KOŠÍČEK

Jiří Mahen

KOŠÍČEK
Ze zlatých proutků byl spletený umně, vzal jsi ho do ruky – jen jen se třás’... O jednom kvítku jen košíček sníval – pomněnku modravou chtěl zas a zas, najednou vzpomněl si na srdce moje. Dám mu je, dám? V hloubce tvých očí jak najednou zvadlo kvítí mé naděje, nevím už sám. Ulicí jdeme a zahneme v pole. Chvíli tě v náručí nepochovám. Takový chlad! Chceš ještě mé srdce? Dám ti je, dám... Košíček čeká, a proutky se třesou... Krve se dotkly – a už víc nechtějí. Do prsou jako by zabloudil stesk ledových severních závějí. Má milá, za horou, za lesem proč ještě vzpomínám? 39