NOVÁ PÍSEŇ

NOVÁ PÍSEŇ
A snad to byly už hory mých snů. Na pravo propast a stezička v levo... Vojáček na stráži o pušku opřen v údolí zírám, kudy šla vojska, zrazená vojska a ustupující z bojiště hanby... Kde kdo to v tajemném úsměvu skrýval, vítězi že se nenavrátíme. Teď je to pravda. V bělavých pláštích jak stíny mrtvých jdou ranění jezdci, bez mužstva děla nad bahny hnijí, ubohé hračky. Kde kdo to tušil, že přijdeme nazí, jak z Rusi roku hrozného tenkrát po slavných vítězstvích armáda sešlá, seštvaná sběř z koutů Evropy celé, směšná a z hladu jen na chvíli drzá, loupežná banda. A snad to nejsou už hory mých snů. Na pravo propast a stezička v levo... – Zaržál to kůň? Slyš, kopyta těžce do mechu padnou – na skále zvoní... Nějaký vůz se prodírá lesem... Kolo když o kámen narazí v temnu, zaskřípá ostře. 90 Teď jedou vzhůru... Teď v pravo, teď v levo – – S potahem černým zakrytý kočár... Stůj! Kdo tu? – Kočí se ztratil snad cestou? Bělavý koník za úzdu vzadu přivázán klidnými dívá se zraky v rozpaky moje. K čertu, to hádankou smrdí mi hloupou! Ven z vozu! křiknu a uhodím pažbou do stuchlých dvířek: Ženu je vidět, obličej zahalen bělavým rouchem, ospalý pohyb znavených paží odpověd dává. Nu dobře! Nu dobře! Nic nevadí tedy stezičkou na levo propustit jezdce – Kdyby tu byli! Srazila snad je cizácká kule cizáckých hlídek či střelba přítele nad lesem večer, dvě prudké rány? Nu dobře! Nu dobře! Co činit však nyní? Má divná neznámá slova mi nedí, vzdychá jen ze sna a ze sna mne prosí – ochranu žádá samotná žena. Odvážu bělouše. Je nutno jednat: Za vojskem vzhůru! * Na levo cesta se zatáčí prudce, sotva že stačila našemu spěchu! Nejednou kočár se nad srázem ocit’, nejednou v jiskrách kopyta plála, přes hory – doly ku předu jedem’. Hola hoj – hurrá! 91 Co to jen do srdce náhle se vkradlo? Nějaká písnička divoká, smělá duši mi vzbouřila závratným vírem. Dva mrtvé přejedem’, dva živé minem’, dvě hlavy krvavé nadarmo prosí o trochu lásky. Na pravo řeka se zatáčí zvolna, po břehu ujíždím s kořistí divnou. Vojáček na koni pod břicho bodám, zahvízdnu, zatleskám, zakleji potom – oh – hoho! Krajina je mi snad známa? – Otcovský domov! V stříbrném zázraku ztajeny vody hovoří pohádkou dalekých zemí. Ryba, jež nad povrch vznese se těžká, vzpomínky vzbudí najednou v hrudi. Zvolna teď, pomalu, vraníci diví! – Pomalu, zvolna! Oblaka kouře však v cestě nám brání, spálený mlýn ční troskami do noci, na kola vodopád zoufalství padá... Černavá postava na hrázi volá: Synáčku, zastav! A poslyš přec otce strašlivé zvěsti! Obrátím. Na levo do řeky vjedu a brodem známým ke mlýnu mířím. – Hola hoj! Co je? Já neporozuměl. Strašlivá zvěst že se toulá tu krajem? – Postava černá se nahýbá, volá němými slovy... 92 – Neslyším! Neslyším! Jsou-li však řeči ostřejší meče, je podrž jen sobě! Povinnost volá! Mne nevolej domů! Táhlo tu vojsko? Na pravo? V levo? Nešel tu pluk můj za vřesku polnic? S bohem buď! S bohem! Proklatě! Časem to vábilo příliš uprchnout z boje a vrátit se domů! Zbaběle opustit řídnoucí řady, do proudu vrhnout se, na druhou stranu přeplovat, zahodit pušku a prchat v bezpečí klidné. Tak někde pohůnčí konat pak práci, a v čase vojny zorávat pole! O milé zpívat si písničky krotké, o milé v dálce, jež vzpomíná na tě, za tě se modlí a pro tebe květe, červená růže. Ku předu, havrani! Letíme dále. Na horách střelba se poťouchle vzmáhá. Nepřítel příliš jde rychle a jistě, na mapě nehledá dlouho a s pílí, do sirých vpadá vsí, zapálí dvorce, útočí, bodá... Ku předu, havrani! Z příkopu tulák o pomoc volá, z včerejška přítel. V zedraném kabátci zimou se chvěje: Povedu koně ti – kočího nemáš! Nuž – rychle! Sedni a veď mi je dobře, udatná babo! 93 Třeba nás na skalách nechali hloupě, ty měl jsi stát a chytrosti nechat! A teď v před, ničemo! Dobře mi jeď! Rovnou teď cestou za vojskem, k stanům – zajatce vezu, vzácného možná, čerti ho znají! Polibky zrazoval, úskoky Istnými mámil a sváděl a k pomstě jen volal! Hehe! má dámo, už zbledla vám líčka? Listiny nějaké zkompromitují snad vaši ospalost, zbytečnou cudnost? Ku předu, babo! – A snad jste hezká panenka mladá? Ukažte tváře? Jste zemdlena příliš? Oh hoho! Tomu se vyhněte potom! Buďte jen klidna! Jsem tu přec u vás hrdina úkolu svého jen dbalý! – Na levo – zatoč! Na levo, slyšíš?! Bojištěm přece nemožno jeti! Na levo zatoč! Na levo, pravím, vojsko kde čeká, by tvoje zbabělost odměny došla! zdráhášZdráháš se? – Bodák jak do těsta zajel. – S bohem, můj drahý! * Proč však to jedeme v hrozivém kruhu? Najednou srdce neklidně bije. V hrozivém kruhu my najdeme zase spálený mlýn a řeku a stráně, přítele v kaluži ssedlé už krve... Ku předu přece! 94 Desetkrát staneme v širokých polích. Koně když na chvíli nabrali dechu, zas letí v před, však znamení není – cesta se ztratila, ze všech stran temno o cíli pravém mi nadarmo šeptá, zmaten jsem, zmaten... Hrozivý kruh však stále se úží... Nějaké neštěstí kdyby se stalo! Mrtví jsou tiší a strašlivě vážní, ranění o vodu volají jenom, ptáš se a ramena vztažená vidíš po kousku chleba! K ďasu! Teď nutno už vyrazit rychle! V obzoru záplava rudá se šíří. Nějaká vesnice v plamenech hoří. Ku předu, havrani! Jedeme cvalem, aby nám požár nezhasl brzo ke zkáze naší. Zděšený lid se na návsi kupí, s kostelní věže zle hřímají zvony. – Vrazi! To domácí vojáci byli! Co lupem nevzali, zapálili! Pozor! Ten kočár je pro pomstu naši! – Zachyťte uzdy! Pozor – ty starče tam, s bílými vousy na mne je neštvi! Ach – Ondřeji, Pavle! Přátelé! Mějte přec rozumu trochu, za nic já nemohu! Propusťte druha, z mládí jenž všechněm byl milý a drahý, pusťte mne, pusťte! 95 Hrozivý kruh však stále se úží. Starý klid ve vzpouru lehko se zvrací! – Teď pusťte mne, pusťte! A vraníci, vzhůru! A teď v před! Hola! Mám síly dost v pažích! Splašený kůň též udatně bije do lidských prsou! Rázem teď cesta je volná a širá. Přes třicet zraněných kočár jen kmitne, a středem plamenů ďábelský kočí ujíždím do plání. – Mějte se dobře, chacha! a v zdraví zas zorejte pole pro cizí hlady! * Hrozivý kruh však stále se úží... Ztracenou uzdu nedá mi hříva, surová rána do boku pažbou nestačí zachránit nadvládu pána. Bez cíle koně se ku předu řítí do sirých polí. Nadarmo do hlavy, do krku biji splašené zvíře, nadarmo tisknu vší silou koleny zpocené břicho, nadarmo poroučím, nadarmo prosím: Bez cíle koně se ku předu řítí do sirých polí. Přede mnou kočár jak zázrakem trvá, přes příkop přeletípřeletí, blátem se mihne, na pravo kloní se, na levo padá, zdvihne se, kola že ve vzduchu sviští, časem voj k nebi kolmo se vztýčí, šílená jízda! 96 Hrozivý kruh však stále se úží... Znovu se vracíme na starou cestu – tam řeka s mlýnem, zde mrtví a padlí, tam přítel v kaluži ssedlé už krve, vesnice v dálce v plamenech hoří, – a koně letí – Strašná noc mizí. Ač jitro se hlásíhlásí, hroznější šero se do duše vkrádá: Slyšte, má dámo! Jste živa snad ještě? Ozvete nějak se – hola! – což šílím? Kdo se to z vozu, kdo se to dívá? – Smrt se tam šklebí! Málem jsem koni však přes hlavu sletěl, na celém těle se třese i s pánem. To může podvod též nějaký býti! Klidně teď –! Výstřel vše objasní dobrý! – Vykřikla! Slyšíš? Je zabita jistě! Lidsky – to znělo! Vraníci uštváni konečně stojí... Podsední na zem si ulehá zraněn – Otevru dvířka: lidsky to znělo! Dávná má láska mrtva mi leží, ve zlatých vlasech krev jen jen crčí... Svobodo – moje –! * Nad polem tisíc šedivých ptáků o cestě v zámořské rozmlouvá kraje. Povinnost mizí, s ní tichoučké snění. Člověk se těší a moudře se baví, s běloušem hovoří o slávě jitra po strašné noci. 97 Raněný kůň tak tklivě se dívá, teskněji mrtvá neživým zrakem. Tří tisíc roků bude snad třebatřeba, než její pohled, žaloba hroznáhrozná, dojde až za sté a desáté slunce smířlivý, jasný... – Ty, měj ho sobě! Já vinen snad nebyl. Horkou jsem krví své kostely světil, kadidlo, myrrha tam nevoněly, jen květů věnce krásnější ženy, co prsy bílé má, na těle slunce, za hlavou měsíc... Ty měj ho sobě! A netěš se nijak – pro sebe nyní že půjdu snad žebrat! Pokorný, svadlý a zlomený člověk býval mým druhem, leč nevábil věru nemocnou nadějí, zuřivou záští, prostotou svatou! Na dveře zabuším. Otevrou. Řeknu: Čas je, by role teď opustil každý, čas přišel svědčit. Oh věru! – A dodám: Své staré, domácí haraburdí na meče zkujte a ručnice vemte, farizeové! Ty – království celé zas ukaž jim světa! Ty – na kříž je vbíjej a na trámy pověs! Práce to krásná a vděčná je časem, a člověk zraje... A člověk se zbaví v posled i osudu nerozumného pro svoje štěstí! 98