MILENKA MÉHO PŘÍTELE.

MILENKA MÉHO PŘÍTELE.
Ležela na zemi tíha včerejšího deště, nebem se volně oblaků řad vlek’. Ve stínu na sněhu zima drkotala ještě bílými zuby. – Den byl jak korálek. Milenka s přítelem vešla v les můj šeptající v smutečním závoji – kryl růží květ... Ruku jí polibky přikrýval potají chvící se bázní a nábožně hladový ret. Radostné tušení zítřka lesem lehce válo, pohanskou věrou zkrásněl každý kout, a slunce s výše své slavně slibovalo, že bude líbat a že bude žhnout... Náhle mi zadrkotala zuby v srdci zima, v očích mi nebesa s oblaky tála. Na loket sklonil jsem hlavu, jak dítě, když dřímá. – V tvář se mi z poddoubí podléštka smála. Nu, směj se a kveť si, ať kvete všechno, co může! – Vidím rád na jaře podléštky kvésti, – vidím rád v zahradách cizích kvést přes léto růžerůže, – vidím rád celý rok na zemi štěstí! 22