MEZI DVĚMA SVĚTY

Jiří Mahen

MEZI DVĚMA SVĚTY
– V sněhu a v blátě jsem stálastála, i když zář červnová v líce se smála – oh, proč jsi nepřišel? Mé oči prosily slzami časem, sama jsem užasla nad vlastním hlasem, jak lidsky zněl –! Na prahu světničky zimavě šedé pohádka špatně se přede a přede. Pozdě je – žel! Jen ruce třesou se neklidem němým... – Snad tě mám ráda, ač dobře to nevím – chtěl bys mne, chtěl? – Na kraji ruiny lilie bílábílá, proč jsi zas v jedli se proměnila? Pod těžkou korunou tvou chci já jen o světech zázračných snít, kde by tě nezvábil kovový třpyt – tě uštvanou. 50 A nějak ukonči všechno, můj bože! Z bláta když zrobeno svatební loželože, v prach ji vrať, ve hlínu! Je tolik blízko zas hřešící vlas. Pro dlouhou lásku vysvoboď, spas udatnou pozdní nevinu! 51