ZMIJE.
V habřině šedivé kmeny ční znaveny, a kalná voda jde roklemi. Zvolna a neslyšně vzrůstají kořeny, zmije spí hluboko pod zemí. Zmije sní v dutinách do klubka stočeny, bez hnutí, bez dechu krásný sen, svítí v něm v pasekách bělostné kameny, nebesa modrá a žhavý den. Sychravá pohoda! V habřině s kmeny vichřice divoce počla si hrát... Haluze sviští své navyklé steny... Nemohu za to, že zmije mám rád. 7

VEČERNÍ VAN.
S polí vstal bázlivě, když kraj se stmíval, jak malé dítě se do dálky díval na oblak nad horou, na první hvězdu... A šeptal sladce a potichu zpíval, komíhal kmeny a větvemi kýval, jako by vítal noc o slavném vjezdu. Do vlasů dýchal a na bílé skráně nesměle kladl své růžové dlaně, v očí se podíval mlčící tůni... Zavzdychl dojat a potřásl hlavou, odběhl zažloutlou, šumící travou, by přines’ vadnoucích růží mdlou vůni... 8

KVETOUCÍ MÁKY.
Na dlouhém poli jásavě kvetly, nad nimi modrá nebesa, křičely vzhůru rudými světly, když jsem šel ráno do lesa. Pak výheň dne a olovo v lebce, paseka zmijí, dětí křik, k domovu návrat kročejem slepce, a lesa unavený vzlyk. – Vyprahlé pole na cestě leží. – Ohnice žlutí výsměch dých’. – – Purpurných máků výkřiky svěží? Změť lístků zvadlých zbyla z nich... A vítr zdvih’ se, ve tvář mi vhodil těch zvadlých listů tisíce. – Živote, proto jsi je dnes zplodil, by zítra kryly silnice? – 9

ZROZENÍ MYŠLENKY.
Jak žár když vzlétne nad krovy a kolem rudě svítá, tak náhle ze tmy rodí se myšlenka křečovitá – nabývá tvaru pozvolna, šíří se, mohutní, vzrůstá, slabiky, hlásky pravých slov v děsivá kladou se ústa. Pak naráz všecko ustrne – vteřina strašná letí – mužové hlavy schýlili, k matkám se choulí děti – a v těle každý napiat nerv – ticho tak příšerně zvoní – cítit lze jasně, kterak krev ze srdce do žil se roní. Možná, že všecko zbortí se – pod nohou země že zmizí, a kdo ti až dosud bratrem byl, tou chvílí bude ti cizí... Hrot nože cítíš na prsou – úzkost je větší a větší... – A náhle myšlenka promluvila – neznámou budoucích řečí. 10

MILUJI SLUNEČNÍ ZÁPADY...
Miluji sluneční západy předjarních touhou zvonících dnů, kdy zlatý proud mroucího světla tryská nad pohoří, a nebe jak měděná deska rudým žárem vzhoří, a v kraji cos’ tajeně pláče, jak ozvěna dívčích zklamaných snů... Je ticho tak. – Poslední znavené světlo usíná na loktech lesů, nesmělý vítr lehýnce chrastí v koberci suchého vřesu a nese zatrpklou vůni, jíž dýše rozoraný lán... Je večer předjarní, jenž ještě večerem žhavé lásky není, v něm jásot ptáků nezvoní; jen šedých sýkor teskné pění v něm slyšeti a skřeky do borových korun sedajících vran... Po stranách mé stezky zádumčivě mlčí jedlí kmeny šedé, mezi nimi pavouk křižák první svoje lesklé sítě přede... Je ticho tak. – Zem těžká je roztálým sněhem. – Ticho po okolí. – 11 Modré stíny na mé stezce rostou. Ticho je, a srdce hladem bolí – bolest vlhce vzlyká do modrého šera, k utajení není – – na mé stezce, na mé stezce – na stezce mých snění škaredý pavouk se znamením kříže přede své stříbrné mříže... Miluji sluneční západy mlčky krvácející, v nichž z dolin zmlžených zaznívá divný pláč, v nichž srdce bolí tajemnou mukou se chvící, v nichž chce se zaslzet – a nevíš proč a zač... Mám rád zmlžené večery, zmírající jak mladí dělníci choří... Smutek jim choulí se v očích, a vedle plamínek naděje hoří, ret zvuku nevydá... Mám rád předjarní večery podivné tesklivé nálady, v nichž možno tiše vejíti ve zrazených snů zahrady, kde náhle se ti zdá – že život věčná únava a věčný zhyn a věčné zklamání... Je večer předjarní, a juž se sešeřilo – a zvoní klekání. – 12

LOUKA.
Malá, skromná louka, přikryl bys ji dlaní, ale, můj ty Bože, co je klidu na ní. Šest rýh po ní běží, vprostřed teče stoka, a mlhy se nad ní táhnou do široka. Jara, léta plynou, podzimy se sklání – malá louka mezi břehy neví o tom ani. V zimě tiše spí, a když zas přijde Vesna, hne se trochu, zazelená a kvete jak ze sna. Tak tu klidně leží se svou stokou v boku, spokojena, nevzrušena snad na tisíc roků. Malá, skromná louka – uvěřit lze ztěží – ale večer za milion klidu na ní leží. 13

BŘÍZY V NOCI.
Měsíční září opředeny svítí se bělostné kmeny, jako voda řinoucí se k zemi po temné skále ručejemi v šeru lesa kdesi... Jako cudné mladé ženy, jež v koupeli překvapeny, hlavy níže věsí, aby temné těžké vlasy zaclonily bílá těla, pod pohledem zrůžovělá, tak mé bílé břízy asi zastírají proutím kmeny plné černých ran, jež se na tě s kůry šklebí se všech stran... Bílé břízy! Milenecké stromy čistých těl, často jsem se o půlnoci zahleděl v černé rány vašich kmenů od země až do korun a v šepotu listí pokoušel se čísti vyznělé již, dávno mrtvé písně lidských srdcí strun: víru v zámky vystavěné na větrné hoře, 14 jejich pád a doznívání lačných srdcí hoře dravého jako ohně žeh, které, jako tažní ptáci, co rok k domovu se vrací v podzimních tichých večerech. Počítal jsem, kolik horkých rukou mladých hochů, rozechvělých mukou, až dosud jim cizí, sladká jména prvních lásek do těla vám rylo, že vám tolik černých jizev v bílé kůře zbylo, moje bílé břízy! – – Po obloze temné chmury letí jako noční můry přes jiskřící roje hvězd a přes měsíc: temno nyní – ticho kolem – kmeny mizí. Než jen zaplál nad mýtinou první svit – samá bílá těla vůkol, jeden třpyt – svítí se jak stříbro ryzí a jakoby polekány spouští pružných korun tenkých prutů houští moje bílé, mé stydlivé břízy!... 15

PODZIMNÍ.
Je den dnes podmračný a ticho kolem... Nad odkvetlým vřesem tančí zimomřivý hmyz, za lesklým pluhem vrána kráčí rozoraným polem, žluté listí třepotavě prší z bílých bříz... A mrtvo kol, ni vítr nezadýchá v mraků těžký chod a tesknou vůni zvadlých trav, jen z dálné dálky hučí temně do hluchého ticha jak hluboký tón varhan nízký mlýnský splav. Na drnu svítí pozdní sedmikrásky, nad nimi v stráni osyka šeptá, listy chvíc, a všecko se mnou, zdá se, zpívá refrain písně lásky: „Vše odkvetlo, vše odkvetlo, nic již není víc!“ 16

RUCE TONOUCÍ.
Černého lesního jezera se rozvlnila pláň v širokých kruzích, a v dlouhých pruzích útržky světla, drobné jako dětská dlaň, jásavě tančí na hřbetech vln. Tak smutné je ticho, tak studený klid je kolemkol, nezašumí lesy, ozvěnou jim neodpoví dol, jen ledový měsíc svítí v tisíci jisker zrosené sítí, třpytí se, chlubí se, stříbrný, nesčetně zmnožený v kolébání, jak na podzim topolové listí bílé v černé vodní pláni, na mělkých kruzích vln... Do šířky se rozložily, hřbety klesly níže, jako by je vyrovnala v hloubce spící tíže, jako by je jako děti dovádivé kdosi zdola rozhněvaným zrakem změnil v kolísavá kola, aby pouze lehce vzlykly, aby tuze nevykřikly, nevběhly v houšť citlivého sítí prudce... 17 Zvolna vlna za vlnou se k sítí béře, jež zjiskřeno, rozechvěno drsně syká v muce... Prostřed kruhů nad hladinou na jezeře zachvěly se, zasvítily bílé dívčí ruce... Zachvěly se, zasvítily, zvolna klesly níže, jako by je stáhla k sobě v hloubce spící tíže... Zmlkly vlny, rozplynul se na hladině slední kruh, zasvítil se v černé pláni stříbrného světla pruh; jiskry v sítí dohořely, uklidnil se povrch celý, nad rukama zavřela se leknínů louka odkvetlá... Večerním šerem nad jezerem neslyšným letem sova přelétla... 18

LETNÍ NOC.
Šla noc ve tmavém hábitu po šedých přímkách cest, tvář měla světlem zalitu a čelo plné hvězd. Jak houslí lkavý zvuk se nesl k sluchu tajený šepot trav, výpary vody houstly v chladném vzduchu a voněl bolehlav. Kraj tonul v šeru. Bílé mlhy šly tu nad zšeřenými úvaly, kde v jejich pěně ve měsíčním svitu se stromy koupaly. A jak se mraky nebem vlekly, na vrchy padal světlý sníh, a černé řeky stínů tekly v propadlých údolích. 19 Vzdálený hukot bloudil borem, naléhal na klasy, a v dálce kdesi za obzorem blýskalo na časy... Šla noc ve tmavém hábitu po šedých přímkách cest, tvář měla světlem zalitu a čelo plné hvězd. 20

POHÁDKA O KRÁLOVSTVÍ „ULTIMA THULE“„ULTIMA THULE“.
Kdes’ leží slavné království, v němž slunce nezapadá, a celý život proto proměnil se v sen, kde nelze zestárnout, kde hochů žhavá těla mladá v rej tance toužně láká píseň krásných žen. Jsou čarovné tam zahrady, v nichž němá labuť plove po tiché hladině ve skrytém zátiší, kde jako křída svítí se lavice mramorové pod dlouhou řadou vážných černých cypřiší. A není starců v říši té, jen šedivý král kývá svou sivou bradou nade trůnem nakloněn, spokojen v říši svou se dívá a se pousmívá, a z přílišného štěstí je mu dlouhý den. V té zemi štěstím zmámené i sama smrt se mění, a člověk klesá v hrob, jak motýl větrem svát, a jako v bouřném žil, tak v klidném nyní dříme snění, a není – kdo by přišel nad ním zaplakat... V ní není teskných vzpomínek, ni nepřátel, ni sokůsoků, v ní každý šťastlivého krále leníkem – žena tam zpívá sladké písně v rytmu drobných kroků, a každý muž je srdcem básníkem. 21

MILENKA MÉHO PŘÍTELE.
Ležela na zemi tíha včerejšího deště, nebem se volně oblaků řad vlek’. Ve stínu na sněhu zima drkotala ještě bílými zuby. – Den byl jak korálek. Milenka s přítelem vešla v les můj šeptající v smutečním závoji – kryl růží květ... Ruku jí polibky přikrýval potají chvící se bázní a nábožně hladový ret. Radostné tušení zítřka lesem lehce válo, pohanskou věrou zkrásněl každý kout, a slunce s výše své slavně slibovalo, že bude líbat a že bude žhnout... Náhle mi zadrkotala zuby v srdci zima, v očích mi nebesa s oblaky tála. Na loket sklonil jsem hlavu, jak dítě, když dřímá. – V tvář se mi z poddoubí podléštka smála. Nu, směj se a kveť si, ať kvete všechno, co může! – Vidím rád na jaře podléštky kvésti, – vidím rád v zahradách cizích kvést přes léto růžerůže, – vidím rád celý rok na zemi štěstí! 22

BÁSNÍK HVĚZD.
Hluboká noc je. Na nebi hoří tisíce měňavých hvězd. V dálce lze města zřít pouze hroty čtyř setmělých věží, hory jsou temné, ztraceny stráně, oblouky šedivých cest, jen do luk, zdá se ti, rosou světlo že étherné sněží. Vzpřimuji čelo, dívám se vzhůru. V očích mých všechen plá třpyt, paprsky, zemdlené dalekou cestou, letí teď ke mně, a širou kosmu prostorou vládne jasný a bezzvuký klid, v němž pouze neslyšně zvoní dýchání pyšné mé země. Mžící se hvězdy! Řekli mi o vás, že hrůzu lijete v kraj, a duši v hovoru s vámi příšerná úzkost že jímá... Řekli mi, tiché světelné body, že v plání vašem skryt taj, a těžké nepřátel slovo smrtící v mlčení vašem že dřímá. Pomlouvači! Neznám rozkoše větší, než viděti mřít v purpuru přežitý den a krajinu vůkol se smrákat, nad hlavou temno do výše rozrůstat v klenbu a na ní zřít tisíce zářících očí mžikati víčky a plakat. 23 Vím, že za nocí stařečků uvadlým tělem probíhá mráz, a okem šílenců v mživý že písečných hodin proud patří – že chtěli by svraskalou chvící se rukou zdržet v letu čas v rdousivé obavě, že příští den je s mrtvými sbratří. Však za noci – ó, slyš! – ó, slyš! – v snění v panenských ňadrech plá žár, v růžových tělech zraje krev, láska k nim sklonit se pílí – – – Za nocí v lukách zrosených zní zpěv – v stříbrném závoji par, jen zrakům milenců viditelny, tančí bílé víly. Tajemná noci! Planoucí světla! Váš věčný šílený let nepostřehnem’, trpaslíci, již v zlomku nekonečno vidí, jimž obzor ohraničený hor modrých lemem znamená svět... Vás nechápem’ – zplozenci tříště – my lidé, měřící pídí. 24

ZPÍVAL MUŽ NA JAŘE S HŘEBENE HOR.
Po holém svahu, jenž na lemu obzoru do výše stoupá, vyšel jsem včera, bych viděl, jak z rána slunce se v krvavé záplavě koupá, když rodí den. Zdál jsem se temný a veliký, jako mrak, když z dálky letí, hledícím z šera, cítil jsem, že budím žasnutí mužů a těžký strach dětí a obdiv žen. Vyšel jsem na vrchol. – Jak hvězda táhly se do všech stran světa hřebeny pásem, porostlých bory, v nichž uzrála nesčetná jara a léta soustředných kol. V korunách ukrytí ptáci dík radostný přírodě pělipěli, zeleným jasem do výše proud světla rostl, a hluboko těžkou mlh bělí kouřil se dol. Ze zlaté výhně pod rudými chmurami vyplula z nízka krvavá deska, 25 nad hory, přes mraky sedmerým proudem žár vysoko tryská přes žhavý lem. – Polita růžovým přísvitem tváří v tvář zjevila se mi po prvé dneska po lásce, rozkoši, po mukách nervů svých záchvěvy všemi toužící zem. – – Bolí mne krása tvá, v žilách mi divoce krve var zpívá a srdce drtí. – Ztrýzním tě, rozkousám bílými zuby ústa tvá chtivá, v trní chci vplést tělo tvé nazlátlé, zdrásat je – šílený vztekem, by po mé smrti akátových hroznů bělostným vonícím mlékem ňadra tvá počala kvést. – Dívám se na tebe s výše. – Ty tušíš, tajemná říše, co’s našla ve mně, proto ti vichřice v divoké pýše koruny borovic dme. – Milenec nezrodil se ti až dosud tak snivý a měkký, zářící země, slavnější vášnivé srdce snad nenajdeš věky nad srdce mé! 26

PREVEZ, PREVEZ...
Prevez, prevez, prevozníčku – zpívala jsi mi, rety mé se tiše chvěly v rytmu se Tvými. – Slunce v dálce zapadalo, vítr listím třás’; – převozníček, moje milá, nepřeveze nás... Převez’ by nás, děti zlaté, v dálku za sítí, ale noc je temná, pustá – měsíc nesvítí; převez’ by nás na druhý břeh v tichou samotu, ale prý tam stejně teskno, stejná bída, jako tu... 27

SMRTELNÁ TOUHA.
V úžasné noci, oděné černým hedvábným šatemšatem, neznámý potníkpoutník šel po matně svítící prašné silnici s bílými kameny po straně nad srázem, nad hlavou tušil bohatství květů třešňových stromů, ozvěnu bzučení ulétlých včel, cítil, jak opojně voní, jak vábí a vzdává se jaru otevřená zem. Z nejasných obrysů kmenů vanula hrůza, přítomnost živoucí hmoty mluvila z nich, mrazivé doteky cítil chvěti se na skráních a bílé přeludy táhnout zřel nad temnou hučící půdou, v níž život vřel a tryskal ven z neviditelných lích, a ve všech zmatených výkřicích modlitba k démonu zněla, aby ji vyslyšel... A poutník cítil, že lží je všecko, co zpívaly věky, světem že veliká vášeň jde, oděná z jara v bělostné květy a v létě ve vlčí mák, a kam padne jednou, 28 zahučí divoká touha, závratná šílená píseň všechno v bouř tónů svých sepřede, ochablá srdce utuhnou v napiatý sval – a bílá těla žárem krve zhnědnou. Ne! – Zdráv buď, démone, jemuž se koří zdraví a mládí, ku jehož poctě dnes voní mlhami pařící se zem. – Ty noci hedvábná, hodinu ještě jen prodli nad bledým poutníkem s křídovou tváří – slyš, jak mu v krvi touha tvá zvoní, viz, hlavu kloní – hořícím rtem tobě se pokořen rouhá – k tobě se rouháním modlí... 29

SMUTNÁ ZAHRADA.
Rozkvetla stará jabloň umírajícími květy v zahradě Tvé mezi domy vklíněné. Prosil ji život slunečnými rety o sladké „ano“. – Slyšel němé „ne!“ Voněla země v zahradě, voněla tak choře, ospale zpíval na rozkvetlém stromu pták, a drobná žlutá tráva, vyrostlá jen spoře, jakby v rýhách dlažby v rozježděném dvoře, pod zakrslým keřem rozjizvila zrak. Po střechách okolních domů hořela záplava světla. Na rozkvetlou jabloň padal chladný stín, po zdi zčernalé dešti neplodná réva se pletla, jakoby opilá hrozny nedozrálých vín... Padaly lístky růžové, padaly se staré jabloně tak smutně, tak teskně, tak dlouze, jak rozmýšlely by se cestou říci „ano“, nebo „ne“ – padaly zvolna v marné touze v doprovodu ševelivých vzlyků. – 30 Se země se každý nazpět do haluzí díval... Štěp starý stydliv vyssátá svá prsa skrýval v růžice šedé suchých lišejníků... Je smutná Tvoje zahrada. – Nechoď, má milá, do ní... Ve výši nad ní paprsků hra, však v její hloubce to zvoní, jako by pod zemí kdosi rezivé brousil si kosy – – – Nechoď, má milá, nechoď mi do ní... Umdlené větve jabloň tam kloní, z plesnivé země zakřiknutý keř, bázlivě třesa se v šířku rozrůstá... – Že tichá? – Vím! – Však příšerná je! – Věř! – – – Slyšel jsem šeptat v ní nehmotná ústa – že marně marným žitím jdem bezradni, jak cizím krajem ptáci bludní... A smutná byla duše má a vzdychla zhluboka, neb včera za šera do mlhy večera slyšela zvoniti hlas stříbrného potoka, jenž líbá kořeny a vniká v póry země vyvolat mrtvé k novému bytí. – Tam venku bouří vše, a míza hučí temně... Tam žluté skvrny májového kvítí na lukách ostře se svítí, 31 na silnici prší květy, za ptačího křiku jde si život odpočinout v stráni, rozhořelou hrozny zlatých čilimníků... Všecko kypí, kvasí... Zahrada Tvá nepohne se ani! List žlutý od mládí v ní na větvi se svíjí, od jara k podzimi mdlým ohněm jabloň hoří, hoří smutným chladným ohněm, plodů nevytvoří... Réva na zdi nezužitou mízou se opíjí, vyrůstá za dne, za noci vadne, k podzimi chřadne, na jaře vzchopí se, po latích vzrůstá, slunci vstříc otvírá žíznivá ústa... Na jaře vzchopí se, po slunci pátrá a slunce hledá a zase chřadne a znovu vadne uprostřed domů vhroužena v stínu zahrada bledá. Každý rok kvete jabloň umírajícími květy v zahradě Tvé mezi domy vklíněné. Co rok ji život prosí slunečnými rety. Chtěla by říc’ „ano“... A musí říc’ „ne“. 32

ÚZKOST.
Je svatvečer. – Je před velkými svátky, a těžká vůně růží táhne ze zahrad, dech její teplý je a mdlý a sladký, jak kdosi laskavý by dlaň na čelo klad’... Nad krajinou se modré šero kloní, a v obzor vkrojený hor profil změk’, a větrů tah tak dojímavě zvoní, jak vlhký ztlumený pláč dálných řek... 33

AŽ SPOLU PŮJDEME...
Až spolu půjdeme v rozkvetlém jarním dnu – třešňovou alejí, zmámeni hudbou snů a šumem zlatých včel, žeh slunce zářící nám v oči udeří, zmnožen se zavěsí do příze kadeří kol bílých našich čel. A v dešti žhavých střel až chvíle proletí, v níž odmlčí se zem, a v prvním objetí se setká se rtem ret, květ třešní mandlový opojněj zavoní, a hlas Tvůj v užaslé otázce zazvoní – kdeže je celý svět? Až spolu půjdeme v neděli květnovou za trylků skřivánčích alejí třešňovou, a bílá ruka Tvá se k mojí přitulí v radostném stisknutí, v polibku palčivém radostně řeknu Ti, že svět jsme jen my dva! – 34

ÚŽAS.
Co stalo se? – Rty naše potkaly se pouze, a celý kraj je kouzlem proměněn... Šum lesa váhavý teď rozzvučel se dlouze, a nebe plné opálových pěn. V obzoru na horách plá žhavě stuha zlatá, nad nimi řad jde zrudlých berušek, hvězdami prokvétá báň nebes rozepiatá, a lesní šero rojem světlušek. Zrající klasy jako zlaté vlasy vlají, kolem je moře rozzvoněných vln, v mateřídoušce střípky cvrčci počítají, křídlatých hudců každý strom je pln. Mdle hučíc řeka z dálky pronikavě chladí, a teple přes pole v tvář dýše les, laskavěj’ nám dneska vítr vlasy hladí, a stokrát silněj’ voní zkvetlý bez. Co se stalo? – Čemu jsme se to zaslíbili, že celé nebe v jednom plamenu? – Proč zdá se nám, že máme v ramenou dar síly a hudbu světa v hrudi zavřenu? – 35 Co stalo se? – Rty naše potkaly se pouze... Proč celý kraj je kouzlem proměněn? Proč naše mladá těla v palčivé žhnou touze, jako by proud lávy byl v nich utajen? – Jaký to divný hlad, jenž srdce naše mučí – živelná síla, která zanese v horečném chtění druha do náručí... Co stalo se? – Co zítra stane se? – – – 36

MODRÝ DEN.
Na vysokém železničním náspu hadince jsou v květu; podál v rozhořelé mýti hořec modře plá, po mezích modré zvonky zvoní do větrného letu, a uprostřed žitných stébel chrpa plápolá... Všechno modře voní, všechno modře zvoní, země vlasy lněné mají modrý květ – nad vším modrá nebes kopule se kloní – zmodralý je dneska celý boží svět. V šatech modrých temně přišla’s i Ty ke mně, do čekanek na mez usedli jsme teď... Ty jsi modrá celá, modré nebe, země, modré je dnes všechno, moje milá, hleď! Nevěděl jsem dosud, co svět modře chová: – máš i modré oči, milá básníkova! – 37

ODPOLEDNÍ SVĚTLO.
Tys’ přišla s očima plnýma světla do háje bílých bříz. V dálce se ztrácela pěšinka světlá, a nad ní ve stuhách ztuhlého světla tančil a zpíval drobný hmyz. Na jejím konci paseky ve výsluní divokého jasmínu houština kvetla, dýchala v žáru vtíravou vůni, a květů hvězdami jiskřící, podobala se kytici, porosené krůpějemi měsíčního světla. Ty’s přišla s očima plnýma světla do mého lesa dnes. Korunami stromů dukátů sprška slétla, v tvář se Ti její příval snes’, po hebkém obočí stékal Ti do očí, v radostných zorničkách rozkvetl v zář, v světelné závrati nutil Tě mžikati, nutil Tě ke mně obracet tvář... 38 Jak dítě v kolébce, sluneční září vzbuzeno, do ticha světnice zavzdychá a rozespalé s pomračenou tváří odmítá laskání zlatého světla – tak jsi se, má milá, tak jsi se tvářila, když na rty Ti sprška polibků slétla... Dítě pak propuká v pláč... Ne, milá – nač? 39

CHVALOZPĚV K OSLAVĚ NEJVYŠŠÍHO ZÁZRAKU.
Je teplá stříbrná noc červnová, mdle svítí hvězdy pod šlojířem mlh. Mám dlaně plné milosti, a štěstím příliš velikým teď zrak mi zvlh’, v mé duši pýcha vítězů a závrať zbožněných a ptáků svatebčanů ples... Dívko má, růžová polibky mými a žárem dne, co prožil jsem dnes? – Rozhořely máky na polích, a akát bíle kvet’ a voněl sladce tak, a píseň štěstí zpíval skřivan šedivý, jenž ve spirále letěl do oblak, a těžkou vůní opojený červen teplou vlnou dul – – Vysoko nad hlavou stříbrný obláček tančil a plul. – Pod námi ležela země jak na dlani, úsměvná, svěží, daleká pole, zelené louky a město s barokní věží, kolem nás hučel les, šuměla paseky tráva, vítr vál, a kdesi v skrytu na suché větvi řinčivou píseň datel hrál. – – 40 – Dívko má, růžová polibky mými a žárem dne, co prožil jsem dnes? – Slyším Tvůj užaslý, tlumený výkřik, jenž tiše, tak tiše k nebi se vznes’, užaslý, tlumený výkřik, jaký jen údiv se rtů sejme, že stalo se, co bylo nemožné – a přece tak samozřejmé. – Zvonivé šumění nesmírných vod jsem slyšel, jako ten, který je stvořil, v hučení ohromných prostorů nad námi vesmír jat úctou se kořil a šeptal velebně tajemnou modlitbu syčením letících hvězd... Umřel klam, umřel žal, jenom my zůstali sami prostřed svých tichých cest. Vonící ptačí bez na hlavy střásal nám bělostný hvězdový květ – a já jsem cítil a věděl a nábožně šeptal: „My vesmír – my svět!“ – Znavenou, zemdlenou měl jsem tě v rukou, líbal tě, já bůh a král... Šustivou písničku sladkou a lehkou vítr nám pošeptmu v ostřici hrál, zpívali zmámení ptáci v korunách, a teple dýchal, voněl, jemně hučel les... 41 – Dívko má, růžová polibky mými – prožil jsem věky, prožil jsem staletí dnes? Je těžkou vůní opojná noc červnová – srp měsíce, dopola mrakem kryt, jak zvrácený roh hojnosti na zemi spící lije klidný mléčný třpyt, mlhy jak závoj svatební nad loukou rosou zjiskřenou se chví, a tichou nocí, nocí hedvábnou skřipotem z jasanů zvoní mé tajemství. – Spí v městech znavení a ptáci ve hnízdech a stromy, keře, stébla trav, spí země věčně bloudící, jen v dálce hoří měsíc nad horou, a v temnu hučí splav... Spí všichni bratři moji zemdlení. – Spí dívka má! – Teď měsíc k spánku kles’. – – Dívko má, růžová polibky mými – milenko svatá – co dala jsi mi dnes? 42

MODLITBA K ŽIVOTU.
Zdráv buď, můj živote, veliký, silný a vítězící, slzami radosti splácím ti povinnou daň, když v šeru večerů vonících růžemi v ruce své chvící nábožně beru bílou a chladnou milenky dlaň. Ty ruce bílé, jež často mi laskavě hladily vlasy a budou jednou z měkkého těsta chleba hníst, z těsta, na něž si na polích sebraly nazlátlé klasy, ty ruce bílé, jež radostně zhnědnou, bych měl co jíst. Ty ruce bílé, jež přitisknou k ňadrům tvář mého děcka, by mohlo, ručkama hmatajíc, mléko z nich hltavě pít, ty ruce bílé, v nichž v úžasné, zázračné chvíli té všecka laskavost země a dobrota její bude se chvít. Pod tvým jhem radostně procházím, když líbám milenku na rty, které mu první položí do úst sladký mé řeči zvuk, když líbám hebké tmavé vlasy s opojnou vůní nardy a cítím srdce, jež první živit je bude, horečný tluk. 43 Živote, veliký, silný a vítězící, modlím se k Tobě – otrok i milenec tvůj. Nad naší láskou dobrotiv stůj, milostiv v ochranu přijmi Ji, mne – a jednou i moje robě, jako pán nejvyšší nad námi ruku drž, živote – Můj! – 44

OSTROV ZAPOMENUTÍ.
Když smutné větry duly mohutnými korunami, a první dech bouře ustrašeným krajem táh’, tu třeba bylo mračno ještě dávno za horami, a žlutý svit hrůzy dosud neplál po střechách, v své jizbě sedával jsem, zajat v smutném snění, nad knihou přítele, již nedoved’ jsem číst... Žeh žlutý světla v oči bil, a v tiché přemýšlení rušivě zpíval hořící lampy svist... A často neslyšen v půlnocích, pokořen v své pýše, jsem rozpálené čelo v chladné dlaně klad’, a jako dítě, které v spánku rozvzlyká se tiše, jsem chtěl svou náhlou bolest zaplakat... – Když smutné větry duly, bloudila jsem v dálce kdesi, kde děsil mne nad krajem rozpiatý šedý mrak; kolkolem byly černé zhluboka hučící lesy, a nad nimi hnán vichrem potácel se pták... Pak smutné větry duly stále vzdáleněji, jak šum lesa otevřeným oknem v polosnách, a zněly – zněly stále tajemněji, jak večerní lehký van tančící po sosnách, kdy ramena tmavých větví šedým šerem vlají, a koruny se ve zdlouhavém rytmu ploše kolébají... 45 V snění svém viděl jsem lodi, jež, sotva z přístavu vypluly, přidaly plachty do rahen, na stěžních vlajky svinuly a města mijelymíjely lákavá, prapory vábící k přistání, přátelsky pozdravným ranám z děl mlčením zchystaly zklamání a pluly dále hrdě po moři, objíždějíce ostrovy i zrádná pohoří, a pluly dále – o závod s racky letěly, jako by již nikdy nikde přistát nechtěly... – Ze země zklamání pluly mé lodi se vzdutými plachtami, jak bílé toužící labutě mlčíce modrými vlnami, pod vysoko sklenutými nebesy po duhovém moři – po duhovém moři – ke korálovým ostrovům, jdekde zlaté ohně hoří... A nikde přistát nechtěly, jako šíp kalený letěly, provázeny pruhy vody, jiskřící se vzlykavými stony, k zapomnění kvetoucímu ostrovu, kde věděly, že budou uvítány stříbrnými zvony... – K osamělému mému ostrovu když lodi Tvé se blížily, a zvonic zvony stříbrné vzduch radostnými tóny zvířily, 46 tu z chatrče své, skryté v háji kvetoucích mandloní, vyjel jsem na koni, pochodeň hořící třímaje v pěsti... Na stromy, které jsem miloval, volal jsem: Jděte mi z cesty! – – Přes kvetoucí keře, jež jsem včera hladil, přejížděl jsem v trysku a hořící zvonce petrklíčů zadupal jsem do žlutého písku... – V prvním zaznění zvonů do lampy olej jsem lila rukama třesoucíma se bázní, pak v šalvějem vonící vykoupala se lázni a vlhké vlasy svěžími poupaty růží si ověnčila... Když na příď lodi jsem vyšla, vzrušena cítila jsem, v úderech vonného větru, že nesčetné polibky ve tvář mi vanou, a růžově kvetoucí a v mlhách se koupající zem zpívala vstříc korábům mým jásavou píseň na přivítanou... – Sotva jsi na ostrov vkročila, zjímal jsem lodníky Tvoje, zpřetínal kotevní lana a zapálil lodi, a Tebe vedl v háje spící, kde kouzelné zdroje zpívají písně vzpomínek, jež bledé ve snách chodí... 47 S večerem došli jsme k městu. – V růžových zahradách snilo pod temně modrou oblohou, posetou shluky hvězd, a žluté světlo mé lampy vstříc nám zazvonilo z oken mé chaty, jež zdála se všecka růžově kvést... – Tehdy jsem řekla: Co šlo mým žitím, přelud byl, pára a dým; pustými černými pralesy mdlá jsem se vlekla – kde mlha sychravá v crčících praméncích po kmenech tekla – po mořích bloudila, než našla jsem cestu k ostrovům Tvým... – 48

I.
O slunceÓ, slunce! Zářící svědku mých minulých žití, O slunceÓ, slunce! Zářící svědku mých minulých žití,
kolikráte na své slavné pouti se mnou jsi se setkal a z kolika kapek rosy, zralých zrn a silic kvítí tělo mé jsi setkal? – – – Ó, slunce, otvírající kvetoucí ústa pupenů hnědých, proč, když jsem, dítě, po prvé za jitra kdysi tě spatřil, v posvátné hrůze zajat, ruce jsem sepial a ani nedých’, proč hleděl jsem v kalichy květů ohnivě planoucích i modravě bledých a se stromy, stébly trav a přírodou celou se nadšeně sbratřil? – Ó, slunce, proč tehdy, když za jitra v krajinu jsem vyšel, ve zpěvu ptáků, v skřípění haluzí stromů, v hučení větrných proudů v hlubinách lomů jen hymnus slávy, tobě zpívaný, jsem slyšel? – Ó, slunce, měnící rozlohy nebes v prérie šarlatové v rozpuku jiter i za večerů, milenče, k němuž obrací břečťan pro polibky nehladové 51 líce svých listů, rostoucích v šeru, milenče cudných květů leknínových, jež vonná lůna svá snoubí jen s krůpějemi tvého světla palčivými a skrývají je jako věrné ženy, v temné vodní hloubi před cizoložnými paprsky měsíčními – – – Ó, slunce zářící, milenče všeho, co žije a dýchá, milenče bouřících měst i lesního ticha, lánů zoraných, větrů letících i mořských vln vzruchu, milenče ohňový vody i země, světla i vzduchu, mou píseň vášnivou slyš! Ó, slunce, stále jdi výš! – a ze svých otevřených cév lij na naše hlavy palčivou svou krev, oheň touhy vdechni v květy máku našich úst, z tepla, hladu, vášní našich těl dej novým tělům růst – a nakonec, jako zmdlí a zžloutnou stébla hebkých trav – naše těla nepotřebná žárným dechem ztrav! Ale ve hláď našich vášní, jež jsme na zem vnesli, udeř paprsků svých neviditelnými vesly, rozbouři ji, dej jim křídla, na dně jejím otevř křišťálová zřídla, 52 nech’ ji vzdout a přetéc’ hráze, rozlíti se po prostoře, dej jí spád, a jimi naplň kontinentů moře... Ó, slunce, jež povznášíš až k nebesům tíhu oceánů vod, zdvihni mou krev, v počet milionů rozhojni můj rod! 53

II.
Teď v srdci palčivá má touha promluvila, Teď v srdci palčivá má touha promluvila,
jež zrála bolestí a kvetla slzami v půlnocích hvězdných, v nichž má duše snila sny, kterým jitra odzváněla hranami. Za nesčetnými horizonty chodila v nich zbloudilá, i tajemné mrtvých navštívila země, kde nezměrné pláně zapomnění viděla a němou hudbu klidu zníti slyšela, než hladová a teskně zamyšlená vrátila se po dlouhé řadě smutných let zas ke mně... O nezrozeném cizím štěstí snila, a zvukem neskutečných políbení rozechvělá, v ložnici milenců zabloudila, aby jim záviděla... V rouhavém snění svém zaštkala před ložem Tvým, ozářeným jitřního slunce plameny, v nichž mdlá a ubledlá jsi po dnu svatebním usínala objata cizími rameny... V dnech porodů na práh Tvůj sedala cizí s modlitbou na rtech hladových úst, 54 a v řadě mučivých a dravě krutých visí Tvé kolébavky slyšela – Tvé děti zřela růst... Ó, moje milá! Žárlivost má jak stín šla šlépějemi Tvými, Tě sledovala v lesní šeř i záhyby cest, s větry se sbratřila a spřátelila s ptáky žvatlavými a na Tvé sny se ptala blýskotavých hvězd. V rozbřesku jiter šla po lukách, zářících stříbrnou rosou, v ní strašnými vidinami rozpálené oči koupala, a v úžehu slunce po stezkách trnitých nohou bosou v pohoří bolestí ještě větších stoupala. Pláč žití minulých na její hlavu se snášel, žhavý, jak sodomské deště, a vášnivé vysoko šlehající plameny zhášel životů nenarozených ještě. Na sterých rozcestích života, bázlivý, potkával jsem se s Tebou, v bledé rty vtínal jsem zuby a dlaně sevíral v pěst a v zkřížení pohledů cítil jsem, jak oči Tvé v duši mi zebou, a sny mé mrtvy padají zoufalstvím marnosti prosebných gest. 55 Ó, moje milá! Bolest probděných nocí brázdy mých myšlenek ryla, předstihujících dnešky, v nichž bázeň mé touze pěla requiem – a na zlaté oponě zítřků mi matné silhouetty nakreslila vítězných průvodů a slavných hodokvasů, jichž se v nich dožijem... Ve vysilujících paroxismech svatého šílení svého, v nichž hodiny zdály se mi vteřin býti kratší, na rtech mi hořely žhavé Tvé polibky, a hlasu Tvého slyšel jsem smích, zladěný v tóniny vyšší a sladší. V kouzelných hodinách vidění naděje má, plačící nad přílišnou skvělostí svého slavného snu, před okny Tvými zamlklá stála, jak sirotek, patřící v cizí světnici, rozzářenou milostí o štědrém dnu. A často, obluzený hudbou, zaznívající z neznámých dálek, vášnivou modlitbu díků jsem šeptal – a skončiv ji, teprve zavládnuvšího hlubokého ticha se zalek’, a zklamán, nikdy se po jeho příčině neptal... 56 Ó, moje milá! Když chvílí posledních úžil se kruh a hrdlo mi k zalknutí svíral, když popelem věčného smutku šeřil se vzduch, a poslední výkřik můj zoufalý v jásání zmíral a v bouři radostných očekávání Tvých, vyšel jsem v hábitu žíněném – žebravý mnich – s hlavou na prsa skloněnou na šedé oblouky cest, vedoucích v mrtvé krajiny do solných moří propadlých měst. Zklamání krajem jsem šel. – V zahradách zčernalých, jež mrazy zžehly, na stoncích ochablých květů, dřív ohnivě planoucích, viselo do set – a řeka čpícího smolného dýmu tekla z lesů, jež popelem lehly, v lány zdivočelé dřív, než přišel je kdo oset... Nad zemí leželo nehnutě hrobové mlčení, temná kopule nebes se leskla jak ocel, a v studených hvězd hroužení zpívalo němou píseň toužení o smrti ledový pocel. – – – Tam jsem Tě potkal... A v pohledu Tvém, jenž bolestný se dlouze s mým užaslým střetl, 57 tajemnou zprávu o mrtvém i pevnou víru v příští vzkříšení jsem četl. – Tu nevyslovených slov tíhou ústa má se zachvěla, a bylo mi jak slepci, jemuž kdysi v zjemnělý sluch táh’ šum vody vzbouřené pod nohou anděla, jdoucího uzdravit prvního ve vlnách... Toužebně čekaných větrů východních v tvář dechlo vanutí, nad horstvem obzor zrůžověl, a v jitra vzplanutí ve hvězdy změněné slzy všech našich prožitých bolů (zářící škrtnutí minula!) syčíce padaly dolů... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Z neznámých dálek minulých věků zazvonil zpěv! Zpěv mrtvých! – Ozvěnou jemu odpovídala má krev! A hrůzou bledý a úzkostí něm, sloky svých nevyslovených písní jsem zaslechl v něm: mé tajné touhy v něm hřměly a moje sny v něm zrály, nesmělé improvisace mé v něm bouřící orchestry hrály, a žal marné touhy srdcí dávno zetlelých mi závistivě z něho v bledé líce dých’. – – – 58 Tu poznal jsem, zachvívaje se posvátným děsem, jenž v duši mojí bouřlivý vír zdvih’, že my dva na sta snů nevyplněných k slavnému dozrání bolestmi v srdcích svých nesem – že v střetnutí pohledu našeho vášnivá touha nenarozených šlehá rudými plameny, v bázlivém setkání našich rtů jejich hovoří hlad, a v paží našich přimknutí chvěje se milenců něha, k nimž přijde lásky svatvečer, až budem dávno spát... A náhle zalkaly vzdálené vody o klamu času, o sil setkání k zplození zázraku vykřikl květů makových žár, hrůzu tmy věčné zapřely šumící lesy, a lány klasů zpívaly o věčném zrání k věčnému plození slavnějších jar... Přede mnou ležela radostná země, a s výšek zářících světelných moří letěla ke mně radostná zvěst o zmlazující koupeli nesčetných hvězd. 59

III.
Tajemná prohlubni bezedná, jakoby vadnoucími květy Tajemná prohlubni bezedná, jakoby vadnoucími květy
protkaná se stromu věčnosti padajícími světy! Mlčení odvěké, děsící slabé a sladké pro ty, kdož silni k poznáním novým dovedou snést záhadné věty světelných značek plačících hvězd! Zrajících plodů mhou modravou k duši mé přilni a svého klidu magickou mocí nejmladší zářící nevěsty kosmu paprsek v srdce mé vetkni a jeho vlnivým rozkmitem tóny poslední písně mé veď k ní, hluboká noci! – Z nejzazších dálek ticho hřmí – z nejzazších dálek, kde se hvězdy tmí, a tma sama vysílením v rozzářené šero bledne, kam ze smrtelných žádného zrak více nedohlédne – zkad obluzený klamem zemských svítání, jak z úderů větru sadů do tmy ponořených růže, vytušit jen může kouzelné záchvěvy hlubokých poznání. – 60 Postříbřenou tmou údery půlnocí letí – hvězdy volně krouží na vesmírné klenby rozepětí, a v znění orchestrem jich hrané symfonie prach země na letmý okamžik žije, probuzen ze sna věčného ve vzdáleném prostředí zbloudilou vlnou, o níž hudebníci nevědí. – Ztracena v soumraku nekonečných plání, zem naše zadržuje v letu do tmy vrženou zářící trosku zpívajících světů, a paprsků vegetací zakryta, rozkvetlými záhony hvězd klopýtá i s námi, bezradně trpícími na ní... Ó, noci! – Z tvých vírných hloubek zjiskřených nám často vesmírný klid v tváře dých’, a zvonění jeho naslouchajíce plaše, v prsou jsme cítili růst náhlé hrdosti příval, jenž stoupal do očí, po tvářích vznícených splýval a sladkými učinil bolesti naše. Ó, noci! – jsmeJsme luku obloukem stříbrným, a ženy jeho tetivou zlatou, jedinou touhou vášnivou vzpiatou, abychom společným úsilím svým splnili slavně v ruce rodičů složený slib, 61 vyslavše do temna budoucna hořící šíp, jenž tisícletími proletí, stupňovanou rychlostí řítě se vpřed, a ve chvíli žádoucí doletí v ohnivý střed! – – – Ó, noci! – Vesmíru požár zříme! – Světla překypění! – Těžkou hmotu mrtvých světů, kterak v oblaka se mění! – Vidíme budoucího rozletu zářících koulí ohnivý kvas! – Minulost tisíci žhavými výbuchy hoří! – Budoucnost plna je světelných moří! – Bolesti není – všecka již byla prožita v nás! – Ó, noci! – V padajících hvězd ohňostroj patříme zbledlí: Všecky záclony tajemna se před námi zvedly, záhady poslední čteme z paprsků chvění – však marně se namáháme silami všemi, marně pohybujeme ústy ve svém jasnozření... – Jsme pro sluch hladových zástupů němi, neboť pro všecka závratná bohatství nová nemáme slova! – – Nemáme slova! – – 62

STESK.
Jdou chvíle životem, kdy srdce stiskne cosi, že mukou šílenou se rozbolí, kdy smutek podzimku na nivách květy kosí, a potoka pláč zvoní do polí. Kdy touhou zastůněš po měkké dívčí dlani, a za polibek dal bys cokoli – Však nad silnicí vítr v smutném žalování si pohrává proschlými topoly. A vzpomeneš, že sladké jaro bylo kdysi, že jasmín kvet a voněl modrý bez, žes’ v sítnicích měl vryty měkké tváře rysy a v srdci stejné hoře jako dnes. A víš, vše přešlo tiše, prchlo bez naděje... Víš, chvíle milosti se nevrací... A polekané srdce neklidně se chvěje zapomenuté struny vibrací... To jsou chvíle, kdy chladný měsíce svit vzeplá, a z mlhy rostou horská úbočí, kdy z rmutu zapomnění vzdme se vlna teplá, a tichá slza tryskne do očí. 65

PÍSEŇ TEMNÉ HVĚZDY.
Vesmírem osleplá bloudím, starobou svráščelá jsem, a přece do kruhu tančím v mateřském slunečním jasu, zoufale plodím a rodím, zděšena úprkem času, já temná vyhaslá hvězda, já Zem. Nohy mi mrznou, a hlavu ledová pokrývá pláň, však prales bují mi dosud na bocích starého těla, pod žebry skalnaté hrudi dosud žhne láva mi vřelá, a máků plameny zkvétá má dlaň. Člověkem pyšním se dneska, já hvězdu zrodivší kdys, já z jeho vášní se těším a z jeho myšlenek vření, z divokých bystřin se těším, z mořského příboje hřmění, když dlouhou řadou vln bije o mys. Bláznivou radostí šílím v rudnoucích podzimních dnech, že dosud ploditi mohu žhavého vína mok rudý, že dosud skrytého ohně plny jsou ztuhlé mé hrudy, zdroj mléka že v mých ňadrech nevysech’. 66 Jen v nocích zapláču rosou, v mlh vdovský halím se šlář, když vysoko hořící hvězdy v bolestné porodu chvíli v nezměrné prostory písní chvících se paprsků kvílí, a mně zář mrtvého syna mrazí tvář. 67

ZIMNÍ KRAJINA.
Zimní večer... Stromy bezlisté jsou zadumány, v zamyšlení vážném nehnou větvemi, pod poduškou sněhu spí úrodné lány, a je ti, jak bys ani nebyl na zemi. Lehký mrazný vítr do tváří ti dýchá, klopýtá po svazích a nepospíchá – a přec v zátočky cest a každou prohlubinu závěje nadul světlemodrých stínů. V zprohýbané střechy města sněžný příkrov uleh – vysoká věž jenom z něho do kraje se dívá... V telegrafních tyčích cesty, jako včely v úlech, resonancí vítr potichu si zpívá... Kráčíš krajem cizí sobě, cizí životu... Na všem leží půvab klidu divně nový. – Udiven ptáš se marně – proč žiješ, co je tu... Vítr hvízdá, stromy mlčí, nikdo neodpoví... Cítíš jen: kraj schuzený se propad’ kamsi celý, sotva jím mráz v noci na siváku protáh’ – vidíš: lány, louky, lesy v čisté spících běli, v dálce žlutá světla oken na samotách... 68

PSÁNO NA ŠEDÉM PAPÍRU.
Když v dálce sláblo klasů ševelení, a večer usínal na růžích západu, rozechvěn teskným žalem rozloučení vešel jsem neslyšen v Tvou zkvetlou zahradu. Tiše jak sníh sem z otevřených oken padal v kalichy květů toužících tónů vír – a zdálo se mi, jak by mrtvý mistr skládal Tvou rukou tíhu úsměvů svých na klavír. A k sledu cítil jsem, jak prsa se mi úží: slib nežádaný v písni Tvé jsem uslyšel. – Pak tóny dozněly – a ve vůni Tvých růží mi hořkost zesládla, a v tichu umřel žel... 69

ČLOVĚK.
Krásná zem byla a veselá, znala jen jediné štěstí: vášni se oddati docela, hýřit’ a kvésti. Nezmarné zdraví, jímž kypěla, všem živým přinesla darem, zářila, plála a voněla mládím a jarem. Byla to panenka ohnivá. Nápadník chodil k ní zlatý. Před ním jak panička marnivá měnila šaty. A náhle jí v očích uhas’ lesk, zmizela radosti záře, vráskami na čelo sedl stesk a smutek v tváře. Po lících tekly jí prameny. Marně k ní na táčky chodil nápadník její plamenný. – – – Člověk se zrodil. – 70

IMPROVISACE PSANÁ V LESE LEŽE NA ZÁDECH.
V hluboké modré propasti na dně oblaka dvojí se rodí, a dvojí vítr je vodí: jeden, ten v hloubce oblaky šedé zvolna jak k pohřbu propastí vede, a druhý bílé vyhání nad ně – – uprostřed rvou se, hašteříhašteří, sváří, bílé i šedé jak v kotli se vaří, tančí a tančí a plují dál... Smrků větve kývají se sem a tam. 71

SLOKY.
Po dešti bylo, západ zlatem plál, bříz větve plály jak zelené stuhy, a vonící a kvetoucí strom stál pod dlouze sklenutým obloukem duhy. Svlaženým krajem bezhlasý klid táh’... Mžilo mi v očích a stiskl jsem brvy... Krůpěje deště zářily v křovinách, hořely na květech sluneční krví. 72

SLOKY.
Radostný van mi do prsou dých’. – Celý svět nedal bych za jitro dnešní: slunce se usmívá v oblacích, na stráni rozkvetly kytice třešní. Široká pole, zelený svět – všechno mne lákavě v náruč svou volá. – Dole je všechno pučící květ, nad hlavou samá skřivaní kola. 73

JEPICE.
Zlíhly se. Vylétly zdiveny do výše zrána a světlem opilé pištěly, tančíce v kole – nad nimi nebe se klenulo jak modrá brána, zrající žitný lán vlnil se dole... Bylo jim sladko a veselo v svatebním letu, vítr je hladil, a slunce je do křídel hřálo – země jim zchystala tisíce vonících květů, a všechno kolemkol na ně se smálo. Do tance výskly si veselé jepice dlouze: vše se jim jevilo krásné a jasné a prosté – tančily do šera večera, poznavše pouze – že slunce svítí, kvete mák, obilí roste... 74

ZLÉ ZNAMENÍ.
Hvězda je dnes u měsíce, a mraky jsou rudé – to do zítřka do večera někde hořet bude. Hořet bude dozajista – má milá tak věří – nebo někdo těžce umře na holubím peří. Nebo – všeho do třetice – to se také stává – snad se někde hochu děvče věrolomně vdává... Jaká řada hrozných pomluv na tebe se svezla! – – Vidíš, hvězdo, to máš z toho, že’s k měsíci lezla. 75

ZÁZRAK.
Řekni mi, čím to je, má milá – nikdy jsi taková nebyla... Dnes jsem Tě políbil na čelo – líce se do temna zardělo... Když jsem Tě políbil na líce – čelo se zardělo nejvíce... Čím to je, řekni mi, má milá – nikdy jsi taková nebyla... 76

BALLADA VE STARÉM STILU.
Bylo dávno po klekání, světly plála výš, večernice nade strání skláněla se již. Mysliveček šel s čekání, cestou hvízdal si... Divných větrů teskné vání táhlo nad lesy. Nesvítí to bílé břízy na dně doliny, neutkal si pavouk přízi v temnu jedliny. Tančí žena v lehkém skoku, plavuň spíná vlas, kol žádoucích pružných boků z kapradí má pás. Kolem hlavy mlhou plují vlasy ze zlata, bílé prsy poskakují jako kůzlata. 77 Lehké nohy travou víří krok a skok, a vráz z pod nich růžicí se šíří rosných jisker jas. Nesvítí to vrba shnilá nad vod hlubinou – vidí oči víla bílá, jak z tmy lačně žhnou... Založila bílé ruce lehce za hlavou, prolomila tělo prudce jakby únavou. Stojí s boky sdviženými, stříbrem svítí se, prsy s hroty růžovými lehce chvějí se... Nad černými korunami měsíc vyšel teď... „Nestůj, hochu, pod vrbami, výskni, dupni, leť“ – –leť!“ – – 78 Před očima žhavá kola, modré jiskry v nich – slyší, jak ho víla volá, slyší slibný smích... Nedupe to jelen v mlází, neutíká laň – za vílou hoch letí srázy, nehty vťaty v dlaň... Výmoly a roklinami, skokem se skály... Modravými bludičkami svítí močály... Lehký výkřik a ozvěna – – Lapena je už! – Brzo budeš, panno, žena a ty, hochu, muž! Chví se touhou víla chtivá, jak osiky sněť, pode rty se rozhořívá chladných ňader pleť. 79 Požár krve v žilách vzrůstá, tepny bijí v spěch – vínem jsou mu víly ústa, ložem měkký mech. Mraky táhnou – pusto kolem, měsíc nesvítí, ostře voní lesním dolem vlhké rokytí. Temných korun smutné štkání zvoní poslední, žlutou vlnou nade strání pomalu se dní. Hnány ranním větrem hbitým chladnou roklinou nad močálem v středu zrytým bílé mlhy jdou. – – – 80 GENESE KNIHY.
Vydání první knihy veršů v souboru Sebraných spisů je jistě pravou chvílí, kdy je možno se přiznati ke všem snům, omylům i bludům mládí. A to znamená jíti hodně daleko – u mne až do obecné školy – a snad ještě o trochu dále... Můj otec byl v době, kdy jsem se narodil, učitelem na obecné škole v Klenčí – a když mi byla čtyři léta, byl ustanoven odborným učitelem na měšťanské škole v Domažlicích. Všichni jeho bývalí žáci i já sám, který jsem chodil k němu rok do školy, potvrzují ještě dnes, že byl učitelem znamenitým. V době pak, o které se zmiňuji, byl pln zcela mimořádné horlivosti. Snad také se mu občas zastesklo po bývalém způsobu vyučování, anebo chtěl věnovati zvláštní péči svému prvorozenému dítěti – nebo sám Bůh ví, jaká toho byla příčina, ale jisto je, že mne začal zasvěcovati do umění čísti, jakmile jsem dovršil pátý rok věku. Bylo-li to počínání paedagogicky správné, ponechávám úsudku jiných – rád však přiznávám, že mi bylo prospěšné a užitečné, třeba jsem se s počátku často rozbrečel pod pohlavky, jimiž byla odměňována má nechápavost. Jisto však, jevšak je, že jsem se za čtyři měsíce naučil čísti, neboť mi toho roku nadělil Ježíšek 81 knihu pohádek Boženy Němcové, kterou jsem již zcela samostatně četl, třebaže jsem teprve po deseti měsísíchměsících měl po prvé vkročiti do školy. Mimo to v té době i později, když jsem již chodil do prvních tříd obecné školy, čítal otec večer velmi často doma mamince různé verše. Pamatuji se ještě živě, že to byla zejména díla Nerudova, Čechova, Hálkova a Vrchlického, kterým jsem ovšem velmi málo rozuměl. Může opět mnohý zavrtěti hlavou nad paedagogickou stránkou této jisté náhodné výchovy, ale opět je jisto, že na mne měla vliv velmi dobrý. Sám aspoň jenom jí přičítám, že mne nikdy nezlákaly šestákové sešitky indiánek a jiného podobného braku, ba později ani ne romány Mayovy, třeba to byla nejoblíbenější četba mých vrstevníků. Četl jsem však velmi pilně, a otec tuto moji zálibu velmi ochotně podporoval tím, že mi půjčoval knihy ze žákovské i učitelské knihovny, jejichž byl správcem. Nevím, sledoval-li při tom nějaký cíl, ale pamatuji se jasně, že pro moji četbu až do let gymnasijního studia vybíral vesměs staré a dnes již skoro zapomenuté české autory. Přečetl jsem tak ku příkladu celého Pravdu – a vůbec spoustu knih, s nimiž bych se jinak jistě nebyl seznámil... Toto vše způsobilo, že jsem již na obecné škole měl o úkolu spisovatele velmi vznešenou představu a netoužil po jiném, než napsati aspoň jednu jedinou – 82 třeba docela tenoučkou knížku, abych se tak přiřadil aspoň na některé poslední místečko v zástupu těchto slavných a vznešených... Tuším, že to bylo v třetí třídě obecné školy, kdy jsem spáchal svůj první literární pokus a napsal „Pohádku o patě naší Bety“. Co to bylo za výrobek, nevím sám. Ztratil se na věčnou škodu české literatury, třebaže jej otec dlouho schovával... Potom můj talent dlouhá léta spal... Probudil se teprve, ale zato již trvale v tercii. V té době se mi totiž začala líbit děvčátka, a proto jsem zpíval o jejich kráse. Nečetl těch plodů nikdo mimo mne, který jsem se mohl popukat smíchy, když jsem je před osmi roky naposledy prohlížel před vhozením do kamen... Rok poté však již mé literární ambice vzrostly. Začal jsem veršovati tak horlivě, že se mi nedostávalo času na školní přípravy – a výsledek toho nebyl jiný, než propadnutí. Ale ani tento mimořádný honorář mne neodstrašil. Právě naopak! V ročníku, ve kterém jsem se ocitl, nalezl jsem dva podobné horlivce, s nimiž jsem uzavřel srdečné přátelství, které trvá dodnes. Ale ještě mnohem více – založili jsme ihned hektografovaný časopis „Nadšení“, do kterého jsme proti zcela jasnému znění disciplinárního řádu bez svolení sboru profesorského ukládali nejlepší plody svého ducha. Upřímně pověděno – byly to velmi ne- 83 zralé padavky, na které jsme však byli tehdy velmi pyšní. Tím víc, poněvadž se našemu listu dostalo cti odběru i ve vyšších třídách ústavu. Náš časopis vycházel dvě léta – a potom zanikl... Odešel jsem totiž z ústavu, neboť tajná redaktorská činnost ani nemohla býti pochopena profesory, kteří moji umenšenou horlivost školskou odměnili novým propadnutím... Potom už jsem šel, kam mne srdce táhlo – do lesa, do přírody... Ale ani tam mne na chvíli neopustily sny o literární slávě. – Teprve však r. 1910 jsem začal bombardovati nejrůznější časopisy příspěvky. Hradby novin a odborných časopisů padaly snadno – ale časopisy beletristické se ukázaly býti vzdorovitými pevnostmi. A právě to mne poučilo, že ještě nejsem zralý. Bylo to poznání velmi trpké, neboť se dostavilo v době, kdy jsem se rozešel s domovem a začal se životem protloukati na vlastní pěst. Potřeboval jsem proto peněz na ošacení, živobytí i na studium. I začal jsem psáti – nejčastěji pod různými pseudonymy – články do novin a do odborných časopisů. Co jsem však vydělal, naprosto nestačilo krýti potřebu, a proto se pomalu začaly množiti dluhy. Ale horší než to – současně jsem poznával, že se od zamýšleného cíle spíše vzdaluji, než abych se k němu přibližoval.
84 Přijal jsem proto místo vyučujícího lesního asistenta na založených právě kursech pro lesní a lovčí zřízence v Berouně, kde jsem učil dvě léta. Plat, který jsem tu měl, nebyl sice skvělý, ani trvalý, ale přece mi umožnil pokračovati v literárním úsilí... A tak r. 1912 jsem se konečně dočkal otištění své první básničky v Novině. Byly to „Kvetoucí máky“, které jsou zařazeny do přítomné knihy. Potom již padala pevnost za pevností, ať se jmenovala Zvon, Zlatá Praha, Květy či jinak... Jak jsem tehdy cele žil v náručí své chiméry, o tom jistě svědčí následující událost..událost... Veršoval jsem i ve spaní – a jedné noci jsem se probudil úplně zpocený, ale s hotovou básničkou v hlavě. Přeříkal jsem si ji, a že se mi líbila, napsal jsem si ji, rozsvítiv svíčku, na kus papíru. Potom jsem zase ulehl a klidně usnul. Ráno jsem se probudil a živě si vzpomněl, že se mi v noci zdála básnička. Ale kdybych se byl rozkrájel, neupamatoval jsem se ani na jediné její slůvko. Kdo však popíše moje překvapení, když jsem ji nalezl na kusu papíru na stolku. Teprve potom jsem si uvědomil, že jsem v noci vstal a napsal ji. Od r. 1910 jsem skoro každých šest měsíců sestavoval svoji první knížku veršů – a nechci říci, že to byla autokritika, co mi zabránilo publikovati. Příčina byla zcela jiná – neochota nakladatelů, u nichž jsem 85 se o tisk ucházel. – Mezitím jsem se již také, jak jsem o tom pověděl na posledních stránkách „Lesa“, pokusil o prózu – a po nezdařeném pokusu s „Lesem“ zadal jsem do soutěže o cenu z Fondu Julia Zeyera při České Akademii soubor asi sto padesáti básní pod titulem „Radostné zaslíbení“. Byla by to tedy bývala kniha velmi úctyhodné tloušťky, která však by nebyla odpovídala její vnitřní ceně. Proto, když byla knize cena přisouzena, uposlechl jsem ochotně pokynu jury, abych knihu znovu upravil a zmenšil – a učinil jsem tak velmi radikálně. Z původního počtu básní jsem vyloučil plných pět šestin a ke zbytku přidal několik nových básní, které byly napsány r. 1914. V té úpravě kniha také vyšla na podzim r. 1914. První knížka, po které jsem od malička toužil, spatřila konečně světlo světa. A třebaže se tak stalo v době velmi nevhodné, přiznávám poctivě, že jsem měl z ní velkou radost. Rozdával jsem ji na potkání každému, s kým jsem se jen trochu znal – a velmi mi lichotilo, když mi kdokoli o ní řekl několik příjemných slov. Sám jsem ji nosil ustavičně v náprsní kapse kabátu – právě na srdci – a jakmile jsem se ocitl o samotě, už byla venku, a už jsem v ní četl. A když se v časopisech objevily první zmínky o ní, četl jsem se zatajeným dechem... Nebylo to v celku zlé. Vyslovený výprask mi ne- 86 uštědřil nikdo – a tak mé autorské sebevědomí velmi vzrostlo... Vím, že to, co tu vyprávím, je směšné, že je to prozrazením mladické slabosti, ale jsem si příliš jist, že podobný vztah k první knížce má jistě každý – a mám-li pravdu říci, lituji, že mi již dnes nové knihy nepůsobí ani setiny té radosti, jakou mi způsobila první. Ještě dnes ji mám jenom proto velmi rád – a když jsem stál před úkolem poslati ji po druhé do tisku, aby vyšla definitivně v Sebraných spisech, rozmýšlel jsem se nad ní dlouho. Nechtělo se mi měniti nic na jejím obsahu – a přece jsem cítil, že v té podobě, jakou měla v prvním vydání, nepodává jasného obrazu o počátcích mého vývoje – a že tak zůstává utajen mnohý vliv. A zejména tento druhý důvod mne donutil k tomu, abych k definitivnímu vydání připojil ještě dvanáct čísel a v důsledku toho rozdělil knihu na tři části. A v této konečné úpravě ji zařazuji do Sebraných spisů.
V Domažlicích, dne 12. prosince 1925. Jan Vrba.
87 OBSAH
RADOSTNÉ ZASLÍBENÍ
Zmije7 Večerní van8 Kvetoucí máky9 Zrození myšlenky10 Miluji sluneční západy11 Louka13 Břízy v noci14 Podzimní16 Ruce tonoucí17 Letní noc19 Pohádka o království „Ultima Thule“21 Milenka mého přítele22 Básník hvězd23 Zpíval muž na jaře s hřebene hor25 Prevez, prevez27 Smrtelná touha28 Smutná zahrada30 Úzkost33 Až spolu půjdeme34 Úžas35 Modrý den37 Odpolední světlo38 Chvalozpěv k oslavě nejvyššího zázraku40 Modlitba k Životu43 Ostrov zapomenutí45
[89] HYMNY ZPÍVANÉ V PARNÉM LETNÍM DNU
I. (Ó, slunce! Zářící svědku...)51 II. (Teď v srdci palčivá má touha...)54 III. (Tajemná prohlubni bezedná...)60
BÁSNĚ NEZAŘAZENÉ DO PRVNÍHO VYDÁNÍ
Stesk65 Píseň temné hvězdy66 Zimní krajina68 Psáno na šedém papíru69 Člověk70 Improvisace psaná v lese leže na zádech71 Sloky: Po dešti bylo72 Radostný van73 Jepice74 Zlé znamení75 Zázrak76 Ballada ve starém stilu77
Genese knihy81
[90] OD TÉHOŽ AUTORA:
RADOSTNÉ ZASLÍBENÍ. Básně. R. 1914. (V. vydání.) Poctěno cenou z fondu Julia Zeyera. LES. Kniha pros. R. 1915. (XIII. vydání.) Poctěno výroční cenou České akademie. MUČENNÍCI. Novely. R. 1916. (IV. vydání.) Poctěno cenou moravského zemského výboru. JITŘNÍ LOV. BásněBásně. R. 1917. Poctěno cenou moravského zemského výboru. ČLOVĚK BOŽÍ. Románek a povídky. R. 1917. (V. vydání.) Poctěno cenou moravského zemského výboru. DOLINA. Román. R. 1917. (VII. vydání.) Poctěno cenou hlavního města Prahy z nadace Turkovy. ZAHRADA GETSEMANSKÁ. Básně. R. 1918. (IV. vydání.) SÁZAVA. Kniha pros. R. 1918. (III. vydání.) Poctěno výroční cenou České akademie. NESPOKOJENÁ SRDCE. Povídka a románek. R. 1919. (III. vydání.) BOŽÍ MLÝNY. Chodský román. R. 1919. (XII. vydání.) Poctěno cenou hlavního města Prahy z nadace Turkovy. OSUDY. Povídky. R. 1919. (III. vydání.) JAN MARTIN ŠANDA. Román. R. 1920. (V. vydání.) KNIHA Z PŘÍRODY. Prosy. R. 1920. (V. vydání.) V POLEDNÍ STRÁNI. Básně. R. 1921. (IV. vydání.) ZUBŘANY. Humoristický román ve třech dílech. R. 19221922. (II. vydání.) Poctěno čestnou cenou České akademie. BAŽANTNICE. Obrázky z přírody. R. 1922. (VI. vydání.) Poctěno státní cenou. ZELENÉ ŠERO. Román. R. 1923. (V. vydání.) Poctěno cenou hlavního města Prahy z nadace Turkovy. LESÁCI. Horské příběhy. R. 1923. (IV. vydání.) DRAŽINOVSKÁ HORA. Obrázky z přírody. R. 1923. (VI. vyd.) Poctěno cenou hlav. města Prahy z nadace Turkovy.
[91] CHODSKÉ REBELIE. Historický román o třech dílech. Roku 1924. (VI. vydání.) Poctěno první cenou České akademie a první Jiráskovou cenou hlavního města Prahy. SVÍTÁNÍ A SVĚT. Básně. R. 1924. (IV. vydání.) SELSKÉ POVÍDKY. Kniha pros. R. 1924. CHODSKO POD HALTRAVOU. Studie. R. 1924. (Rozebr.) VYSOKÝ SNÍH. Obrázky z přírody. R. 1924. (III. vydání.) BERANUC DVŮR. Chodský román. R. 1924. (III. vydání.) Poctěno zvláštní cenou České akademie. BOROVICE. Román stromu. R. 1925. (IV. vydání.) CHROMÁ LIŠKA A JINÉ PŘÍBĚHY. R. 1925. (II. vydání.) DOMAŽLICE A CHODSKO. R. 1926. – Společně s V. Malým a Jar. Šetelíkem. DIVOŽENKY. Horské příběhy. R. 1926. (IV. vydání.) ZAPOMENUTÉ ÚDOLÍ. Román. R. 1926. (III. vydání.) TOULKY LESEM I POLEM. Myslivecký deník. R. 1927. MLÁDÍ. Kniha o dětech a dětství. R. 1927. (III. vydání.) NEJSILNĚJŠÍ VÁŠEŇ. Román. R. 1927. (III. vydání.) CHODSKO. Průvodce krajem i dějinami. R. 1928. MNIŠKA. Přírodní tragedie. R. 1929. (II. vydání.) O MYŠCE HRABALCE A JINÝCH ZVÍŘÁTKÁCH. Kniha pro děti. R. 1929. (II. vydání.) SRNČÍ MILOVÁNÍ. (Bibliofilský tisk.) R. 1929. (Rozebráno.) SOUMRAK HADLASUC RODU. Chodská románová trilogie. R. 1929. (II. vydání) MADLENKA Z PECE. Román. R. 1930. (III. vydání.) Poctěno čestnou cenou České akademie. LES. Kniha pros. XII. vyd. ilustrované Fr. Vrobelem. R. 1930. ZBYTKOVÝ STATEK. Chodský román. R. 1930. (II. vydání.) Poctěno čestnou cenou České akademie. DUŠE NA HORÁCH. Román. R. 1931. DRAŽINOVSKÁ HORA. Obrázky z přírody. V. vydání, ilustrované Fr. VrobelemVrobelem. R. 1931.
[92] LYKAINION. Bibliofilský tisktisk. R. 1931. PROTI ARCIBISKUPOVI. Odpověď na jeho výroky o pohanství pohřbu žehem a ničemném konkubinátu. R. 1932. (Rozebráno.) ZLATÝ KLÍČEK. Kniha pohlavní výchovy pro mládež od třinácti let. R. 1932. (II. vydání.) OTOKAR BŘEZINA A JINÍ PŘÁTELÉ V MÉ PAMĚTI. R. 1932. PŘEVRAT. Román. R. 1932. (II. vydání.) SLUNEČNÁ VES. Kniha pros. R. 1933. (II. vydání.) BAŽANTNICE. Obrázky z přírody. VII. vydání, ilustrované Fr. Vrobelem. R. 1933. VICHŘICE. Román ve dvou dílech. R. 1933. (II. vydání.) PAN DŮCHODNÍ. Humoreska. R. 1933. (II. vydání.) PROKOP VELIKÝ. Román z české minulosti. Dva díly. Roku 1934. Poctěno cenou V. Beneše Třebízského. DOSLOV k 500. výročí pádu Prokopa Velikého na Lipanech. R. 1934. BOŽÍ MLÝNY. Chodský román. X. vydání, ilustrované Fr. Vrobelem. R. 1934. TAJEMNÝ SVĚT. Kniha pros. R. 1934. DÍLO VĚČNOSTI. Kniha přírod. pros ze Slovenska. R. 1935. KVETOUCÍ HLOŽÍ. Román mládí. Dva díly. R. 1935. ZREZIVĚLÝ PLUH. Selský román. R. 1936. KNIHA Z PŘÍRODY. Prosy. V. vyd. ilustrované Fr. Vrobelem. R. 1936. VZPOURA NA VSI. Selský román. R. 1936. BLUDIŠTĚ. Román jinošství. Dva díly. R. 1937. JAN HERBEN. Nekrolog. R. 1937. BOŽÍ LICHVA. Přírodní román. R. 1939. (II. vydání.) Poctěno výroční cenou České akademie. BLÁZÍNKOVÉ. Román. R. 1940. POŽEHNANÝ DEN. Prosa. R. 1940. BOROVICE. Román stromu. IV. vyd. ilustrované Fr. Vrobelem. R. 1940. BÍLÝ LESMISTR. Přírodní román. R. 1941.
[93] TÉTO KNIHY BYLO VYDÁNO MIMO NÁKLAD 100 ČÍSLOVANÝCH EXEMPLÁŘŮ NA HOLANDSKÉM JAPANU V PŮVODNÍ PERGAMENOVÉ VAZBĚ
E: av; 2006 [95]