II.
Teď v srdci palčivá má touha promluvila,
Teď v srdci palčivá má touha promluvila,
jež zrála bolestí a kvetla slzami
v půlnocích hvězdných, v nichž má duše snila
sny, kterým jitra odzváněla hranami.
Za nesčetnými horizonty chodila v nich zbloudilá,
i tajemné mrtvých navštívila země,
kde nezměrné pláně zapomnění viděla
a němou hudbu klidu zníti slyšela,
než hladová a teskně zamyšlená vrátila
se po dlouhé řadě smutných let zas ke mně...
O nezrozeném cizím štěstí snila,
a zvukem neskutečných políbení rozechvělá,
v ložnici milenců zabloudila,
aby jim záviděla...
V rouhavém snění svém zaštkala před ložem Tvým,
ozářeným jitřního slunce plameny,
v nichž mdlá a ubledlá jsi po dnu svatebním
usínala objata cizími rameny...
V dnech porodů na práh Tvůj sedala cizí
s modlitbou na rtech hladových úst,
54
a v řadě mučivých a dravě krutých visí
Tvé kolébavky slyšela – Tvé děti zřela růst...
Ó, moje milá! Žárlivost má jak stín šla šlépějemi Tvými,
Tě sledovala v lesní šeř i záhyby cest,
s větry se sbratřila a spřátelila s ptáky žvatlavými
a na Tvé sny se ptala blýskotavých hvězd.
V rozbřesku jiter šla po lukách, zářících stříbrnou rosou,
v ní strašnými vidinami rozpálené oči koupala,
a v úžehu slunce po stezkách trnitých nohou bosou
v pohoří bolestí ještě větších stoupala.
Pláč žití minulých na její hlavu se snášel,
žhavý, jak sodomské deště,
a vášnivé vysoko šlehající plameny zhášel
životů nenarozených ještě.
Na sterých rozcestích života, bázlivý, potkával jsem se s Tebou,
v bledé rty vtínal jsem zuby a dlaně sevíral v pěst
a v zkřížení pohledů cítil jsem, jak oči Tvé v duši mi zebou,
a sny mé mrtvy padají zoufalstvím marnosti prosebných gest.
55
Ó, moje milá! Bolest probděných nocí brázdy mých myšlenek ryla,
předstihujících dnešky, v nichž bázeň mé touze pěla requiem –
a na zlaté oponě zítřků mi matné silhouetty nakreslila
vítězných průvodů a slavných hodokvasů, jichž se v nich dožijem...
Ve vysilujících paroxismech svatého šílení svého,
v nichž hodiny zdály se mi vteřin býti kratší,
na rtech mi hořely žhavé Tvé polibky, a hlasu Tvého
slyšel jsem smích, zladěný v tóniny vyšší a sladší.
V kouzelných hodinách vidění naděje má, plačící
nad přílišnou skvělostí svého slavného snu,
před okny Tvými zamlklá stála, jak sirotek, patřící
v cizí světnici, rozzářenou milostí o štědrém dnu.
A často, obluzený hudbou, zaznívající z neznámých dálek,
vášnivou modlitbu díků jsem šeptal –
a skončiv ji, teprve zavládnuvšího hlubokého ticha se zalek’,
a zklamán, nikdy se po jeho příčině neptal...
56
Ó, moje milá! Když chvílí posledních úžil se kruh
a hrdlo mi k zalknutí svíral,
když popelem věčného smutku šeřil se vzduch,
a poslední výkřik můj zoufalý v jásání zmíral
a v bouři radostných očekávání Tvých,
vyšel jsem v hábitu žíněném – žebravý mnich –
s hlavou na prsa skloněnou na šedé oblouky cest,
vedoucích v mrtvé krajiny do solných moří propadlých měst.
Zklamání krajem jsem šel. – V zahradách zčernalých, jež mrazy zžehly,
na stoncích ochablých květů, dřív ohnivě planoucích, viselo do set –
a řeka čpícího smolného dýmu tekla z lesů, jež popelem lehly,
v lány zdivočelé dřív, než přišel je kdo oset...
Nad zemí leželo nehnutě hrobové mlčení,
temná kopule nebes se leskla jak ocel,
a v studených hvězd hroužení
zpívalo němou píseň toužení
o smrti ledový pocel. – – –
Tam jsem Tě potkal... A v pohledu Tvém,
jenž bolestný se dlouze s mým užaslým střetl,
57
tajemnou zprávu o mrtvém
i pevnou víru v příští vzkříšení jsem četl. –
Tu nevyslovených slov tíhou ústa má se zachvěla,
a bylo mi jak slepci, jemuž kdysi v zjemnělý sluch táh’
šum vody vzbouřené pod nohou anděla,
jdoucího uzdravit prvního ve vlnách...
Toužebně čekaných větrů východních v tvář dechlo vanutí,
nad horstvem obzor zrůžověl, a v jitra vzplanutí
ve hvězdy změněné slzy všech našich prožitých bolů
(zářící škrtnutí minula!) syčíce padaly dolů...
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Z neznámých dálek minulých věků zazvonil zpěv!
Zpěv mrtvých! – Ozvěnou jemu odpovídala má krev!
A hrůzou bledý a úzkostí něm,
sloky svých nevyslovených písní jsem zaslechl v něm:
mé tajné touhy v něm hřměly a moje sny v něm zrály,
nesmělé improvisace mé v něm bouřící orchestry hrály,
a žal marné touhy srdcí dávno zetlelých
mi závistivě z něho v bledé líce dých’. – – –
58
Tu poznal jsem, zachvívaje se posvátným děsem,
jenž v duši mojí bouřlivý vír zdvih’,
že my dva na sta snů nevyplněných
k slavnému dozrání bolestmi v srdcích svých nesem –
že v střetnutí pohledu našeho vášnivá touha nenarozených šlehá
rudými plameny, v bázlivém setkání našich rtů jejich hovoří hlad,
a v paží našich přimknutí chvěje se milenců něha,
k nimž přijde lásky svatvečer, až budem dávno spát...
A náhle zalkaly vzdálené vody o klamu času,
o sil setkání k zplození zázraku vykřikl květů makových žár,
hrůzu tmy věčné zapřely šumící lesy, a lány klasů
zpívaly o věčném zrání k věčnému plození slavnějších jar...
Přede mnou ležela radostná země,
a s výšek zářících světelných moří letěla ke mně
radostná zvěst
o zmlazující koupeli nesčetných hvězd.
59