MLČENÍ ZVONŮ

MLČENÍ ZVONŮ (Za bratrem F.)
Tak dlouho kvílel jich stříbrný zvuk, k oblakům vylétal, burcoval nebe. Teď již je dobře – teď již je dobře... Klidný a uštvaný hledám zas tebe. Sluníčko hořelo, hořely skály, lesy tak tajemně mluvily k nám. Kam jenom chtěl jsi to, hrdino malý? Co jsi to urval mým vzpomínkám? Oči se zamžily, ruce se zatřásly, v požáru zachvěl se celičký svět. Stokráte řekl jsem: Nuže – teď s bohem! Stokrát však vracel jsem k Tobě se zpět. Že jsem Tvé sny měl rád, odvahu Tvoji, že jsem Tvým pohádkám rozuměl tak – Můj hochu! Duše má! S bohem buď, s bohem! Ruce se zatřásly – zvlhl nám zrak... – Dny vadly a rozkvetly. Zpívalo jaro, nebylo smutno, však nebylo veselo. Něco nám, něco nám přece jen tady k pohádce naší dost – scházelo! 15 Však nežli řekli jsme, co jsme říc chtěli, zvony se rozkvílely – nad žitím Tvým, jež uvadlo náhle, po marném klidu všech nedělí – Teď už je dobře – teď již je dobře – zvony už mlčí, srdce se nechvěje. Vše naše štěstí zmizelo. Přísné nade vším leží teď věčnosti závěje – Teď již je dobře – teď již je dobře! Okamžik věčnosti zachází do dáli. Hrozivým steskem do nocí svítí nebeských světel mdlé signály... 16