Památka Chmelenského.

Památka Chmelenského.
Duch zvěčnělého.
Vlasti má, ty máti Česká, Máti krásná, slávoleská, Pomníš ještě na syna? Opěvalť on tvoje háje, Tvoje luhy, tvoje ráje, Proň slast byla’s jediná. 56 Vlast.
Ach můj synu, od té doby, Co se’s vznesl nade hroby, Andělům bys písně dal: Stále slzím, stále kvílím, S rodem k tvému hrobu pílím, V srdci majíc tajný žal. Duch zvěčnělého.
Sestry krásné, dcery české, Jež i v říši ctím nebeské, Jež jsem k lásce vlasti zval, Zdaž si na mne zpomínáte, Mou když píseň zazpíváte, Kde jsem vám svou duši dal? Vlastenky.
Bratře něžný, na tě mníme, Jak jen z jara kvítka zříme, Hoře mluví ze všech líc; Ty’s nám dával „kytky“, „věnce“, Krásné jako od milence, Teď nedává žádný víc. Duch zvěčnělého.
A vy bratří, věrní bratří, Na něž duch můj s slastí patří, Národ váš jak vykvetá: Zdaž duch váš z českého ráje Sem, kde kvetou věčné máje, V písni k bratru zalétá? 57 Čechové.
Co utichla tvoje lyra, Dar to božského Lumíra, Umlknul též písní dav; Jediný ty’s lyry chovan, – Nesáhne k ní žádný Slovan, Až zas vstane Krasoslav.