CHVALOZPĚV K OSLAVĚ NEJVYŠŠÍHO ZÁZRAKU.

CHVALOZPĚV K OSLAVĚ NEJVYŠŠÍHO ZÁZRAKU.
Je teplá stříbrná noc červnová, mdle svítí hvězdy pod šlojířem mlh. Mám dlaně plné milosti, a štěstím příliš velikým teď zrak mi zvlh’, v mé duši pýcha vítězů a závrať zbožněných a ptáků svatebčanů ples... Dívko má, růžová polibky mými a žárem dne, co prožil jsem dnes? – Rozhořely máky na polích, a akát bíle kvet’ a voněl sladce tak, a píseň štěstí zpíval skřivan šedivý, jenž ve spirále letěl do oblak, a těžkou vůní opojený červen teplou vlnou dul – – Vysoko nad hlavou stříbrný obláček tančil a plul. – Pod námi ležela země jak na dlani, úsměvná, svěží, daleká pole, zelené louky a město s barokní věží, kolem nás hučel les, šuměla paseky tráva, vítr vál, a kdesi v skrytu na suché větvi řinčivou píseň datel hrál. – – 40 – Dívko má, růžová polibky mými a žárem dne, co prožil jsem dnes? – Slyším Tvůj užaslý, tlumený výkřik, jenž tiše, tak tiše k nebi se vznes’, užaslý, tlumený výkřik, jaký jen údiv se rtů sejme, že stalo se, co bylo nemožné – a přece tak samozřejmé. – Zvonivé šumění nesmírných vod jsem slyšel, jako ten, který je stvořil, v hučení ohromných prostorů nad námi vesmír jat úctou se kořil a šeptal velebně tajemnou modlitbu syčením letících hvězd... Umřel klam, umřel žal, jenom my zůstali sami prostřed svých tichých cest. Vonící ptačí bez na hlavy střásal nám bělostný hvězdový květ – a já jsem cítil a věděl a nábožně šeptal: „My vesmír – my svět!“ – Znavenou, zemdlenou měl jsem tě v rukou, líbal tě, já bůh a král... Šustivou písničku sladkou a lehkou vítr nám pošeptmu v ostřici hrál, zpívali zmámení ptáci v korunách, a teple dýchal, voněl, jemně hučel les... 41 – Dívko má, růžová polibky mými – prožil jsem věky, prožil jsem staletí dnes? Je těžkou vůní opojná noc červnová – srp měsíce, dopola mrakem kryt, jak zvrácený roh hojnosti na zemi spící lije klidný mléčný třpyt, mlhy jak závoj svatební nad loukou rosou zjiskřenou se chví, a tichou nocí, nocí hedvábnou skřipotem z jasanů zvoní mé tajemství. – Spí v městech znavení a ptáci ve hnízdech a stromy, keře, stébla trav, spí země věčně bloudící, jen v dálce hoří měsíc nad horou, a v temnu hučí splav... Spí všichni bratři moji zemdlení. – Spí dívka má! – Teď měsíc k spánku kles’. – – Dívko má, růžová polibky mými – milenko svatá – co dala jsi mi dnes? 42