Hvězdy.

Václav Jaromír Picek

Hvězdy.
Když jsem ještě klouček býval A se večer k nebi díval, Co tam svítí hvězdiček, Mníval jsem, že jsou to kvítky V modré zahradě, by dítky Měly krásných kytiček. Tuť jsem často po nich toužil A milého otce soužil, By k těm bílým růžím spěl; 67 Nízko zdály se ty růže, Že je každý trhat může, Kdo by na kopeček šel. Otec můj se pousmíval, Já však divil se, proč dlíval, Neznaje v tom žádnou tíž; Až tu jednou vážně ztichnul, A po chvilce zbožně vzdychnul: „Snad jim budeš někdy blíž.“ A ty slova otce mého Tkly se ducha mladistvého, Smysl jejich rostl s ním; A když nyní k hvězdám zírám, Slovem žasnutí zavírám: „Otče, již ti rozumím.“