III. Tajemná prohlubni bezedná, jakoby vadnoucími květy

III.
Tajemná prohlubni bezedná, jakoby vadnoucími květy Tajemná prohlubni bezedná, jakoby vadnoucími květy
protkaná se stromu věčnosti padajícími světy! Mlčení odvěké, děsící slabé a sladké pro ty, kdož silni k poznáním novým dovedou snést záhadné věty světelných značek plačících hvězd! Zrajících plodů mhou modravou k duši mé přilni a svého klidu magickou mocí nejmladší zářící nevěsty kosmu paprsek v srdce mé vetkni a jeho vlnivým rozkmitem tóny poslední písně mé veď k ní, hluboká noci! – Z nejzazších dálek ticho hřmí – z nejzazších dálek, kde se hvězdy tmí, a tma sama vysílením v rozzářené šero bledne, kam ze smrtelných žádného zrak více nedohlédne – zkad obluzený klamem zemských svítání, jak z úderů větru sadů do tmy ponořených růže, vytušit jen může kouzelné záchvěvy hlubokých poznání. – 60 Postříbřenou tmou údery půlnocí letí – hvězdy volně krouží na vesmírné klenby rozepětí, a v znění orchestrem jich hrané symfonie prach země na letmý okamžik žije, probuzen ze sna věčného ve vzdáleném prostředí zbloudilou vlnou, o níž hudebníci nevědí. – Ztracena v soumraku nekonečných plání, zem naše zadržuje v letu do tmy vrženou zářící trosku zpívajících světů, a paprsků vegetací zakryta, rozkvetlými záhony hvězd klopýtá i s námi, bezradně trpícími na ní... Ó, noci! – Z tvých vírných hloubek zjiskřených nám často vesmírný klid v tváře dých’, a zvonění jeho naslouchajíce plaše, v prsou jsme cítili růst náhlé hrdosti příval, jenž stoupal do očí, po tvářích vznícených splýval a sladkými učinil bolesti naše. Ó, noci! – jsmeJsme luku obloukem stříbrným, a ženy jeho tetivou zlatou, jedinou touhou vášnivou vzpiatou, abychom společným úsilím svým splnili slavně v ruce rodičů složený slib, 61 vyslavše do temna budoucna hořící šíp, jenž tisícletími proletí, stupňovanou rychlostí řítě se vpřed, a ve chvíli žádoucí doletí v ohnivý střed! – – – Ó, noci! – Vesmíru požár zříme! – Světla překypění! – Těžkou hmotu mrtvých světů, kterak v oblaka se mění! – Vidíme budoucího rozletu zářících koulí ohnivý kvas! – Minulost tisíci žhavými výbuchy hoří! – Budoucnost plna je světelných moří! – Bolesti není – všecka již byla prožita v nás! – Ó, noci! – V padajících hvězd ohňostroj patříme zbledlí: Všecky záclony tajemna se před námi zvedly, záhady poslední čteme z paprsků chvění – však marně se namáháme silami všemi, marně pohybujeme ústy ve svém jasnozření... – Jsme pro sluch hladových zástupů němi, neboť pro všecka závratná bohatství nová nemáme slova! – – Nemáme slova! – – 62