Písně [1] (1847)

Václav Jaromír Picek

Diplomatická verze Ediční verze
PÍSNĚ.
SLOŽIL V. JAROMÍR PICEK.
V PRAZE. TISK A SKLAD JAR. POSPÍŠILA. 1847.
[I] VYSOCE UROZENÉMU PÁNU, PANU VILÉMOVI HRABĚTI Z WURMBRANDŮ, JEHO CÍSAŘSKÉ KRÁLKRÁL. MILOSTI SKUTEČNÉMU KOMOŘÍMU PÁNU NA LIBLÍNĚ, LIBSTEINĚ, VELKÉM ŽDIKOVĚ atd. atd. atd.,
CTITELI JAZYKA ČESKOSLOVANSKÉHO
[III] z hluboké úcty věnuje skladatel.
[IV]
Nediv se, můj pane mocný, Že jsem ladil harfu svou, A že právě Českým zpěvem Silně se má ňádra dmou; Český zpěv je hlahol s nebe, Jejž Lumír měl za poklad, Jímž „pohýbal šíré vlasti“ I posvátný „Vyšehrad“. Jak se orel v slunci kochá, V jemné rose něžný květ: Čechovi tak zpěv je vítán, Vítán krásný zvuků svět. Slovan v zpěvu, kdyby mohl, Slastí by se rozplynul, Slovan kdyby zpívat nesměl, Hořem by snad zahynul. [V] Slovan žije v dvojím světě, On má dvojí krásnou vlast, Kromě zemskou – vlast má zvuků, V té je král, v té může vlást. Když se v zemském světě trápí, Hledá v druhém útěchu, Slza ještě v oku visí, A již tvář je v úsměchu. Když i v želu Čech si zpívá: Jak nemá znít varyto, An má v ňádrech blaho míru, Blaho vlasti ukryto? – Tak já blažen, syn jsa Český, Bratr Slovanů co hvězd; Blažen, Tvá že, Pane, vlídnost Mocným pro mne štítem jest. Pod tím štítem hvězdojasným Nepřestanu písně pět, Nepřestanu vlast svou slavit, Jenž je pro mne celý svět. Jí se budu stále kořit, Jak to sluší Slovanu; Nad hrobem až lyra praskne, Pak jí zpívat přestanu. [VI]
Obsah.
Mé písně 3 Vlast a láska4 Vlasti5 Slasti lásky6 Pomněnky7 Příchod Čechů8 Štěstí9 Pramen písní10 Na dušičky11 Slza lásky13 Žel vlasti14 Jí15 Slovan16 Mladý cikán18 Ranní modlitba otcova19 Sirotek20 Spokojený zahradník21 Máje23 Na Krkonoších25 Nedůvěra26 Přítel27 Česká země28 Vlastence29 Tři květy30 Vltava32 Milenec v nejistotě33 Na hvězdy34 Zpěvné Čechy35 Minka a včely36 Vojín kmet37 Láska, žárlivost a přátelství39 Hlídač mladý40 Útěcha42 Naděje43 [VII] Poutník u jezera44 Noční píseň poutníka45 Čechoslovan46 Na mladost47 Dívka k zapadajícímu slunci48 Smíření49 Matka vlastenka50 Slovíčko ,nikoli‘52 Matce53 Setkání-se v cizině54 Češka55 Památka Chmelenského56 Večerní na Vltavě58 Pravý domov lásky5859 Pěvcovo loučení60 Lhostejník61 Věrná milá63 Kouzelný proutek65 Přání66 Hvězdy67 Polednice68 Pošta70 Společná 71 Oči panny72 Violinka73 Truchlící sestry74 Modré oči75 Naposled!76 Vyhlídka77 Dobrou noc!78 Svítání79 Má touha80 Pěvcovo žití81 Půda vlastenská82 Veselé skonání83 Prosba84
[VIII] PÍSNĚ.
[1] Jako ne všecky včely med snášejí, nýbrž tyto vosk, druhé zas med, jiné zase mateřské své sídlo před nepřáteli chrání: tak také my náš přemilý jazyk tím samým způsobem připravovati musíme, chceme-li dojíti cíle. Bohuslav Koloušek.
[2]
Mé písně.
Písně, dcery ducha mého, Plody srdce slovanského, Vás posílám do světa; Jděte, milé, tiché dítky, Sbírejte si citů kvítky, Jimiž vlast je poseta. Jděte k hájům, jděte k sadům, Jděte k chyškám, jděte k hradům, Zapějte tam v pokoře; Kde se vám však pyšni zdají, A před vámi zavírají, Zapějte jim na dvoře. Zaklepejte u všech dveří, Někdo vám přec ucha svěří, Vždyť jste v České otčině! Poslechne vás kmet i dítě, Jinoch, v ňadrách lásku cítě, Dívka v sladké hodině. [3] Bude-li se k vám kdo znáti, A se českým hlasem ptáti, Kdo vás poslal po vlastech, Řekněte, že ten, co perly, Zlaté doly, králů berly Nechce za cit: že je Čech.
Vlast a láska.
Vlast a láska jsou dvě věna Z ruky Otce otců dány, Když se které dítě jeho Zasnubuje s pozemšťany. Vlast a láska jsou dvě žídla, Z nichž se věčně vážit může, Jsou dva ráje čarokrásné, Kdežto kvetou věčné růže. Vlast a láska jsou dvě nebe, Na nichž tisíc sluncí svítí; Koho vlast a láska vítá, O ten nebe v nebi cítí. 4
Vlasti.
Vlasti má! jak rád ti zpívám, Neboť krev tatvá ve mně hrá, S tebou stejné žely mívám, O minulé slávě snívám, Jenž co duch mne oblétá. Často myslím, tvá-li sláva Zkvete zase, vlasti má, Aneb svadne jako tráva, Ježto květu víc nedává, K smrti jsouc odsouzená? O já doufám v časy krásné, V časy, co vše promění, Slyším napřed zvonce hlasné, Kol vyzvánět doby spasné Slavné Slávy vzkříšení. Až ti po mně, drahá vlasti, Jiný bude písně pět, Vzejdou růže z půdy strasti A jich vůni k tvojí slasti Míti bude celý svět. 5
Slasti lásky.
Vánek milostnou Lilii houpá, V sladkém kalíšku Včelka se koupá; Nechce a nechce Lítati dále, Což je v kališku Potravy stále? Mládec milenku V náručí houpá, Oko i duše V očku se koupá; Nechce a nechce Milenec dále, Což děva na rtech Má medy stálé? Jen se celujte Lásky ve vlasti, Dosti je v nebi Medné té plásti; 6 Věčně přetýká Lásky tam číše, Věčně jdou krápě Zemské do říše.
Pomněnky.
Ze všech kvítků, co jich Vesna Probudila v lásce ze sna, Volil jsem pomněnky sobě, Bych je líbal v každé době. Zahradník je mile pěstípěstí, Trávky plané kol nich klestí, Ráno, večer pilně vlaží, A pomněnky v zrůstu blaží. Jejich květ jsou mé radosti, V nichž jsem tonul za mladosti, Půda jejich – srdce moje, Vláha jejich – slzí zdroje. Zahradník jest – čas, co býval, V němž libostně jinoch sníval, Zahrada – kraj Slávy celý, Jejž objímá cit můj vřelý. 7 Každé slasti, jenž mi přána, Jest pomněnka věnována, A ty všecky věrně pletu Kolem lípového květu.
Příchod Čechů.
Tam, kde Tater modré hory Vystupují nad vše bory, Visla nivy protéká; Tam je ta charvátská země, Kolébka pro české plémě, Tam vlast Čechů pravěká. Oni táhli přes tři řeky, Orel jevil bohů vděky, Vůdcem jich jsa na hoře; A co ten se tam otáčí, Dole s lidem Čech si kráčí Po zelené prostoře. Kráčí, kamo slunce spěje, Kde Šumavský vánek věje, Kráčí v Labskou krajinu; V srdci země s lidem stane, Klekne, – slza díkou kane, – Líbá novou otčinu. 8 K bratřím volá: Plaňte háje, Robte pluhy, zniknou ráje, Radihost nám přispěje; Z půdy vzejdou zlaté klasy, S nimi vzejdou zlaté časy, Svatovít se usměje. Na to stoupí myslí zňatou Na Říp – Čechů horu svatou, Perúna by slavil hlas; Prosí o zdar země české, Jíž dal jméno slavoleské, A lid volá: Čechy spas!
Štěstí.
Často člověk hledá v dálce Žití svého krásný ráj, A nepozná v citu válce, Že mu kvete blízko máj; Jako plavec, v touhy říši Spěje, zda tam štěstí jest, Nevěda, že v prosté chýši Může jemu nebe kvést. V cizí pruhy, v cizí kraje Horlivě se klopotí, 9 Osud si s ním frašně hraje, Hned ho rve, – hned lichotí. A když mní se být u cíle, Vloží smutně čelo v dlaň, Neboť ještě dlouhá chvíle Až do ráje čeká naň. Než tu nemá více síly, Aby dále putoval, A tak zase k vlasti pílí, Kde si dříve stěžoval; Lituje, že hůl kdy zvedal K pouti v světě vrtkavém, Neboť štěstí dál co hledal, Najde blízko – v srdci svém.
Pramen písní.
Děvo, nediv se, že zpívám, Cítě lásky tíseň, Každý pohled oka tvého Dá mi jednu píseň. Když ta píseň se vyvíjí, Z hloubi srdce mého, Zdá se, že mi anděl šeptá Slova z žalmu svého. 10 A když takto slova najdu, Sáhnu k české lyře, A ta sladce zní o lásce, Naději a víře. Kolik zhledů, tolik písní! Teď víš jejich pramen; Chceš tisíckrát na mne zhlednout? Řekni, děvo, „amen.“amen“.
Na dušičky.
Časně ráno za svítání Z vížky slavnost zvon vyzvání, Slavnost věrných dušiček; K chrámu mlhou Hanna kráčí, Tichou slzou líce smáčí, Neb jí zesnul Jeníček. Na tom místě, on kde stával, Zrakem lásky ji hledával, Klekne panna v potají, Ručky spíná, oči zdvíhá, Kde se smutku slzy míhá, – Ústa cosi šeptají. 11 Než když lid, an Boha vzívá, Za dušičky zbožně zpívá: „Odpočiňtež v pokoji,“ Vydá také Hanna hlásky, Vědouc, otec věčné lásky Že jí ránu zahojí. Když se slavnost dokonává, A lid za své oběť dává Tam na oltář svěcený, Hanna zlaté srdce snímá, Toho dar, co věčně dřímá, Dar Jeníčka milený. A když vrací se do chýše, Slunce vstoupí již do výše, – Obraz žití nového; Hanna se tu k nebi dívá, V slzách rajsky se usmívá, Neb tam najde – milého. 12
Slza lásky.
Nad potůčkem kvete růže, Ve potůčku obraz její; Za to díkou perly vonné Do potůčka z růže spějí. Krůpěj jediná v potůčku Rajskou vůni vůkol seje, Každá vlnka slastí skáče, Že se na ni růže směje. Srdce moje proud je lásky, Tam se zhlíží duše tvoje, Uroň, družko, jednu slzu Na to věrné srdce moje. Proud života sladký bude, Jako medy jarní včely; Neboť slze z očí krásných Jsou prý nápoj pro anděly. 13
Žel vlasti.
Vlasti má, ty krásná máti, Nech v svém lůně syna lkáti; Křivdu bratrů snášet má! Volajíť, že vřelé city Nemám pro tě v srdci skryty, Ty to víš – o vlasti má. Zdali jsem kdy slzy tajné V noci tiché, mírodajné Vyléval na ňadra tvá, Zdali jsem se s tebou kojil, Slast i žely s tebou pojil? Ty to víš – o vlasti má. Co ti jinoch rozčilený, Muž co tebou opojený Přisahal a přisahá – Zdali volím tobě, máti, Život statky v obět dáti? Ty to víš – o vlasti má. Zdali splním sliby svoje, Zda své proudy srdce moje Jinému než tobě dá, 14 Zdali budeš při skonání Ty mé poslední volání? Ty to víš – o vlasti má.
Jí.
Vidělas kdy, děvo, růži, Jak za jitra pláče, Když jí z květů po dni parném List za lístkem skáče? Růže ta tvůj obraz, děvo, Tvá též krása svadne, A pak pro ni z očka tvého Mnohá slzy spadne. Pak-bych mohl v ruce tleskat, Krásy smrt ti přáti, Proto že se’s nezdráhala Hrob mé lásce dáti. Ale, drahá, nestrachuj se, Nebudu se mstíti, Duši, již jsem jednou ctíval, Musím věčně ctíti. 15 Když jen po letech mi řekneš: „Odpusť mi své strasti“strasti,“ Hned se změní moře želu V moře rajské slasti.
Slovan.
Já jsem Slovan s duší s tělem, To vyznávám v světě celém, Pýchu tu mé srdce zná; Bratrů mám co jaro květů! Ať je světůsvětů, co chce světů, Slovan všude bratry má. Plujte Labem ku severu, Kde je země v pološeru, Balt kde vlny pozvedá; Bratrů tam, co jara květů! Ať je světůsvětů, co chce světů, Slovan tam své bratry má. Putujte v ty čarné kraje, Kde ve hájích citrín zraje, Vánek v modrém jasnu hrá: Bratrů tam, co jara květů! Ať je světůsvětů, co chce světů, Slovan tam své bratry má. 16 Plujte mořem v černé moře, Na Uralské dlete hoře, Kde zrak Volgu vyhledá; Bratrů tam, co jara květů! Ať je světůsvětů, co chce světů, Slovan tam své bratry má. A pak leťte přes Karpaty, Až vás u Šumavské paty Spustí peruť orlová: Bratrů tam, co jara květů! Ať je světůsvětů, co chce světů, Slovan tam své bratry má. Proto hlásám v světě celém, Že jsem Slovan s duší s tělem, Pýchu tu, že srdce zná; Bratrů mám co jara květů. Ať je světůsvětů, co chce světů: Slovan všady bratry má! – 17
Mladý cikán.
Řekněte, kde má je vlast, Rodná má kde země, Ať té matky cítím slast, Jak se hlásí ke mně; Teď procházím bludně svět, Zmítán jsa co bouří květ, Každý volá tam i zde: „Cikán, cikán, cikán jde.“ To mi srdce z těla rve, Oko má se k pláči, Cikán k ráji vlasti své Věčně darmo kráčí; Zda to zem, citrín kde zrá, Zda, kde palmou vánek hrá, Či která to země část? Nikde, nikde, nikde vlast. Kdybych věděl, kde ten ráj, Přes trní bych stoupal, Přešel hory, skály, háj, V moři bych se koupal; Než, ať žiji na sta let, Ať mám orlů jasný zhled, 18 Přece syn tě nepozná, Vlasti, vlasti, vlasti má.
Ranní modlitba otcova.
Na horách svítá, Slunce uvítá Lučiny, doliny, háje, Mlha se vznáší, Vánek přináší Zvonečků hlasy co z ráje. Bože, o Bože, Zhlédni na lože Drahé mé choti a dítek; Z lásky tvé věčné Na zemi vděčné Zkvetl mi každý ten kvítek. Otče a Pane, slza mi kane, Ctím tě, na blízku tě tuše; Dej ať jsou zdrávy Drahé ty hlavy, Vždyť jsou mé srdce i duše. 19 Ještě mi spějí, Brzo však znějí Díky za spánku pohodlí; Zdvihnou očinky, Sepnou ručinky, „Otče náš“ hned se pomodlí.
Sirotek.
Kdo má časně poodvykat Slova „otče, máti“ říkat, Ten je nuzný, ten je chudý, Ať má stříbra, zlata sudy, A což teprv ten chud jest, Kdo má k cizím prahům lézt. Nikde doma, všady cizí! O tu s tváře radost mizí! I ti brouci mají stánku, V listu hoví svému spánku, Jen já sirotek tu sám Na kameně dřímat mám! Ale přece si nezoufám, Zhlédnu k nebi, k Otci doufám; 20 Ten, co pěstí každé kvítko, Vidí také mne, – své dítko; On, co šatí lilie, I sirotka přikryje.
Spokojený zahradník. (1833)
Nechci nic v světě víc, Nežli svou zahrádku, Více ji miluji, Nežli na sta hrádků. Z jara, když slunce již Ráno plane skvěle, V zahradu kopat jdu, Cítě sílu v těle. Půdu sám dělívám V záhonky uzounké, Dělaje u kraje Stezičky mělounké. Na to vše sází sese, Kde co růsti může; 21 Tady je lilie, A tam zase růže. U plotu tichotu Volí konvalinka, Vedlé ní jaře ční Modrá violinka. Své milé spanilé Když pak dám kytinku, Dá mi hned jako med Slaďounkou hubinku. Proto nic nechci víc, Nežli svou zahrádku, Proto ji miluji, Víc než sta hrádků. 22
Máje.
Můj milý mi na letnice Vsadil krásné máje, Jedli vybral nejoutlejší Z celinkého háje. Měsíc jako rybí oko Do komůrky svítil, – Tu ho vidím u okénka, Vím, co pro mne cítil. Na okénko klepe, volá: „Dej mi jen hubinku;“ Já se ale jako myška Skryla pod peřinku. Pravé oko nad peřinkou Dřímati se zdálo, Levé oko pod peřinkou Na něho se smálo. On zas volá: tak nežízní Jelen po rosince, 23 Ani včelka roztoužená Po své medulince. V mé komůrce ale ticho Jako v hrobě bylo, Jen klepání srdce mého To mne vyzradilo. Dlouho klepal, dlouho volal, Pak žebráček zmizel, Mne však jeho hlas milostný K okénku pobízel. Okénečko pootevru, Myslím, že je v dáli, On mne ale tak zulíbalzulíbal, Až mne šíje pálí. 24
Na Krkonoších. (Pro sbor.)
Na horách, Na horách Milo Čechu dlíti, Proň to slast, Na svou vlast S Krkonošů zříti. Ona je co sličná panna Modrým věncem obsypána, Z líbezných jí tváří Ranní slunce září, Z ust jí rajský zpěv se line, A ten v dálné kraje plyne, Že i na horách V sněhu prostorách Provolává skála, háj: Česká země krásný ráj! 25
Nedůvěra.
Kolik’s dala hubiček Druhu mému včera, Jak jsi byla, Lidko má, Dole u jezera? „Já mu více nedala Než hubičku jednu, A když pravdu nemluvím, Ať na místě zblednu.“ Lidé ale pravili, Asi sto že’s dala; Vidíš, Lidko spanilá! Jak’s mne obelhala. „Aj to na mne lidé zlí Nadělali klevet, Vždyť on mi jich vrátil zas Devadesát devět.“ 26
Přítel.
Komu stále z jasných tváří Vlídnost, mír a láska září, Kdo jen cnost a krásu ctí, Přírodě se zasvětí, Tenť miláček srdce mého, Perla má – ten přítel můj. Kdo mne cestou vésti může, Ať má trní nebo růže, Kroky mé kdo napraví A mé bludy neslaví, Toho ctím co vůdce svého, Ten je druh a přítel můj. V tísni s bližním kdo slzívá, Ať měsíc neb kříž on vzývá, Oko bratra sušit zná, Vlast a národ v srdci má, Ten mi s nebe blaženého Na svět dán – ten přítel můj! 27
Česká země.
Znáte pláně utěšené, Kde se vlídně nebe klene, Kde zní zpěvem les i háj? Ježto věnčí modré hory, Aby v jejich lůně tvory Samy měly tento ráj? To je země, česká země, V nížto vzniklo naše plémě. Znáte krásné, bujné luhy, Vinné sady, rolní pruhy Ourodností bohaté; Kde se jaré řeky vinou, Stříbrojasným tokem plynou Po lučině květnaté? To je země, česká země, V nížto zrostlo naše plémě. Znáte ony kraje zlaté, Kde je každá místo svaté, Kde rek vedle reka spí? A kde ty hrdinské syny Pro statečné jejich činy Potomstvo pověčně ctí? 28 To je země, česká země, V nížto kvetlo naše plémě. Znáte zemi, jejíž rody Objevují krásné plody Šlechetného ducha jen; Kde se každý věrně snaží Působit, co národ blaží, Aby zas byl oslaven? To je země, česká země, Kdežto zraje naše plémě.
Vlastence.
Krásná Češko v tichém dolci, Tichá, jemná jako luna! Tobě zazní v sladkém citu Lyry mojí něžná struna. Neslavím tě proto jenom, Že se skvíš co rajská růže, Že ti z oka blankytného Září čisté lásky bůže; Nepěji, že’s panna krásná, Ať jsi slítlý cherub s nebe, – 29 Pěji, že jsi Češka krásná, Vlast že zove dcerou tebe. Já o lásku tě nežádám, Ač je žebrák srdce moje, Však o lásku k vlasti drahé Prosím, spínám ruce svoje. Živ ten plápol k Matce vlasti Na oltáři srdce ctného, Pak jsi kněžkou v chrámu Slávy, Kde zříš klekat pěvce svého.
Tři květy.
Plyne dolcem potok čilý, Vedle stojí stánek milý, Stojí v pěkné zahradě V květinové ohradě. Tam jsem spatřil zahradnici, Jaro kvetlo jí na líci, „Růže mezi růžemi“ Že jsem šeptl, zdá se mi. 30 Na to vydám slova hlasná: Ajta, zahradnice krásná, Dej mi z květin věneček, Ve cti bude dáreček. Hle tu panna sklopíc oči Jako pták se pozatočí, Urve mi tři květiny, Jako tváře Ladiny. Když mi do ruky je vkládá, Srdce mé si tajně žádá: Děvo, místo kvítků těch V ruce mi svou ručku nech. Maje dárek spěl jsem dále, Bohatší jsa nade krále, Na srdci ty květiny, V srdci – obraz dívčiny. 31
Vltava.
Vltavo, Vltavo! Řeko Čechů, řeko síly, Kam se děly tvoje Víly, Kam ti ladní slavíkové, Kam ti zpěvní Lumírové? – „Slavíkové odletěli, Lumírové povymřeli.“ Vltavo, Vltavo! Řeko Čechů, řeko síly, Vrátí se ti tvoje Víly, Přilítnou ti slavíkové, Vstanou z mrtvých Lumírové? Bude nám zas zpěvu dáno? – Bude dáno, ano – ano! 32
Milenec v nejistotě.
Viděli jste, dobří lidé, Mou panenku milenou? Snad vám trávku pošlapala, Trávku v dolci zelenou? My panenku tvou neznáme, Jednu jsme však viděli, O té tobě zprávu dáme, Podobá se anděli. Jako jedle její tílko, Jako lníček její vlas, Jako chrpa její oko, Jako slavík – její hlas. Trávky se jen dotýkala, Její krok byl srnčí krok; Teď již bude za horami, Tam – hle, tam šla přes potok. To jest ona! dobří lidé, Děkuji vám za ten ples, 33 A ty vranný můj koníku Za ní jí mou lásku nes. Rychle, rychle, můj vraníku, Rychle, rychle postupuj, Spěchem orla, spěchem blesku Uletuj, ach uletuj!
Na hvězdy.
Hvězdy tiché, hvězdy jasné, Vás já vroucně miluji, Neb mi vaše blesky spasné Nové ráje slibují; Do těch rájů všecky slasti, Všecku krásu přenesu, I ty bolné srdce strasti Utopím tam ve plesu. Hvězdy tiché, hvězdy jasné, Která bude vlastí mou, Kde mi více neuhasne Blaho rukou osudnou, Vlastí tou, kde věčná láska V kráse květe blažené, 34 Vlastí tou, kde věčná páska Víže duše zvolené? Hvězdy tiché, hvězdy jasné, Kamž rád duch můj zalétá, Rád opustím doby časné, Když mne ráj váš uvítá; Tam snad spatřím oko Páně, Po němž touží duše má, Všech když světů žhoucí báně Vylijou naň světla svá.
Zpěvné Čechy. (Pro sbor.)
Znáte zem, písní kde máj Spanile věčné zaznívá, Třtina i lípa hlas mívá? Čechové, náš to je ráj! Hlahol ten duši hned jímá, Jako kdy zhluboka hřímá, České že hory a skály Zvuky zasílají v dáli, Vzbuzují ozvěny hlasné; Hnedle zas líbezně plyne, 35 Jako potůček se vine V dolině, lučině krásné. Nuže, netajme tu slast: Zem naše písní je vlast!
Minka a včely.
Minka ráda sedávala Na palouku v květinách, Med kde včely hledávaly Po celinkých lučinách. Nesedávej, nesedávej Mezi kvítím, Minko má, Tvůj med na rtech jak ucítí, Celý roj tě obsypá. Ty snad ani nevíš, Minko, Nejsladší že med je tvůj, A že včelky po tě slídí; Výstrahu si pamatuj! Minka ale neposlechla, Přec tam často meškala, Až jí jedna smělá včelka Usta notně zlíbala. 36 Minka zkřikne, já se táži: Co se stalo, spanilá? Tu mi s pláčem vypravuje, Že ji včelka ranila. Vidíš, vidíš, já to řekl! Opusť hned to údolí! Tu mi šeptá: Líbej ty jen, Po tobě to nebolí.
Vojín kmet.
Krásná věc to, být vojínem, Kdy v žilách je bujná krev, Dav nepřátel je mu stínem, Čech má síly jako lev; Kam on hledne, Všecko bledne, Neustále Pádí dále Jako hejno plachých děv. Jak jen zazní trouba polní, Pro naše to reky slast, Všickni jsou umříti volni Pro svobodu, krále, vlast; 37 Ty Čech sobě V každé době Mužně brání, Věrně chrání, Ať podstoupí velkou strast. Tam u Lipska na těch pláních Krvavá to byla seč, Pot se Čechům lil po skráních, Jak jich pádný máchal meč; Děla hřměly, Vrahy třely, „Haj své země České plémě!“ Čecha vůdce zněla řeč. A Čech rád poslechne Čecha, Když to káže vlast a čest, Proň to v stáří jest útěcha, Zří-li vůkol blaho kvést; Zpíváť v míru, V boje víru Boky pásá, A pak jásá, Vlast když zase šťastna jest. 38
Láska, žárlivost a přátelství.
Jako potůček se vine Tiše v háji růžovém, A libostně z dáli kyne Poutníku ve spěchu svém: Tak se blíží tajná láska, Tato něžná srdcí páska. Každá niva, každý háj Je milencům nebe, ráj. Než tu žárlivost se vloudí Klamně v srdce citlivé, A to bouří a se proudí Jako moře strašlivé; Jinoch v boj vyzývá svět, Dívce – vadne lící květ. Než tu rozum v čas přichází, Dusí plamen prvních dob, A tu přátelství provází Duše dvě až tam, kde – hrob. 39
Hlídač mladý.
Řadou stromů se procházím, Zrakem každého provázím, By jablíčka červené Nerval s větve skloněné. Hlídám pilně dnem i nocí V poli, v sadě bez pomoci, – Hlídám také očičky, Jasné jako hvězdičky. Tam ze zámku časně zrána, Do kořan když velká brána, Vyjde panna rozmilá, Jako růže spanilá. Kráčívá sem pod jabloně, Já ji ctívám jí se kloně, Tu nakoupí jablíček Plný, plný košíček. Když jablíčka jí podávám, Ručinky se dotýkávám, A to ručky dotknutí Vzdech mi z ňader vynutí. 40 Vynutí mi slzu z oka, Panna že tak převysoká, A já sprostý hlídač jen, Jenž je chudší den co den. Halena je moje jmění, A ta ještě celá není; Co jsem celé dochoval, Panně jsem to věnoval. Škoda srdce pod halenou, Pro pannu je pouhou pěnou! Kdybych já byl slavný král, Cožbych před ní pyšně stál! Za jablíčka platí sice, Ode mne však bére více, Za přídavek srdce dám, Sám pak nic a nic nemám. Aspoň Bože v nebes dáli Dej, by jabka sto let stályzrály, Ať sem panna putuje A jablíčka kupuje. 41
Útěcha.
Až se zase rozepláčeš Ty mé srdce bolné, Že tvou cenu nechce znáti Duše děvy zvolné: Potěším tě, jak těšívá Otec milé dítko, Když mu vítr pryč odnáší Čarokrásné kvítko. Otec těší: Neplač, neplač, Najdem jinde kvítí, Pro jeden květ, drahé robě, Slunéčko nesvítí; Najdeme jich na tisíce Na nivách i v háji, Počkej jenom, počkej, dítě, K budoucímu máji. Ale ach ty srdce bolné, Na tluku tvém cítím, Že tě sotva uchlácholím, Jako dítě kvítím. 42 Nuže plač si srdce věrné, Plačte oči v strasti, Všecky slze lásce dávám, Ale krev – své vlasti.
Naděje.
Vždycky ještě myslím sobě, Blaho mé že není v hrobě, Ač jsem jako plavec v moři Na ouskalí v tichém hoři, Jehož loď ta tam A on sám a sám; Doufej, doufej duše moje Ve budoucí blaho svoje, Hvězda ti snad vyplyne, V ráje tobě pokyne. Vždycky ještě myslím sobě, Láska má že není v hrobě, Ač mi káže osud, city, Jenž jsou v srdci tajně skryty, Z hloubi duše rvát, Bez útěchy stát; 43 Doufej, doufej duše moje Ve budoucí lásky zdroje, Hvězda ti snad vyplyne, V ráji lásky pokyne.
Poutník u jezera.
Kráčí poutník zvečera Kol tichého jezera, Luna do něj svítí, Hvězdy v něm se třpytí, Labuť po něm plyne dál, – Poutník – jakoby se smál. Smával se, však nyní ne, Neb mu láska zahyne, Družka za horami, Duše truchlí samy, Osud je rozvádí dál, – Kdoby se tu ještě smál? Pluj jen labuť milená, Však ať zpěv dřív zastená Posledními hlásky O bolesti lásky, Poutníkův bol odvez dál, By se jako jindy smál. 44 Mrak tu letí se šerem, Zmizí labuť s jezerem, Luna víc nesvítí, Hvězdy se netřpytí, Labuť bol odvezla dál, – Poutník přec se neusmál.
Noční píseň poutníka.
Svět spočívá v libém spánku, Oko Páně samo bdí, Mocný otec dítky chrání, Ať nepřítel neškodí, Luna, hvězdy – lampy věčné – Osvěcují cestu mou, Anděl strážce – sluha boží – Kráčí se mnou s ochotou. Takto minu hory, doly, Skály, bory, planiny, A tak spatřím do svítání Nové, vlídné krajiny, Tam je zase oko Páně, Jeho strážní andělé, Zase jeho krásná země, Kde jsou duše veselé. 45 Svět na jihu, na severu Jednoho je Pána zem, A tak směle kráčím dále, Anto všady doma jsem. Kýž, až také zemské pouti Uplynou mi hodiny, Anděl strážce mne provází Tam v nebeské končiny!
Čechoslovan.
Tážete se, proč jsem Slovan, Proč mi bratrem každý Čech, Proč plesám, jsa český chovan, Jako v lůně rájů všech? – Český otec, česká máti Učili mne vlast mou znáti. Tážete se, české hlasy, Proč se proudí z lyry mé, A proč míním na vše časy Věren zůstat řeči své? – Český otec, česká máti Učili mne jazyk znáti. 46 Tážete se, rád proč Boha Českou písní opěvám, A kam kročí moje noha, City lásky vylévám? – Český otec, česká máti Učili mne Boha znáti. Tážete se, proč své Čechy Víc než sebe miluji, A proč poslední své vzdechy Jim a jim jen věnuji? – Český otec, česká máti Učili mne národ znáti.
Na mladost.
Kam prcháš, libá mladosti, Čase krásný růžový, Kam spěcháte vy radosti, Sne ty sladký, májový? Stálosti což nic tu nemá Na pozemských dolinách, Což jen skrytá žalost němá V rajských pleše končinách? 47 Nuže zajdi, slunce jasné, Na mém nebi veselém, Luna přec mi neuhasne Chráněna jsouc andělem. Slunce byli moji snové Rozkošemi věnčení, Luna jsou nynější dnové, Žiju aspoň – v pomnění.
Dívka k zapadajícímu slunci.
Slunéčko krásné, tvoje zář Zahřála zemi všady, A květorouché sady Radostnou zjevovaly tvář; I moje slunce růži hřálo, A poupě na ně se usmálo. Teď náhle tvůj tratí se lesk, Tichounké barvíc hory, Loučí se vlídně s tvory A zůstavuje vůkol stesk; I moje srdce k slunci touží, To zapadá a mne usouží. 48 O chyl se, chyl s rychlostí jen, Slunéčko milé, k moři; Já vyznám se ti v hoři, I mně že zašel jasný den! Teď hojná sice rosa padne, Než mé srdéčko přec uvadne.
Smíření.
Nade mlejnem pod javorem Stojí s Hannou Jeníček, Ona mu sic lásku dala, Žádných ale hubiček; A čím víc on po nich nyje, Tím víc Hanna usta kryje, Nechce líbat nikterak, A mlejn na to: tak tak tak. Jeník Hannu z loktů spustí, Pod javor se usadí. Sám si hraje, sám si zpívá, Hanně sednout neradí. Ta však celá zaražená Bledne a jak opuštěná Smáčí slzou modrý zrak, Mlejn zas na to: tak tak tak. 49 Aj tu Jeník vstana volá: Pojď do mého objetí! A Hanička jako v nebi Hned mu v náruč přiletí, – Sama se teď k němu shýbá, Místo jednou stokrát líbá; Tak ji zkrotil ten jonák, A mlejn tleská: tak tak tak.
Matka vlastenka.
Máti pod lípou Celuje robě, Anděl to strážný V lidské podobě; Zapěje máti Dítku i sobě: Kdybych věděla, Rozmilé robě, Vlasti že hlas tvůj Bude k ozdobě, Hnedle bych dala Všechen zpěv tobě. 50 Kdybych věděla, Rozmilé robě, Národ za heslo Že zvolíš sobě, Hnedle bych dala Síly své tobě. Kdybych věděla, Rozmilé robě, Vlast že zachráníš Ve kruté době, Hnedle bych dala Všecku krev tobě. Kdybych věděla, Rozmilé robě, Že bude klekat Vlast na tvém hrobě, Hnedle bych dala Svůj život tobě. 51
Slovíčko ,nikoli‘.
Dříve než jsem Minku seznal, Chodil jsem k ní do školy; Ať jsem ptal se nebo prosil, Vždy mi řekla: Nikoli. Jedou sedím s ní pod lípou V čarokrásném údolí, Prosím o malou hubinku, Ona řekla: Nikoli! Vedle v háji právě slavík O své lásce šveholí, Já se ptám, zda cítí lásku? Ona řekla: Nikoli. I obrátiv rychle slova Ptám se v lásky nevoli: Tedy mám tě věčně míjet? Ona šeptla: Nikoli. Tu ji k srdci vinu, tisknu, LíbámLíbám, až to hlaholí, 52 Pak se ptám jí, zda se hněvá? Ona šeptla: Nikoli. Teď jsem učený již dosti, Víc mé srdce nevolí; Jak dřív hořká, tak teď sladké Je mi slovo: Nikoli.
Matce.
Zdaž se ještě pamatuješ, Máti moje rozmilá, Jak’s mne časně k Tvorci svému Modliti se učila; Jak’s mi s láskou outlé ručky Při zvonění skládala, A jak moje mladá duše K otci nebes jásala? Když teď slyším „anděl Páně“ V dálné zvonit krajině, Hned jsem dítě, ruce sepnu, Jako tenkrát v otčině; Tu se zase cítím, bavím V onom věku blaženém, 53 A tak nosím od dětinství Celé nebe v srdci svém.
Setkání-se v cizině.
U hospody v cizím kraji Rusovlasý poutník sedí, Dvě mu slzy v oku hrají, An do dálky s touhou hledí; Co as v oku znamená Onna perla zrozená? Vedle něho poutník druhý Zasedne si rusovlasý, Prošel on též dálné pruhy, A teď v stínu žízeň hasí; Však než pije, zvolá sám: Na zdraví to Češi vám! Poutníkem to prvním trhne, Jakby se ho tknuly blesky, Krajanu se v náruč vrhne, Mine hoře, minou stesky; Jak zní z drahé vlasti hlas, Pláče poutník – pláče zas. 54
Češka.
Chce-li jinoch něžné lásky Oučasten být ode mne, Musejí mu plynout hlásky, Jimiž srdce k srdci lne; Tak řeč můž jen česká zníti, Proto chci jen Čecha míti. Milenec když v době blahé Stálou věrnost slibuje, Ať půl srdce vlasti drahé, A půl dívce věnuje; Ta však můž jen v Čechu tkvíti, Proto chci jen Čecha míti. Příští vládce srdce mého Cností, krásou vysvítej, Jemná vlídnost z oka jeho Děvu mile uvítej; Tu však jen na Čechu zříti, Proto chci jen Čecha míti. V životě se dějí změny, Slast se s bolem střídá hned, 55 A ten choť je hoden ceny, Jenž potěchy chová med; Ta se dá jen v Čechu ctíti, Proto chci jen Čecha míti. Věrný choť svou lásku čilou, Jížto vřel za mladých dob, Zachová pro družku miloumilou, I když klesá v chladný hrob; To však může Čech jen býti, Proto chci jen Čecha míti!
Památka Chmelenského.
Duch zvěčnělého.
Vlasti má, ty máti Česká, Máti krásná, slávoleská, Pomníš ještě na syna? Opěvalť on tvoje háje, Tvoje luhy, tvoje ráje, Proň slast byla’s jediná. 56 Vlast.
Ach můj synu, od té doby, Co se’s vznesl nade hroby, Andělům bys písně dal: Stále slzím, stále kvílím, S rodem k tvému hrobu pílím, V srdci majíc tajný žal. Duch zvěčnělého.
Sestry krásné, dcery české, Jež i v říši ctím nebeské, Jež jsem k lásce vlasti zval, Zdaž si na mne zpomínáte, Mou když píseň zazpíváte, Kde jsem vám svou duši dal? Vlastenky.
Bratře něžný, na tě mníme, Jak jen z jara kvítka zříme, Hoře mluví ze všech líc; Ty’s nám dával „kytky“, „věnce“, Krásné jako od milence, Teď nedává žádný víc. Duch zvěčnělého.
A vy bratří, věrní bratří, Na něž duch můj s slastí patří, Národ váš jak vykvetá: Zdaž duch váš z českého ráje Sem, kde kvetou věčné máje, V písni k bratru zalétá? 57 Čechové.
Co utichla tvoje lyra, Dar to božského Lumíra, Umlknul též písní dav; Jediný ty’s lyry chovan, – Nesáhne k ní žádný Slovan, Až zas vstane Krasoslav.
Večerní na Vltavě.
Vzhůru bratří, berte vesla, Veslovati není tíž, – Vltava by nás donesla K Libušinu městu blíž. Teď plujem kol Vyšehradu, Jímž Lumíra hýbal zpěv; Pějme také v libém chladu, Bychom hnuli srdcem děv. Hurrá! již nám ostrov vítá, Hostů sbor tam stoluje, Rychle tam, ať sklenka lítá, Ať mělnické koluje! 58
Pravý domov lásky.
Po klekání ve soumraku Jede domů z dálky syn, Na něj čeká s vroucí touhou Drahé matky věrný klín. Sotva vejde, již ho líbá, Tiskne k srdci vřelému, On ji také líbá, tiskne, A srdci ale bolnému. Když ho jako pacholíka Při rozchodu žehnala, Takto k němu s vroucí láskou, Slzou v oku, volala: „Synu můj, snad mnohé srdce V světě tom ti lásku dá, Lásku ale pravočistou Pro tě má jen matka tvá.“ Tenkrát ještě mládeneček Neznal, co je lásky cit; Teď ho zná, a proto nechce Matku z loktů vypustit; Našelť mnohou jiskru lásky Na své pouti věrný syn, 59 Ale domov pravé lásky Jest jen drahé matky klín.
Pěvcovo loučení.
Z českých hor zaznívá zpěv Tak lahodně v oudolí, Že tak divumilý zjev Z říše duchů hlaholí. Jsou to louky, jsou to háje, Kde se ctíval Svantovít, A to nebe a ty ráje Nemám nikdy, nikdy zřít! O tak ještě jednou k vám, České hory, zalétám, Obraz váš do srdce zvu, A pak dále – dále jdu. A mé oko hořem hasne, Že mám hledat jinou vlast, Neb kdy plyne Labe krásné, Tam jen věčná kyne slast. 60
Lhostejník.
Vězte děvy upejpavé, Že mne vaše oči hravé Neokouzlí víc; Ať si ostré šípy střílí A ty přímo k srdci pílí, Já jdu mužně vstříc. Ať milence opájíte, Spanilou se krásou skvíte, Jako anděl sám, Ať vás tvoří řecká dlátka Nevinné jak holoubátka: Přec vám výhost dám. Vaše spolky, vaše spíle A uprchlé vámi chvíle Jsou jen marný sen, A vy přec se honosíte, Nám že rozkoš působíte, Hrajete-li jen. Dáte-li kdy políbení, Mníte, že sladšího není 61 V šírém světě nic; Mělnického dvě, tři sklenky Hřejí lépe, než milenky Hubiček tisíc. Mnohý se až k zemi shýbá, Ručky bílé vám zulíbá, Mní, že v ráji jest; S bratry já v radosti klíně Děkuji při sladkém víně Za tu velkou čest. Mnohý jinoch láskou stůně, Žaluje svou tíseň luně, Probdí noční čas; Mne však kojí spánek časný, Až mne zbudí úsvit jasný Zjitra k plesu zas. Ano, děvy, to je nebe, Kdo za pána má jen sebe, Kdo je svoboden; Proto pouta snést nemůže, Ať kol nich vinou se růže, Srdce mé ni den. 62
Věrná milá.
Vyšlapuj si můj Jeníčku Vesele, vesele, Jak by bylo posvícení S neděle, s neděle, Však ty sobě v brzké době Ještě rád zapláčeš Na mém chladném hrobě. Panen jako krev a mléko Na sta je, na sta je, V jich však srdci věrná láska Nezraje, nezraje; Jsouť co růže, kde si může Každý motýl hravý Ustlat sladké lůže. Láska má však čistá je co Lilie, lilie, Ana večer všecku vůni Vylije, vylije; Než ty lásky neznal’s hlásky A radš srdce hledal Tvrdé jak oblásky. 63 Nač jsem pletla z rozmariny Věneček, věneček, A nač tobě vyšívala Šáteček, šáteček, Když my spolu nikdy k stolu Nesednem co svoji, K mému nyní bolu? Což ti platni čtyři vranní Koníci, koníci, Když se starší nesvezeš mne Družicí, družicí? Svezeš Hannu, věrnou pannu, Ku kostýlku, kde je Slyšet s věže hranu. A ty také můj Jeníčku Milený, milený, Nebudeš vždy jako javor Zelený, zelený, Také tebe někdy nebe Povolá, – pak budem Spáti vedle sebe. 64
Kouzelný proutek.
Kdybych já měl, děvo, proutek, Abych mohl čarovat, V ráj bych změnil každý koutek, Bys tam šla se radovat. Z hvězd bych tvořil růže bílé, Natrhal jich na věnec, Pak bych ti co české Víle Do ruky dal kvítenec. Zlata bych ti snesl domů, Co je záře na horách, Perlí bych ti přidal k tomu, Co je rosy v prostorách. Ze křišťálů krásný zámek Chtěl bych tobě zbudovat, Krásnější, než Ladin chrámek, – Směl bych tě pak milovat? 65
Přání.
Kdybych, děvo, byl slavíkem, K Labi rád bych zalétal, Na keř růžový tam sedal, Coby nejvíc vykvetal; Na keř – tobě pod okénko, Jímž uvítáš Labský ráj, Tam bych zpíval, kvílel, toužil, Až by rozplakal se máj. Snad by děvo pak i tobě Z oka slze kanuly, Padly na keř můj a růžím V něžná ňádra vplynuly; To by byly mé studánky, Tam by byla rosa má, Tou bych já napájel často Srdce, duši, usta,usta svá. Až by vyschly ty studánky, Vyschl by též pramen můj, Pramen písní, touhy lásky, Umlknul by slavík tvůj. Než by ale s písní jeho Odvanul poslední dech, 66 Ustlal by si krásné lůžko Z tvojích, děvo, růží všech. Kdybys potom ani růže Ve zahrádce neměla, Ani písně slavíkovy Po dlouhý čas neměla: Snad bys vešla pod okénko, Oči plné perliček, A povzdychla nad mým lůžkem: „Byl to něžný slavíček.“
Hvězdy.
Když jsem ještě klouček býval A se večer k nebi díval, Co tam svítí hvězdiček, Mníval jsem, že jsou to kvítky V modré zahradě, by dítky Měly krásných kytiček. Tuť jsem často po nich toužil A milého otce soužil, By k těm bílým růžím spěl; 67 Nízko zdály se ty růže, Že je každý trhat může, Kdo by na kopeček šel. Otec můj se pousmíval, Já však divil se, proč dlíval, Neznaje v tom žádnou tíž; Až tu jednou vážně ztichnul, A po chvilce zbožně vzdychnul: „Snad jim budeš někdy blíž.“ A ty slova otce mého Tkly se ducha mladistvého, Smysl jejich rostl s ním; A když nyní k hvězdám zírám, Slovem žasnutí zavírám: „Otče, již ti rozumím.“
Polednice.
Nad dubinou slunce plálo, Pod dubinou děvče stálo, Trhalo tam jahody V pravé půldne na hody. Tu k ní přijde bílá panna, Zlatým pruhem opásaná, 68 Z vlasů hustý prstenec Jí zakrývá ruměnec. Aj tu volá na děvčátko: „Počkej, počkej jen drobátko, Co mi vlasy zapleteš, Za to někdy pokveteš.“ Sedne děvče, sedne panna, Zlatým pruhem opásaná; Děvče splítá prstenec, Co zakrývá ruměnec. Když po práci děvče vstává, Víla v klín mu dárek dává: Velké listí dubové, Drobné listí hlohové. Víla zmizí, děvče běží K vísce, která blízko leží, Hněvá se a upejpá, Listím cestu posejpá. Přijdouc domů vypravuje, Zástěrku svou rozvinuje; Ale jaké žasnutí! Zlata, stříbra lesknutí! 69 Teď ví, jak mu dobrá Víla Skrovnou službu zaplatila, Zlatem listů dubových, Stříbrem listů hlohových. Pokoje to dívce nedá, Běží nazpět, listí hledá, Listí ale zmizelo, A děvčátko slzelo.
Pošta.
Jede pošta dolinou, Jede pošta výšinou, Veze čile dva milence, Jimž svatební kynou věnce, Doba sňatku zavítala, Trala, trala, trala! Jede spolu mládenec, V tváři jemný ruměnec, S ním družinka outlosněžná, Jejíž duše krásná, něžná Všecku jemu lásku dala. Trala, trala, trala! 70 Kdy as těm čas vykvete A jim vínek uplete, Vínek lásky svatoblahé? – Osud káže dívce drahé, By svou lásku pochovala, Trala, trala, trala! Jede pošta dolinou, Jede pošta výšinou, Jede jinoch trápen bolem, Vezme roh a ten zní dolem, Jakby duše umírala: Trala, trala, trala!
Společná.
Vzhůru, bratři, čas volá: „Probuď se již Slávo!“ Vstupme světu do kola, Čech má k tomu právo. Naši slavní předkové Skvěli se co záře, My jsme jejich plodové, Obraťme k nim tváře. 71 Národ náš se dochoval, Česká krev ho víže, Jak když ještě panoval Václav, svatý kníže. Buďme tedy Čechové, Matka vlast to káže, A co její synové Tiskněme si páže.
Oči panny.
Znáte něco krásnějšího, Než jsou oči panny? Projděte svět nejšířejší Na vše čtyry strany. V oku děvy slity máte Země, nebe slasti, Hleďte do nich, tam uzříte Najednou dvě vlasti. Hleďte v oči zbožné panny, Srdce musí plesat, Budete co před svátostí K modlitbě chtít klesat. 72 A což očí políbení! Líbáte dva světy, Jeden časný, druhý věčný; Slité ve dva květy.
Violinka.
Tys mi dala violinku, Milokrásná děvo česká, A tu ke mně provázela Oka tvého zář nebeská. Než co znamená ten kvítek, Ty mi nesmíš, nesmíš dáti; Za to svol, by moje duše Směla tajnou láskou pláti. Tajná láska jak violka Kvete ve skrytosti temné, Tajná láska jak violka Touží po rosince jemné. Dar tvůj, děvo, brzo svadne, Ne tak srdce mé planoucí; 73 Jestli ale přec uvadne, Věnuj mu dvě slzy vroucí.
Truchlící sestry.
Znám dvě sestry, obě něžné, Něžnější než lilie, Jedna s myrtou na hlavince, Druhá – věnec nevije. Obě pláčí, na se hledí, Ruka v ruku vložena, A tak dlejí pod cipřišem, Kde je hrobka zelená. Na té hrobce růže leží, Svadlá růže červená; Ach tu sestrám slze kanou, Neb je na vždy zlomena. Pramen slzí ze čtyr očí Budí růži milenou, Darmo ale oči pláčí, Nespatří ji zkříšenou. – Ty dvě sestry, milko drahá, Naše smutné duše jsou, 74 Ty na hrobě lásky pláčí, Až jim slze vytekou.
Modré oči.
Oči modré, oči krásné, Vy jste pro mne plakaly? Jak vám splatím perly drahé, Jež jste pro mne vydaly? Osud káže, by mé srdce Vždy žebrákem zůstalo; Nač dar jemu nabízíte, By tím více plakalo? A však vy mne, oči krásné, Jistě rmoutit nechcete, Vždyť z vás obou anděl hledí, Když se ke mně vznesete. Nuže oči, krásné oči, Něco pro vás přece mám: Že vám v jednom okamžení Tisíckrát svou duši dám. 75
Naposled!
Tak tě vidím naposled, Jak se za mne modlíš v chrámě, K nebi zdvíháš něžné rámě, Oko tvoje Hledá moje, Hledá mne již – naposled. Tak mne hledáš naposled! O vy oči, jen hledejte, Její duši, lásku skrejte Do hluboka Mého oka, Vždyť to již je – naposled! Ach to již je naposled! S Bohem tedy rajská růže, Duše mřít chce a nemůže, Ztrácíť tebe, S tebou nebe, Blažena je – naposled! 76
Vyhlídka.
Na kopečku javory, Mladé, krásné javory, Tam jsem já se často díval, An se na mne máj usmíval, S družkou něžnou za hory, Ach tam za hory! Za hory, v ty končiny, V drahé milé končiny, Kde by kvetly naše ráje, Zpěv by zazněl lásky z háje, Jako z nebes výšiny, Ach jak z výšiny! Z výšiny tam z blankytu, Z milostného blankytu, Kde se hvězda lásky smála, K sobě nám kynouti zdála V tichém sladkém pocitu, Ach v tom pocitu! V pocitu pak šeptnula, Něžně družka šeptnula: 77 Vidíš naši hvězdu zase? Já jí svědčil, a v tom čase K srdéčku mne vinula, Ach mne vinula! Vinula, – již nebude, Tiskat, líbat nebude, Nebude již pod javory Se mnou hledět za ty hory; Tys to zkazil, osude, Ach ty osude!
Dobrou noc!
Dobrou noc! Spěte dobří, spěte zlí, Oko Páně všady bdí, Jeho jasná zář Najde každou tvář, Na tvář vlídnou dobrého Vlívá lesku božského, S tváře bezbožníka Zášť a zlobu svlíká, S tváře smutné slzu slíbá, Pak se na rtech úsměv hýbá; 78 A tak v spánku šírý svět Blažen je, co v máji květ; Protož spěte, dobří, zlí, Oko Páně všady bdí. Dobrou noc!
Svítání.
Bratří, již svítá! Temnota minula, dennice tvář Sděluje dědině spanilou zář, Východ se ve zlatě kmítá, Slunce vás vítá. Slunce nás vítá; Na věky, bratři, je rozptýlen mrak, Po dvě co století ztemňoval zrak, Dále a dále se zmítá, Radost vykvítá. Radost vykvítá; S poblesky slunce milého se nám Schyluje na zemi ráj blaha sám, Vesna kytinky sečítá, Věnce nám splítá. 79 Věnce nám splítá, Abychom vespolek počali ples, Až bude hlaholit lučina, les, Anto zvěst po kraji lítá: Vlasti že svítá!
Má touha.
Včely mají jednu matku, Té poskytnou svého statku, TuTu, co dítky milují, Té svůj život věnují; Takto bychom vděčni byli, Jesti, bratři, touha má. Každá včela rozkoš mívá, Vesna tvory když budívá, Kvítím nivy poseje, Sladkosti doň naleje; V takém jaře bychom žili, Jesti, bratři, touha má. S ochotností včely vlídnou Shánějí med, kde ho zhlídnou, 80 Jedna dá sic malou část, Mnoho včel však velký plást; Bychom tak se přičinili, Jesti, bratři, touha má.
Pěvcovo žití.
Víte, jak pěvci Žití zavítá, Když světy pýchou Mužně pomítá? Jak se kolíbá Včelka na kvítí, Tak je lahodné Pěvcovo žití. Přírodě věnčí V rozkoši skráně, V slunci, v rosince Zří divy Páně. V zápalu chválí Tvorce milého, Až mu zakrývá Do stanu svého. 81 Do stanu svého, Věčně kde září Pravda i krása S Tvorcových tváří.
Půda vlastenská.
Kdyby mi tak osud kázal, Bych se loučil s vlastí svou, Hrstku půdy bych si svázal V roušku slzou zkropenou. Půdu tu bych zbožně sháněl S hrobů Čechů věnčených, Duch by jich se ke mně skláněl V končinách i vzdálených. V půdu tu bych sázel růže Ze Sionu vlasti své, Vedle růží dalbych lůže Pro lilie bělavé; Aj tu měl bych barvy české, Barvy vlasti milené, Matky drahé slávoleské, Matky věčně vznešené. 82 A tu půdu a ty kvítky Vzal bych s sebou v šírý svět, Pěstil je co otec dítky, S nimiž nesmí domů zpět. Když bych smutně dále kráčel, Ke mně by se shýbaly, A když tvář bych slzou smáčel, Ony by jí slíbaly. A když jednou žití záře Mizely by ode mne, Sklonil bych své bledé tváře Na hrst země svěcené; Zašeptal bych: Bože, vzdávám Vřelé díky lásce tvé, Že pod růžemi skonávám Na vlastenské půdě své.
Veselé skonání.
Mně se bude někdy v hrobě Velmi libě, libě spáti; Proto anděl až zakývá, Budu se mu v oči smáti. 83 Smutně jenom ten umírá, Pro nějž žádný nezapláče, Jenž v tom velkém světě bloudil Jak na poušti siré ptáče. Pro mne ale budou plakat Oči dvě nebeské, jemné, Na mém hrobě bude klekat Duše drahá v noci temné. Kolikrát ten anděl něžný Na pahrbku bude dlíti, Tolikrát mé srdce puklé Počne v hrobě znova bíti, Tolikrát se oči zhaslé Pootevrou světla záři, A tak i v tom hrobě uzřím Duši drahou v krásné tváři.
Prosba.
Dříve než mne pochováte, Bratři Čechové, Slibte, že mi k srdci dáte Símě lípové. 84 Z toho zroste lípa krásná, Lípa spanilá, A z té zazní píseň hlasná, Píseň rozmilá. Píseň, jakou nyní zpívá V nebi Krasoslav, Až se na něj v žasu dívá Cherubínů dav. Píseň ta je plna lásky K vlasti milené, A jak lípu dojdou hlásky, Tak z ní zpěv zas poline. Vy však k lípě posílejte České vlasti květ, A tak lásku k vlasti lejte V ten Slovanský svět. Opravy. Str. 5. řád. 2. místo „ta“ má býti: tvá „ 41 „ 3. zdola místo „stály“ čti: zrály.
E: dp + sf; 2002 85
Bibliografické údaje

Nakladatel: Pospíšil, Jaroslav
(Tisk a sklad Jar. Pospíšila.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [VIII]+88

Věnování: z Wurmbrandů, Vilém
(Vysoce urozenému pánu, panu Vilémovi hraběti z Wurmbrandů, jeho císařské král. milosti skutečnému komořímu pánu na Liblíně, Libsteině, Velkém Ždikově atd. atd. atd., ctiteli jazyka českoslovanského z hluboké úcty věnuje skladatel.)

Autor motta: Koloušek, Bohuslav
(Bohuslav Koloušek.)

Motto: Koloušek, Bohuslav
(Bohuslav Koloušek.)