ZIMNÍ KRAJINA.

Jan Vrba

ZIMNÍ KRAJINA.
Zimní večer... Stromy bezlisté jsou zadumány, v zamyšlení vážném nehnou větvemi, pod poduškou sněhu spí úrodné lány, a je ti, jak bys ani nebyl na zemi. Lehký mrazný vítr do tváří ti dýchá, klopýtá po svazích a nepospíchá – a přec v zátočky cest a každou prohlubinu závěje nadul světlemodrých stínů. V zprohýbané střechy města sněžný příkrov uleh – vysoká věž jenom z něho do kraje se dívá... V telegrafních tyčích cesty, jako včely v úlech, resonancí vítr potichu si zpívá... Kráčíš krajem cizí sobě, cizí životu... Na všem leží půvab klidu divně nový. – Udiven ptáš se marně – proč žiješ, co je tu... Vítr hvízdá, stromy mlčí, nikdo neodpoví... Cítíš jen: kraj schuzený se propad’ kamsi celý, sotva jím mráz v noci na siváku protáh’ – vidíš: lány, louky, lesy v čisté spících běli, v dálce žlutá světla oken na samotách... 68