STESK.

Jan Vrba

STESK.
Jdou chvíle životem, kdy srdce stiskne cosi, že mukou šílenou se rozbolí, kdy smutek podzimku na nivách květy kosí, a potoka pláč zvoní do polí. Kdy touhou zastůněš po měkké dívčí dlani, a za polibek dal bys cokoli – Však nad silnicí vítr v smutném žalování si pohrává proschlými topoly. A vzpomeneš, že sladké jaro bylo kdysi, že jasmín kvet a voněl modrý bez, žes’ v sítnicích měl vryty měkké tváře rysy a v srdci stejné hoře jako dnes. A víš, vše přešlo tiše, prchlo bez naděje... Víš, chvíle milosti se nevrací... A polekané srdce neklidně se chvěje zapomenuté struny vibrací... To jsou chvíle, kdy chladný měsíce svit vzeplá, a z mlhy rostou horská úbočí, kdy z rmutu zapomnění vzdme se vlna teplá, a tichá slza tryskne do očí. 65