dals mi občerstvení Večer, když den zadřímal. Milou jasnost nebeského Klenutís mi zjevoval, Měsýčka sem tichoučkého Tebou světlo spatřoval. ——— * Spisovatel těchto poezyí r. 1811 zemdlev oči své dlouhým nočním bděním a psáním, do nebezpečné očí nemocy upadl, v níž mu čísti y psáti za drahný čas zbraněno bylo, což příležitost k tomuto pláči zavdalo. 117 Chodě po širokém poli Tebou sem se kochával, Přihlédav k své malé rolí, Již sem v létě zdělával. Tys mne vedl dolinami, Kdež sem Boha spatřoval, Seděv mezy květinami Ach! jak sem se radoval. Moudrosti a lásky jeho Tu sem vídal velkou moc, Dokud slunce nebeského Nepostihla tmavá noc. Když zas usvit nebe zlatil, Tys mi novil radosti, Tebou sem sy dlouhý krátil Večer, znikl sem žalosti. Z knihovny, své pokladnice, Nabýval sem známosti, Tebou sem sy ze studnice Svaté vážil moudrosti. Okras kunstu malířského Líbostí sem požíval, Umění pak hvězdářského Vnadami sem ožíval. 118 Krásných lidí oblíčeje Okem rozsuzoval sem, Skoumal staré obyčeje Národů, jež živí zem. V milé přátel společnosti Hrami sem se vyrazyl, Stratil sem těch blaženostíblažeností, Když zrak se mi pokazyl. Teď mé smutné oči lejí Hořké slzý každý den, Ach! kyž se mi jak dřív smějí! Zhořkl mi život, jako blen. Zřítedlnice obtahuje Zakalený smutku mrak, Ach! kyž se mi vyjasňuje Zamračených očí zrak! Teď již před rozkoší světla Slabé oči zakrývám, Kde jest radost, jenž mi květla, Jíž v tak náhle pozbývám! Mně se nejasní již nebe, Nestkví se mi krásný květ, Ve tmách schválných zkrývám sebe, Dům můj jest můj celý svět. 119 Na obloze nevycházý Pro mne tichý měsýček, Noc mne na vrch nevyvázý K vyšetření hvězdiček. Božská krása přirození Nemá pro mne vnady již, Bíd jen hledám uleveníulevení, Ach! kdo můj mi sejme kříž. Zahrady a malování Ducha mého netěší, Přestalo mé radování, Když mé oči nepléší. Pro mne v růžovém se Máji Louky nezelenají, Konvalinky v blízkém háji Pro mne nerozkvetají. Ač y slyším libé hlasy Přemilého slavíčka, Nevidím však ptáčků krásy, Jejichž zpěv zní z lesýčka. Kde již hledat spomožení, Kde ho naleznouti mám? Ach! ty, Pane, potěšení V smutné srdce nalej sám. 120 Navrať milou jasnost zrakuzraku, Navrať sýlu očím mým, Smutného dejž pozbyt mraku, Hynouti mi nedej ním. Jináč – spustiž na mé oči Tiché smrti libý sen, Duch můj,můj nechť v to místo kročí, V němžto spatřím věčný den.