SMUTNÁ ZAHRADA.

SMUTNÁ ZAHRADA.
Rozkvetla stará jabloň umírajícími květy v zahradě Tvé mezi domy vklíněné. Prosil ji život slunečnými rety o sladké „ano“. – Slyšel němé „ne!“ Voněla země v zahradě, voněla tak choře, ospale zpíval na rozkvetlém stromu pták, a drobná žlutá tráva, vyrostlá jen spoře, jakby v rýhách dlažby v rozježděném dvoře, pod zakrslým keřem rozjizvila zrak. Po střechách okolních domů hořela záplava světla. Na rozkvetlou jabloň padal chladný stín, po zdi zčernalé dešti neplodná réva se pletla, jakoby opilá hrozny nedozrálých vín... Padaly lístky růžové, padaly se staré jabloně tak smutně, tak teskně, tak dlouze, jak rozmýšlely by se cestou říci „ano“, nebo „ne“ – padaly zvolna v marné touze v doprovodu ševelivých vzlyků. – 30 Se země se každý nazpět do haluzí díval... Štěp starý stydliv vyssátá svá prsa skrýval v růžice šedé suchých lišejníků... Je smutná Tvoje zahrada. – Nechoď, má milá, do ní... Ve výši nad ní paprsků hra, však v její hloubce to zvoní, jako by pod zemí kdosi rezivé brousil si kosy – – – Nechoď, má milá, nechoď mi do ní... Umdlené větve jabloň tam kloní, z plesnivé země zakřiknutý keř, bázlivě třesa se v šířku rozrůstá... – Že tichá? – Vím! – Však příšerná je! – Věř! – – – Slyšel jsem šeptat v ní nehmotná ústa – že marně marným žitím jdem bezradni, jak cizím krajem ptáci bludní... A smutná byla duše má a vzdychla zhluboka, neb včera za šera do mlhy večera slyšela zvoniti hlas stříbrného potoka, jenž líbá kořeny a vniká v póry země vyvolat mrtvé k novému bytí. – Tam venku bouří vše, a míza hučí temně... Tam žluté skvrny májového kvítí na lukách ostře se svítí, 31 na silnici prší květy, za ptačího křiku jde si život odpočinout v stráni, rozhořelou hrozny zlatých čilimníků... Všecko kypí, kvasí... Zahrada Tvá nepohne se ani! List žlutý od mládí v ní na větvi se svíjí, od jara k podzimi mdlým ohněm jabloň hoří, hoří smutným chladným ohněm, plodů nevytvoří... Réva na zdi nezužitou mízou se opíjí, vyrůstá za dne, za noci vadne, k podzimi chřadne, na jaře vzchopí se, po latích vzrůstá, slunci vstříc otvírá žíznivá ústa... Na jaře vzchopí se, po slunci pátrá a slunce hledá a zase chřadne a znovu vadne uprostřed domů vhroužena v stínu zahrada bledá. Každý rok kvete jabloň umírajícími květy v zahradě Tvé mezi domy vklíněné. Co rok ji život prosí slunečnými rety. Chtěla by říc’ „ano“... A musí říc’ „ne“. 32