LOUKA.

Jan Vrba

LOUKA.
Malá, skromná louka, přikryl bys ji dlaní, ale, můj ty Bože, co je klidu na ní. Šest rýh po ní běží, vprostřed teče stoka, a mlhy se nad ní táhnou do široka. Jara, léta plynou, podzimy se sklání – malá louka mezi břehy neví o tom ani. V zimě tiše spí, a když zas přijde Vesna, hne se trochu, zazelená a kvete jak ze sna. Tak tu klidně leží se svou stokou v boku, spokojena, nevzrušena snad na tisíc roků. Malá, skromná louka – uvěřit lze ztěží – ale večer za milion klidu na ní leží. 13