NA KONEC

Jiří Mahen

NA KONEC
A třeba skrytá lhala skaliska, že pustila jen v čase milosti – ta hrůza srdce mé už nezíská. Na skále stojím, vlajku vytahuji, z černavé barvy rudá stala se. Jak omamně zas vichry z moře dují po nutném zápase! Tak duši jímá touha vyjet zas a v dál se brát za cíly vlastními. Válečný, duše, věru nastal čas! Na první tvrzi vlajku vytahuji, nad smutkem dávným racek směje se. Jak vábivě zas vichry z moře dují –! Kam nyní bouř mé lodi zanese? Kormidlo v ruce zírám v širou dál. Koho jsem potkal, třeba nepřál mi, naposled každý v plavbě pomáhal. Po větru vlajka nad stožárem vlaje. Teď vesla výš! A stále v před a v před! Tíživé mdloby, která zabita je, vzpomínám – s láskou – naposled... 103 OBÁLKA OD V. H. BRUNERA
TISKEM ALBERTA MALÍŘE NA KRÁL. VINOHRADECH
BŘEZEN 1907
E: lp; 2005 [104]