Půda vlastenská.

Václav Jaromír Picek

Půda vlastenská.
Kdyby mi tak osud kázal, Bych se loučil s vlastí svou, Hrstku půdy bych si svázal V roušku slzou zkropenou. Půdu tu bych zbožně sháněl S hrobů Čechů věnčených, Duch by jich se ke mně skláněl V končinách i vzdálených. V půdu tu bych sázel růže Ze Sionu vlasti své, Vedle růží dalbych lůže Pro lilie bělavé; Aj tu měl bych barvy české, Barvy vlasti milené, Matky drahé slávoleské, Matky věčně vznešené. 82 A tu půdu a ty kvítky Vzal bych s sebou v šírý svět, Pěstil je co otec dítky, S nimiž nesmí domů zpět. Když bych smutně dále kráčel, Ke mně by se shýbaly, A když tvář bych slzou smáčel, Ony by jí slíbaly. A když jednou žití záře Mizely by ode mne, Sklonil bych své bledé tváře Na hrst země svěcené; Zašeptal bych: Bože, vzdávám Vřelé díky lásce tvé, Že pod růžemi skonávám Na vlastenské půdě své.