ON N’A QUE SOI

ON N’A QUE SOI
Vlas tmavý clonil nejtmavější zrak, a v hloubku tu já zřídka doved’ zřít. Cit její byl však vždycky milý tak, že v půlnoci té možno bylo žít – víc než-li žít! Ji milovat, v ní utonout a z jitra pro ni lkát... Má drahá, vzpomeň na mne dnes: Jak já tě míval rád! – Ký milosrdný bůh však dnes tě se mnou sved’, že chvíli zřel jsem tě a líbal naposled? Jde smutná chvíle ta, jež lásku nesdílí. Proč soucit rozkvétá, když jsme ho nesili? Řeč jeho byla líbeznější všech, jež bavily kdys duši umdlenou. I vlastní bolest dal’s mu na posměch, s ním rád jsem kráčel cestou ztracenou. V před šli jsme tak a zábavou nám byla rudá záře nad hlavou, když mosty plály do noci zlou výzvou, krvavou. – Ký milosrdný bůh však dnes mu oči zved’, by nad mou bídou mhouřil dnes je naposled? 99 Jde smutná chvíle ta, v níž srdce zakvílí. Proč záští rozkvétá, jež my jsme tajili? Pak večer můj se náhle připlazil, že sotva dechu nabrati jsem moh’. Najednou kles’ jsem, hříčka cizích sil – naposled marně heroický hoch! V zrcadlo zřím. Proč jen jsi pad’? Já celý svět chtěl upřímně mít rád. A celý svět – se smál a smál. Cítíš mé duše chlad? Ký milosrdný bůh mou duši nahou shléd’, že volně v kráse své dnes žila naposled? Jde smutná chvíle ta, v níž ráj jsme ztratili: Proč víra nezkvétá, o níž jsme prosili? V podivném ohni slunce zapadá... Už noční chlad tak zřídka uspává –! Odkud se vzala cizí nadvláda, jíž nestačí ni daň má krvavá? Co ještě chceš? – se světa ptám. Mám otročit tvým záhadám? K přísaze zvedám ruku svou: Teď půjdu – sám! Ký milosrdný bůh však všel to teď v můj svět, v němž vlastní prostota mne klame naposled? 100 Však přijde chvíle ta, po níž jsme toužili! Má růže rozkvete, i když ji zlomili... 101