BALLADA

BALLADA
Na jeho prsou nikdy neležel svět v rozmaru a v krotkém nebezpečí. Dědictví malé po otci jen měl – to vedle hrubých, neurvalých řečí kus chleba – nůž. Nad jeho hlavou nikdy neplály snad hvězdy proto, aby potěšily. Šel život hluše někam do dáli, a dvě jen věci v tomhle světě zbyly: kus chleba – nůž. Však chléb měl často příchut trpce zlou, a nůž byl často – ocel hladová. Šel chudák blátem, pustou temnotou. Co dneska na svém srdci uschová? Kus chleba – nůž. Hřát horkým tělem chtěl pak tělo cizí, leč žena dobrá s cesty uhýbala, a ta, co na všech, na všech polích sklízísklízí, ta ještě dárek nově nový dala: kus chleba – nůž! 81 Let dvacet snášel svoje utrpení, let třicet kráčel stále bez cíle. Nevěřil, pro něj že se něco změní. Co špinavá mu kryla košile? Kus chleba – nůž. Však dozrál. V den, kdy na Golgotě zmíral ubohý Kristus, žebrák hořce lkal. Ponejprv slzy bídy s očí stíral. Ponejprv srdce jemu pobodal – nůž – bez chleba... A přešel rok. Nůž ostřím šedě svítí. Po spraved’nosti srdce zavzdychá. Ulicí blázen na večer se řítí a tato slova hřímá do ticha: Buď chléb – či nůž! Hned roste poplach. Ryk se vzmáhá, vzmáhá. Zabíti blázna káže potřeba. Ponejprv lid však blázna zabitzabít váhá. Výhružně vzduchem mstivé ostří svítí – nůž bez chleba... 82