BALLADA VE STARÉM STILU.

BALLADA VE STARÉM STILU.
Bylo dávno po klekání, světly plála výš, večernice nade strání skláněla se již. Mysliveček šel s čekání, cestou hvízdal si... Divných větrů teskné vání táhlo nad lesy. Nesvítí to bílé břízy na dně doliny, neutkal si pavouk přízi v temnu jedliny. Tančí žena v lehkém skoku, plavuň spíná vlas, kol žádoucích pružných boků z kapradí má pás. Kolem hlavy mlhou plují vlasy ze zlata, bílé prsy poskakují jako kůzlata. 77 Lehké nohy travou víří krok a skok, a vráz z pod nich růžicí se šíří rosných jisker jas. Nesvítí to vrba shnilá nad vod hlubinou – vidí oči víla bílá, jak z tmy lačně žhnou... Založila bílé ruce lehce za hlavou, prolomila tělo prudce jakby únavou. Stojí s boky sdviženými, stříbrem svítí se, prsy s hroty růžovými lehce chvějí se... Nad černými korunami měsíc vyšel teď... „Nestůj, hochu, pod vrbami, výskni, dupni, leť“ – –leť!“ – – 78 Před očima žhavá kola, modré jiskry v nich – slyší, jak ho víla volá, slyší slibný smích... Nedupe to jelen v mlází, neutíká laň – za vílou hoch letí srázy, nehty vťaty v dlaň... Výmoly a roklinami, skokem se skály... Modravými bludičkami svítí močály... Lehký výkřik a ozvěna – – Lapena je už! – Brzo budeš, panno, žena a ty, hochu, muž! Chví se touhou víla chtivá, jak osiky sněť, pode rty se rozhořívá chladných ňader pleť. 79 Požár krve v žilách vzrůstá, tepny bijí v spěch – vínem jsou mu víly ústa, ložem měkký mech. Mraky táhnou – pusto kolem, měsíc nesvítí, ostře voní lesním dolem vlhké rokytí. Temných korun smutné štkání zvoní poslední, žlutou vlnou nade strání pomalu se dní. Hnány ranním větrem hbitým chladnou roklinou nad močálem v středu zrytým bílé mlhy jdou. – – – 80 GENESE KNIHY.
Vydání první knihy veršů v souboru Sebraných spisů je jistě pravou chvílí, kdy je možno se přiznati ke všem snům, omylům i bludům mládí. A to znamená jíti hodně daleko – u mne až do obecné školy – a snad ještě o trochu dále... Můj otec byl v době, kdy jsem se narodil, učitelem na obecné škole v Klenčí – a když mi byla čtyři léta, byl ustanoven odborným učitelem na měšťanské škole v Domažlicích. Všichni jeho bývalí žáci i já sám, který jsem chodil k němu rok do školy, potvrzují ještě dnes, že byl učitelem znamenitým. V době pak, o které se zmiňuji, byl pln zcela mimořádné horlivosti. Snad také se mu občas zastesklo po bývalém způsobu vyučování, anebo chtěl věnovati zvláštní péči svému prvorozenému dítěti – nebo sám Bůh ví, jaká toho byla příčina, ale jisto je, že mne začal zasvěcovati do umění čísti, jakmile jsem dovršil pátý rok věku. Bylo-li to počínání paedagogicky správné, ponechávám úsudku jiných – rád však přiznávám, že mi bylo prospěšné a užitečné, třeba jsem se s počátku často rozbrečel pod pohlavky, jimiž byla odměňována má nechápavost. Jisto však, jevšak je, že jsem se za čtyři měsíce naučil čísti, neboť mi toho roku nadělil Ježíšek 81 knihu pohádek Boženy Němcové, kterou jsem již zcela samostatně četl, třebaže jsem teprve po deseti měsísíchměsících měl po prvé vkročiti do školy. Mimo to v té době i později, když jsem již chodil do prvních tříd obecné školy, čítal otec večer velmi často doma mamince různé verše. Pamatuji se ještě živě, že to byla zejména díla Nerudova, Čechova, Hálkova a Vrchlického, kterým jsem ovšem velmi málo rozuměl. Může opět mnohý zavrtěti hlavou nad paedagogickou stránkou této jisté náhodné výchovy, ale opět je jisto, že na mne měla vliv velmi dobrý. Sám aspoň jenom jí přičítám, že mne nikdy nezlákaly šestákové sešitky indiánek a jiného podobného braku, ba později ani ne romány Mayovy, třeba to byla nejoblíbenější četba mých vrstevníků. Četl jsem však velmi pilně, a otec tuto moji zálibu velmi ochotně podporoval tím, že mi půjčoval knihy ze žákovské i učitelské knihovny, jejichž byl správcem. Nevím, sledoval-li při tom nějaký cíl, ale pamatuji se jasně, že pro moji četbu až do let gymnasijního studia vybíral vesměs staré a dnes již skoro zapomenuté české autory. Přečetl jsem tak ku příkladu celého Pravdu – a vůbec spoustu knih, s nimiž bych se jinak jistě nebyl seznámil... Toto vše způsobilo, že jsem již na obecné škole měl o úkolu spisovatele velmi vznešenou představu a netoužil po jiném, než napsati aspoň jednu jedinou – 82 třeba docela tenoučkou knížku, abych se tak přiřadil aspoň na některé poslední místečko v zástupu těchto slavných a vznešených... Tuším, že to bylo v třetí třídě obecné školy, kdy jsem spáchal svůj první literární pokus a napsal „Pohádku o patě naší Bety“. Co to bylo za výrobek, nevím sám. Ztratil se na věčnou škodu české literatury, třebaže jej otec dlouho schovával... Potom můj talent dlouhá léta spal... Probudil se teprve, ale zato již trvale v tercii. V té době se mi totiž začala líbit děvčátka, a proto jsem zpíval o jejich kráse. Nečetl těch plodů nikdo mimo mne, který jsem se mohl popukat smíchy, když jsem je před osmi roky naposledy prohlížel před vhozením do kamen... Rok poté však již mé literární ambice vzrostly. Začal jsem veršovati tak horlivě, že se mi nedostávalo času na školní přípravy – a výsledek toho nebyl jiný, než propadnutí. Ale ani tento mimořádný honorář mne neodstrašil. Právě naopak! V ročníku, ve kterém jsem se ocitl, nalezl jsem dva podobné horlivce, s nimiž jsem uzavřel srdečné přátelství, které trvá dodnes. Ale ještě mnohem více – založili jsme ihned hektografovaný časopis „Nadšení“, do kterého jsme proti zcela jasnému znění disciplinárního řádu bez svolení sboru profesorského ukládali nejlepší plody svého ducha. Upřímně pověděno – byly to velmi ne- 83 zralé padavky, na které jsme však byli tehdy velmi pyšní. Tím víc, poněvadž se našemu listu dostalo cti odběru i ve vyšších třídách ústavu. Náš časopis vycházel dvě léta – a potom zanikl... Odešel jsem totiž z ústavu, neboť tajná redaktorská činnost ani nemohla býti pochopena profesory, kteří moji umenšenou horlivost školskou odměnili novým propadnutím... Potom už jsem šel, kam mne srdce táhlo – do lesa, do přírody... Ale ani tam mne na chvíli neopustily sny o literární slávě. – Teprve však r. 1910 jsem začal bombardovati nejrůznější časopisy příspěvky. Hradby novin a odborných časopisů padaly snadno – ale časopisy beletristické se ukázaly býti vzdorovitými pevnostmi. A právě to mne poučilo, že ještě nejsem zralý. Bylo to poznání velmi trpké, neboť se dostavilo v době, kdy jsem se rozešel s domovem a začal se životem protloukati na vlastní pěst. Potřeboval jsem proto peněz na ošacení, živobytí i na studium. I začal jsem psáti – nejčastěji pod různými pseudonymy – články do novin a do odborných časopisů. Co jsem však vydělal, naprosto nestačilo krýti potřebu, a proto se pomalu začaly množiti dluhy. Ale horší než to – současně jsem poznával, že se od zamýšleného cíle spíše vzdaluji, než abych se k němu přibližoval.
84 Přijal jsem proto místo vyučujícího lesního asistenta na založených právě kursech pro lesní a lovčí zřízence v Berouně, kde jsem učil dvě léta. Plat, který jsem tu měl, nebyl sice skvělý, ani trvalý, ale přece mi umožnil pokračovati v literárním úsilí... A tak r. 1912 jsem se konečně dočkal otištění své první básničky v Novině. Byly to „Kvetoucí máky“, které jsou zařazeny do přítomné knihy. Potom již padala pevnost za pevností, ať se jmenovala Zvon, Zlatá Praha, Květy či jinak... Jak jsem tehdy cele žil v náručí své chiméry, o tom jistě svědčí následující událost..událost... Veršoval jsem i ve spaní – a jedné noci jsem se probudil úplně zpocený, ale s hotovou básničkou v hlavě. Přeříkal jsem si ji, a že se mi líbila, napsal jsem si ji, rozsvítiv svíčku, na kus papíru. Potom jsem zase ulehl a klidně usnul. Ráno jsem se probudil a živě si vzpomněl, že se mi v noci zdála básnička. Ale kdybych se byl rozkrájel, neupamatoval jsem se ani na jediné její slůvko. Kdo však popíše moje překvapení, když jsem ji nalezl na kusu papíru na stolku. Teprve potom jsem si uvědomil, že jsem v noci vstal a napsal ji. Od r. 1910 jsem skoro každých šest měsíců sestavoval svoji první knížku veršů – a nechci říci, že to byla autokritika, co mi zabránilo publikovati. Příčina byla zcela jiná – neochota nakladatelů, u nichž jsem 85 se o tisk ucházel. – Mezitím jsem se již také, jak jsem o tom pověděl na posledních stránkách „Lesa“, pokusil o prózu – a po nezdařeném pokusu s „Lesem“ zadal jsem do soutěže o cenu z Fondu Julia Zeyera při České Akademii soubor asi sto padesáti básní pod titulem „Radostné zaslíbení“. Byla by to tedy bývala kniha velmi úctyhodné tloušťky, která však by nebyla odpovídala její vnitřní ceně. Proto, když byla knize cena přisouzena, uposlechl jsem ochotně pokynu jury, abych knihu znovu upravil a zmenšil – a učinil jsem tak velmi radikálně. Z původního počtu básní jsem vyloučil plných pět šestin a ke zbytku přidal několik nových básní, které byly napsány r. 1914. V té úpravě kniha také vyšla na podzim r. 1914. První knížka, po které jsem od malička toužil, spatřila konečně světlo světa. A třebaže se tak stalo v době velmi nevhodné, přiznávám poctivě, že jsem měl z ní velkou radost. Rozdával jsem ji na potkání každému, s kým jsem se jen trochu znal – a velmi mi lichotilo, když mi kdokoli o ní řekl několik příjemných slov. Sám jsem ji nosil ustavičně v náprsní kapse kabátu – právě na srdci – a jakmile jsem se ocitl o samotě, už byla venku, a už jsem v ní četl. A když se v časopisech objevily první zmínky o ní, četl jsem se zatajeným dechem... Nebylo to v celku zlé. Vyslovený výprask mi ne- 86 uštědřil nikdo – a tak mé autorské sebevědomí velmi vzrostlo... Vím, že to, co tu vyprávím, je směšné, že je to prozrazením mladické slabosti, ale jsem si příliš jist, že podobný vztah k první knížce má jistě každý – a mám-li pravdu říci, lituji, že mi již dnes nové knihy nepůsobí ani setiny té radosti, jakou mi způsobila první. Ještě dnes ji mám jenom proto velmi rád – a když jsem stál před úkolem poslati ji po druhé do tisku, aby vyšla definitivně v Sebraných spisech, rozmýšlel jsem se nad ní dlouho. Nechtělo se mi měniti nic na jejím obsahu – a přece jsem cítil, že v té podobě, jakou měla v prvním vydání, nepodává jasného obrazu o počátcích mého vývoje – a že tak zůstává utajen mnohý vliv. A zejména tento druhý důvod mne donutil k tomu, abych k definitivnímu vydání připojil ještě dvanáct čísel a v důsledku toho rozdělil knihu na tři části. A v této konečné úpravě ji zařazuji do Sebraných spisů.
V Domažlicích, dne 12. prosince 1925. Jan Vrba.
87 OBSAH
RADOSTNÉ ZASLÍBENÍ
Zmije7 Večerní van8 Kvetoucí máky9 Zrození myšlenky10 Miluji sluneční západy11 Louka13 Břízy v noci14 Podzimní16 Ruce tonoucí17 Letní noc19 Pohádka o království „Ultima Thule“21 Milenka mého přítele22 Básník hvězd23 Zpíval muž na jaře s hřebene hor25 Prevez, prevez27 Smrtelná touha28 Smutná zahrada30 Úzkost33 Až spolu půjdeme34 Úžas35 Modrý den37 Odpolední světlo38 Chvalozpěv k oslavě nejvyššího zázraku40 Modlitba k Životu43 Ostrov zapomenutí45
[89] HYMNY ZPÍVANÉ V PARNÉM LETNÍM DNU
I. (Ó, slunce! Zářící svědku...)51 II. (Teď v srdci palčivá má touha...)54 III. (Tajemná prohlubni bezedná...)60
BÁSNĚ NEZAŘAZENÉ DO PRVNÍHO VYDÁNÍ
Stesk65 Píseň temné hvězdy66 Zimní krajina68 Psáno na šedém papíru69 Člověk70 Improvisace psaná v lese leže na zádech71 Sloky: Po dešti bylo72 Radostný van73 Jepice74 Zlé znamení75 Zázrak76 Ballada ve starém stilu77
Genese knihy81
[90] OD TÉHOŽ AUTORA:
RADOSTNÉ ZASLÍBENÍ. Básně. R. 1914. (V. vydání.) Poctěno cenou z fondu Julia Zeyera. LES. Kniha pros. R. 1915. (XIII. vydání.) Poctěno výroční cenou České akademie. MUČENNÍCI. Novely. R. 1916. (IV. vydání.) Poctěno cenou moravského zemského výboru. JITŘNÍ LOV. BásněBásně. R. 1917. Poctěno cenou moravského zemského výboru. ČLOVĚK BOŽÍ. Románek a povídky. R. 1917. (V. vydání.) Poctěno cenou moravského zemského výboru. DOLINA. Román. R. 1917. (VII. vydání.) Poctěno cenou hlavního města Prahy z nadace Turkovy. ZAHRADA GETSEMANSKÁ. Básně. R. 1918. (IV. vydání.) SÁZAVA. Kniha pros. R. 1918. (III. vydání.) Poctěno výroční cenou České akademie. NESPOKOJENÁ SRDCE. Povídka a románek. R. 1919. (III. vydání.) BOŽÍ MLÝNY. Chodský román. R. 1919. (XII. vydání.) Poctěno cenou hlavního města Prahy z nadace Turkovy. OSUDY. Povídky. R. 1919. (III. vydání.) JAN MARTIN ŠANDA. Román. R. 1920. (V. vydání.) KNIHA Z PŘÍRODY. Prosy. R. 1920. (V. vydání.) V POLEDNÍ STRÁNI. Básně. R. 1921. (IV. vydání.) ZUBŘANY. Humoristický román ve třech dílech. R. 19221922. (II. vydání.) Poctěno čestnou cenou České akademie. BAŽANTNICE. Obrázky z přírody. R. 1922. (VI. vydání.) Poctěno státní cenou. ZELENÉ ŠERO. Román. R. 1923. (V. vydání.) Poctěno cenou hlavního města Prahy z nadace Turkovy. LESÁCI. Horské příběhy. R. 1923. (IV. vydání.) DRAŽINOVSKÁ HORA. Obrázky z přírody. R. 1923. (VI. vyd.) Poctěno cenou hlav. města Prahy z nadace Turkovy.
[91] CHODSKÉ REBELIE. Historický román o třech dílech. Roku 1924. (VI. vydání.) Poctěno první cenou České akademie a první Jiráskovou cenou hlavního města Prahy. SVÍTÁNÍ A SVĚT. Básně. R. 1924. (IV. vydání.) SELSKÉ POVÍDKY. Kniha pros. R. 1924. CHODSKO POD HALTRAVOU. Studie. R. 1924. (Rozebr.) VYSOKÝ SNÍH. Obrázky z přírody. R. 1924. (III. vydání.) BERANUC DVŮR. Chodský román. R. 1924. (III. vydání.) Poctěno zvláštní cenou České akademie. BOROVICE. Román stromu. R. 1925. (IV. vydání.) CHROMÁ LIŠKA A JINÉ PŘÍBĚHY. R. 1925. (II. vydání.) DOMAŽLICE A CHODSKO. R. 1926. – Společně s V. Malým a Jar. Šetelíkem. DIVOŽENKY. Horské příběhy. R. 1926. (IV. vydání.) ZAPOMENUTÉ ÚDOLÍ. Román. R. 1926. (III. vydání.) TOULKY LESEM I POLEM. Myslivecký deník. R. 1927. MLÁDÍ. Kniha o dětech a dětství. R. 1927. (III. vydání.) NEJSILNĚJŠÍ VÁŠEŇ. Román. R. 1927. (III. vydání.) CHODSKO. Průvodce krajem i dějinami. R. 1928. MNIŠKA. Přírodní tragedie. R. 1929. (II. vydání.) O MYŠCE HRABALCE A JINÝCH ZVÍŘÁTKÁCH. Kniha pro děti. R. 1929. (II. vydání.) SRNČÍ MILOVÁNÍ. (Bibliofilský tisk.) R. 1929. (Rozebráno.) SOUMRAK HADLASUC RODU. Chodská románová trilogie. R. 1929. (II. vydání) MADLENKA Z PECE. Román. R. 1930. (III. vydání.) Poctěno čestnou cenou České akademie. LES. Kniha pros. XII. vyd. ilustrované Fr. Vrobelem. R. 1930. ZBYTKOVÝ STATEK. Chodský román. R. 1930. (II. vydání.) Poctěno čestnou cenou České akademie. DUŠE NA HORÁCH. Román. R. 1931. DRAŽINOVSKÁ HORA. Obrázky z přírody. V. vydání, ilustrované Fr. VrobelemVrobelem. R. 1931.
[92] LYKAINION. Bibliofilský tisktisk. R. 1931. PROTI ARCIBISKUPOVI. Odpověď na jeho výroky o pohanství pohřbu žehem a ničemném konkubinátu. R. 1932. (Rozebráno.) ZLATÝ KLÍČEK. Kniha pohlavní výchovy pro mládež od třinácti let. R. 1932. (II. vydání.) OTOKAR BŘEZINA A JINÍ PŘÁTELÉ V MÉ PAMĚTI. R. 1932. PŘEVRAT. Román. R. 1932. (II. vydání.) SLUNEČNÁ VES. Kniha pros. R. 1933. (II. vydání.) BAŽANTNICE. Obrázky z přírody. VII. vydání, ilustrované Fr. Vrobelem. R. 1933. VICHŘICE. Román ve dvou dílech. R. 1933. (II. vydání.) PAN DŮCHODNÍ. Humoreska. R. 1933. (II. vydání.) PROKOP VELIKÝ. Román z české minulosti. Dva díly. Roku 1934. Poctěno cenou V. Beneše Třebízského. DOSLOV k 500. výročí pádu Prokopa Velikého na Lipanech. R. 1934. BOŽÍ MLÝNY. Chodský román. X. vydání, ilustrované Fr. Vrobelem. R. 1934. TAJEMNÝ SVĚT. Kniha pros. R. 1934. DÍLO VĚČNOSTI. Kniha přírod. pros ze Slovenska. R. 1935. KVETOUCÍ HLOŽÍ. Román mládí. Dva díly. R. 1935. ZREZIVĚLÝ PLUH. Selský román. R. 1936. KNIHA Z PŘÍRODY. Prosy. V. vyd. ilustrované Fr. Vrobelem. R. 1936. VZPOURA NA VSI. Selský román. R. 1936. BLUDIŠTĚ. Román jinošství. Dva díly. R. 1937. JAN HERBEN. Nekrolog. R. 1937. BOŽÍ LICHVA. Přírodní román. R. 1939. (II. vydání.) Poctěno výroční cenou České akademie. BLÁZÍNKOVÉ. Román. R. 1940. POŽEHNANÝ DEN. Prosa. R. 1940. BOROVICE. Román stromu. IV. vyd. ilustrované Fr. Vrobelem. R. 1940. BÍLÝ LESMISTR. Přírodní román. R. 1941.
[93] TÉTO KNIHY BYLO VYDÁNO MIMO NÁKLAD 100 ČÍSLOVANÝCH EXEMPLÁŘŮ NA HOLANDSKÉM JAPANU V PŮVODNÍ PERGAMENOVÉ VAZBĚ
E: av; 2006 [95]