I.
ZE STUDIÍ.
Výbornéť jest, aby milostí upevněno bylo srdce.
Epišt. k Žid. 13, 9.
[5]
1. Pokus.
Až by zavítal ten den, a utekli by stínové.
Pís. Šal. 4, 6.
Až já budu v hrobě spáti,
Ať mi moje sirá máti
V nakypřenou rovu hrudku
Modrou vsadí nezabudku,
Nezabudku od potoka,
Kde jsem chodil z rok do roka,
Nesytou vždy touhu maje
Nasytit se kněh i máje.
Jestliže se pak kdo zeptá,
Kdo to byl ten pod tím kvítím,
Rcete, já že, jenž se cítím
Bláh, když větřík mi v něm šeptá.
[7]
2. Já, já hrám si na školáka.
Studie.
Učiněn jsem měď zvučící aneb zvonec znějící.
1 Kor. 13, 1.
Novou tu strunou oděna lýra,
Plektrum si řežu z mladistvých rév,
Ha, už se v těle srdce mi svírá,
Z hloubi tu k světlu valí se zpěv.
Nuže,
Bůže,
Vzdorovat kdo tobě může?
Sapphu jsi děvu
Přinutil k zpěvu,
Přinutils i Flakka muže.
„Rajská rozkládá v nivách se záře,
„V horoucímV horoucím vedru dozrává sad,
„KvětKvět, jenž tě blažil v spanilém jaře,
„V zraléV zralé teď broskvi nabízí chlad.
SíměSímě,
V zimě
8
„ZašléZašlé, v létě stojí přímě:
„V práciV práci jsme rádi
„ZtráceliZtráceli mládí,
„ČekáťČekáť na nás slávy břímě.“
– – – – – – – –
Ach, jak dál zpívat, když se mi zpouzí
Svéhlavé struny proutek se tknout!
Pakli že hude Dalibor v nouzi,
Hudeť své žaly nad tíží pout.
Flakka
Čáka,
Že se zvěnčí, k zpěvu láká;
V blažené tísni
Sappho si písní:
Já? Já hrám si na školáka.
9
3. Bez románů.
Jáť žádné z těch věcí v moc nebudu podmaněn.
1 Kor. 6, 12.
Když se v prvém lásky ránu
Do románů
Druzi vrhali,
Říkali: ,Románem zhrdá
Jen pleť tvrdá
A hoch nezralý.‘
Mám já číst, jak leckdo z lebu
K vůli chlebu
Lásku maloval,
Abych lásky na úsvitě,
Touhu cítě,
Jím se zpravoval?
Říkám si, a bez románů
Těkám k ránu
Svěží krajinou:
Němé v lese šumí mládí,
A laň pádí
Za svou družinou.
10
Ó Ty, jenž’s mi, srdce tvoře,
Tajné hoře
Složil v útrobě,
Ach, ta, již mi chováš, děva,
Kde prodlévá
Sama o sobě?
11
44. Mně tu těsno.
Řekl jsem opět srdci svému: Nuže nyní zkusím tě.
Kaz. 2, 1.
Mně tu těsno.
Potůček tak zdmutý repce,
Anať stoudně sosna šepce:
Ach, jest vesno.
Aj, tuť stádo
Roztomilých hrá si děcek,
A mně se zdá svět být všecek
Eldorádo.
Nuž já také.
Vyjda z úzké srdce skříně,
Projdu vyšších duchů síně, –
Jsou-li jaké.
12
5. Kantovi.
Aby vás žádný, falešně dovodě, neoklamal.
Kol. 2, 4.
Pravdať, žes si hejna sluhů
Získal, Kante, tím svým „musíš“,
Mně však nijak nejdeš k duhu,
Neřku-li, že se mi hnusíš.
Myslíš snad, že v mém se mozku
Myšlénky jen suché rodí?
Já též cítím, nejsa z vosku,
Chci, a – nechci, jak se hodí.
Než přísných tvých šetře mravů,
Bez ostychu ku tvé chvále
Doznám, žes měl velkou hlavu,
Ale srdce jenom malé.
13
6. Fichtovi.
Měvše se za moudré, blázni učiněni jsou.
Řím. 1, 22.
V studovně své mudrc Fichte
Sebe sám i vesmír stvořil,
Četný pak, též tvořit dychtě,
Se mu žák hned dvorně kořil.
Já až trnu. Pak se táži:
Celé světy tvořit moha,
Zdali pak se opováží
Nějakého stvořit boha?
Nechtěl. Snad jej hromovládný
Z bájek děsil světobůrce,
An by rachot mu byl snadný,
Jímž by svého zabil tvůrce.
Bláhový ty tvořiteli!
Myslím, na tvém rovu stoje,
Kosti tvé již na prach ztlely,
A tvých žáků pošly roje.
14
7. Heglovi.
Vyjděte z Babylona, lide můj.
Zjev. 18, 4.
Na Trojici rozmrzelý
Zrobí Hegel trojinu:
Nejprv bytu býti velí,
Pak nebýt v tu hodinu.
Nebyt pozná byt co matku,
A ta zrodí beze sňatku, –
Ha, jen slyšte, – zlosyna,
A to jest ta trojina.
Praněmecký jsi snadsnad, blude,
Na to však jsem příliš Slovan:
Zamilován, nemilován,
Hegle, co že z toho bude?
15
8. Lessingovi.
Efraim se větrem pase, a vítr východní honí.
Ozeáš 12, 1.
Mám ti věřit, Efraime,
Že máš přímé
Srdce v těle,
A že vřele
Pravdu honí,
Kdo má radš jen touhu po ní?
A když věříš v poutě duší,
Co ti sluší?
I, máš čáku,
Ubožáku,
Že tvá duše
Třeba s vepři čtvermo kluše.
Nad půvab všech luzných klamů
Pravdu samu
Ceníme my.
A až v zemi
Sobě lehnem,
Do vzkříšení sebou nehnem.
16
9. Při odchodu ze škol.
Musíte se znovu zroditi.
Jan 3, 7.
Už jsem prošel všecky školy,
Nízké a i vysoké,
Poutnickou též změřil holí
Světa síně široké.
Hlava plná, srdce prázné,
Žhavá touha v útrobě, –
A čeho se při tom, blázne,
Nedomýšlíš o sobě!
Ó kýž jsem zas, jak jsem býval,
Dříve než jsem s vrchole
S vědomím se na svět díval, –
Hloupé, šťastné pachole.
17
10. Na smetnisku.
Veliké hrdiny u sebe jsou v podílu Rubenovu.
Soudců 5, 16.
Na smetnisku kdosi stojí,
Kykyryhý,
Křídla zdvih, krk k zpěvu strojí,
Kykyryhý.
„Já že bych se koho bál?“
Kykyryhý,
Chlubí se on, a lže dál,
Kykyryhý,
Když tu s okna kocour skočí,
Kykyryhý,
A už nám rek zmizel s očí,
Kykyryhý.
18
11. Plavba.
Otče můj, ty jsi vůdce mladosti mé.
Jer. 3, 4.
Přes lítých jezů
Děsná křídla
Bez kormidla
V loďce se vezu.
Co si to myslím?
Ej, vždyť káže
Boží paže
I vodám svislým.
Kážeť i větrům a vzteklým bouřím.
A tak Páně
Ve ochraně,
Když se mnou nejhůř, oči já mhouřím.
19
12. Nevím kady.
Moc má v nemoci dokonává se.
2 Kor. 12, 9.
Ach, mám jít, a nevím kady,
Nikdo nemá pro mne rady,
A ti naši proroci
Nevědí mi pomoci.
Přispěj s výše,
Hospodine,
Dřív než zhyne,
Co zde vzdýše.
Bezcestné Ty
Cestíš světy,
Mořskou tůni chláchole:
S Tebou skolí
Třeba holí
Reka slabé pachole.
Ach, viz, jak se k Tobě vine,
To Tvé dítě, Hospodine,
Dokonej moc v nemoci,
Jak řkou Tvoji proroci.
20
13. Těžká víčka zavřete se.
Nedřímeť strážný tvůj.
Žalm 121, 3.
Těžká víčka zavřete se,
Však má péči Otec v nebi
O potřeby,
A i moru
Cestu staví bez odporu.
Zavřete se,
Nebojte se.
Aj, tam plachá srnka v lese
V nejistém křoví
Směle si hoví, –
Dověřte se,
Zavřete se.
21
14. Obcházka.
Bůh dává milému svému i sen.
Žalm 127, 2.
Postava bílá,
V ruce kahánek:
Matka svých dětí
Ohledá spánek.
Od jizby k jizbě,
Od lůžka k lůži,
K polibku všudy
Modlitbu druží.
Nahlas tu mluví
Dvé sester ze sna,
Jako když míčem
Hrají si z vesna.
A tu hoch v lůži
Sem tam se klátí,
Něco ho hryže,
Nemůže spáti.
22
O třikrát, ano,
Čtyřikrát blahý,
V kom jarý zápal
a čisté snahy.
23
15. Studánka.
Budiž požehnaný pramen tvůj.
Přísl. 5, 18.
V temném lese nad silnicí
Ta má studánka:
Korýtko, a pod jedlicí
Z drnů sedánka.
Pod večer jsem si tam vyšel
Nabrat do dlaní,
Pramen pak jsem bublat slyšel:
Dobré chutnání.
Třikrát jsem pil: Nejprv matce,
Potom, víte-li?
Předurčené kamarádce,
Posléz příteli.
24
16. Já jí neznám.
Svatí buďte, nebo já svatý jsemjsem.
3 Mojž. 11, 44.
Já jí neznám, ó Ty sám,
Jemuž každý brouček znám,
Aniž bez Tebe kde hocha
Děva čistá čistě kochá,
Tkni se hocha, tkni se děvy,
Ať se Tvůj v nás obraz jeví,
A nechť, prosím, pohledění
Jedno mám jen u vidění
Na ten stoudný ruměnec,
Stejně čistý mládenec.
25
17. Jenom třísně.
Máť Hospodin mnohem více nad to, což by dal tobě.
2 Par. 25, 9.
Požehnání:
Prohnutý trám stená ve stodole,
Sud chce pukat, a tam sterý s pole
Brav se shání.
Tu se práší
Běloučký len v mědlách snědých matek,
Hovorný pak děva kolovrátek
S půdy snáší.
Pěj Mu písně.
Neb když darů sype víc než dosti,
Jsouť to věčné Páně laskavosti
Jenom třísně.
26
18. Křivá stezka.
Víčka tvá ať přímě hledí před tebou.
Přísl. 4, 25.
Kdo že tebou prvý,
Křivá stezko, kráčel?
Viď, jsa trpce zklamán,
On tě slzou smáčel.
Viď, tu chodívalo
Čisté děvče samo.
Poslechlo, než srdce
Chtělo sem, ne tamo.
Ó dobře, ó dobře,
Že jsem já to nebyl,
Já bych tě byl, stezko,
Věru nezvelebil.
27
19. Poďte žít.
A v náhle přikvačil by vás ten den.
Luk. 21, 34.
Tichá půlnoc nad krajinou,
Nebem pluje měsíc plný,
Potůčkové v lukách řinou,
V polích šumí zralé vlny.
Šumí, a tu kdesi v žitě
Na desetkrát, ne-li více,
„Poďte žít!“ tak jmenovitě
Ozvala se křepelice.
Spali sic, než slyšeli to,
Dříve pak, než oschla rosa,
Ženský srp a mužská kosa
Porážely na zem žito.
28
20. Pomoc jenom u Boha.
Když mdlím, tehdy silen jsem.
2 Kor. 12, 10.
Sám a sám jak holubice,
Když si vrká opuštěná,
Neb když mladá ještě více
Za manželem vdova stená:
Lkám své stesky do povětří,
Utajit se nemoha,
Ozvěny pak se dvě, se tři:
Pomoc jenom u Boha.
29
II.
ZE ŽIVOTA.
Od Tebe jest píseň má.
Žalm 22, 26.
[31]
21. Ať trhá růže.
Ať trhá růže,
Pokud kdo může,
Na to jim Pán Bůh poručil kvést;
Jen ať též práci
S očí neztrácí, –
K práci dal Pán Bůh rozum a pěst.
Však zvadnou růže,
V zemi pak lůže
Ustelou tobě snad brzy dost;
A kdo svůj v nářku
Mrhá čas, já řku:
Co pak jest nářek nějaká ctnost?
Ó trhej růže,
A co kdo může,
Zorej i pouště, by mohly zkvést;
A kdo své štěstí
Držíš již v pěsti,
Pomáhej jiným k štěstí se nést.
[33]
22. Není rady proti Hospodinu.
Přísl. 21, 30.
Na svém trůnu v majestátě
Sedí moudrý Šalomoun,
S zlatým vínkem kolem skráně,
A zachvácen duchem Páně,
Občas vážně propoví
Jedno ze svých přísloví.
A tam trůnu na úpatí
U mramorového stolce
Sedí a píše, bedlivě píše
Říšský kancléř Jozafat,
Kancléř říšský, šelma veliký.
„Bezbožník neujde pomsty,
Byť si přivzal na pomoc,“
Řekl král, a kancléř napsal.
„Neboť –“
Tu král náhle hlavu zvedne,
Hledí oknem ven, a zbledne.
34
,Pane králi, co se děje?‘
Ptá se kancléř v nepokoji.
A král vece: „Tamo stojí
Anděl smrti, a pohlíží,
Ano už i chvátá k nám.“
,Ouve, běda,
Mne on hledá!
Rozkaž, králi, ať z svých skrejší
Větrové ti k službě daní
Zanesou mne bez meškání
Do Indie nejzadnější.‘
Rozkážeť on, a už kancléř
V Indii jest nejzadnější.
Než i posel Všehomíra
V komnatu už oknem zírá.
„Co mi neseš, posle Boží?“
Ptá se král. A anděl vece:
,Tobě pokoj, moudrý králi.
Letímť já, a když sem z dáli
Náhodou mé oko hledí,
Zdálo se mu, že tu sedí
Jozafat, ten velký šelma.
Není možná, řekl jsem si,
35
Vždyť mi zřejmě Pán rozkázal,
Do Indie nejzadnější
Bych pospíchal, a tam svázal
Toho šelmu velikého.‘
„Do Indie jsi ty slán?
Nuž pak nevěř očím více
Nežli tomu, co rce Pán.“
Vece král, a anděl střelmo
Do Indie nejzadnější
Letí, a řve: ,Kde jsi, šelmo?‘
Po slavných pak šesti stupních
V tichém s sebou hovoru
Podél lvů velebně kráčí
Král ku stolci z mramoru.
Jme se péra:
„Bezbožník neujde pomsty,
Byť si přivzal na pomoc,
Neboť – “ a tu vlastnoručně
Píše v pamět pro své učně:
„Není proti Hospodinu
Pomoci u lidských synů.“
Přísl. 11, 21; 16, 5.
36
23. Kalif Hasan.
Kamarádi,
Máte rádi
Fatimovce Hasana?
Sedí právě u oběda,
Sám, – toť tam jich obyčej, –
A tu otrok nemotora
Opaří mu obličej.
,Milost, milost, pro bůh milost!‘
Zařve chudák v zápětí,
A pad na zem, začne korán
Odříkávat z paměti:
,V ráji budou, kdo své vášně
Dovedou si podrobit,‘ –
Na to Hasan: „Vždyťs mne posud
Nedovedl rozzlobit.“
,A ti, kdož i nepříteli
Odpustit jsou hotovi,‘ –
Na to Hasan: „Pak odpouštím
Jistě svému sluhovi.“
37
,Nebť jest Allah milosrdný,‘
Šepce otrok dojatě. –
„Dobře. Ty jsi na svobodě,
Hasan měl, už nemá tě.“tě.
„JenomJenom, prosím, k vezírovi
Ještě mi skoč k posledu:
Tobě ať dá sto dukátů
A mně něco k obědu.“
38
24. Česká nátura.
„Není kouzla proti nouzi,
A kdo, v dluhy uběhna,
Uprodat se něco zpouzí,
Kterak se jich odžehná?“odžehná?
„ProdámeProdáme ji!“ Jira z přísna
Dí, a času nemaří,
A už běhá hoch a klisna
V trhu mezi koňaři.
Ten jí ústa otevírá,
Ten prohlíží podkovy,
Posléz pak ji prodá Jira
Za dvě stovky Židovi.
A jdou domů bez zábavy,
Na rohu však pojednou
Váznou, až se pozastaví,
Po klisně pak ohlédnou.
39
Ta je zazří, a hned řehce
Na své milé oráče,
Jiřík pak se dá, ač nechce,
Usedavě do pláče.
„Budeš ty mi, rozmazlený
Synku, dělat ostudu!
Pro klisnu ať pláčí ženy,
Já však plakat nebudu.“
Rozdurděně Jira vece,
Když tu klisna poznovu
Zařehce, a slzy přece
Hrknou přes tvář otcovu.
Zaťal pysky, svráštil čelo,
Stáhl čapku přes hlavu,
A šel, ach, tak neveselo, –
Podnes zřím tu postavu.
40
25. Ještě jednou.
Ve komnatě na pohovce
Krásná panna umírá.
Umírá, a tu ty ruce
K nebesům se ještě zvednou:
,Duchu svatý, ach, jen jednou,
Jednou ještě vstup v mé srdce,
Hospodine Duchu svatý,
Ještě jednou!‘
Zastenala,
Dokonala.
Už se dávno v zemi ruší,
A mně to zní posud v duši:
Ještě jednou, ještě jednou,
Hospodine Duchu svatý. –
Ó bylas ty nad nás lepší,
Frideriko, mnohem lepší!
41
26. Ó už ne tak.
Ó už skřivan tak nezpívá,
Ó už slunko tak nesvítí,
Ó už se tak neusmívá
Žádný keř a žádné kvítí,
Ó už ne tak!
AnoAno, tenkrát, když jsem já byl
Mladičký syn u své matky,
Tenkrát i ten brouček vábil,
Všední pak dny byly svátky,
Ano, tenkrát!
Ale nyní vše jinaké,
Lidé, brouci, a já také.
42
27. Historie o hrnčíři.
Žalm 2, 8–10.
Poďte, slyšte přepodivnou
O hrnčíři historii.
Starý hrnčíř sedě v dílně,
Hrnce, báně, mísy, trouby,
Prostě sic a beze schlouby,
Formoval však neomylně.
Prostě, dobře, aby stále,
Ač byl každý kousek jiný,
Z jednostejné stvořen hliny,
Jednostejně mu byl k chvále.
Než čeho se nedočekal!
Všecko se mu kdys za zády
Dopustilo velezrády.
Ale on se nepolekal.
„Há, to jařmo stvořitele,“
Velcí oni tak i malí
Vztekle proti němu řvali,
„Svrhneme dnes s sebe cele.“
43
Spráskneť mistr nad tím ruce,
Chvíli pak se na to dívá,
Rmoutí se i pousmívá:
,Tak? To má být revoluce.‘
Neforemnou na to chopí
Ze své židle zadní nohu,
Drtí pak těch neznabohů
Každou ranou čtyři kopy.
Už se nic víc drtit nedá.
Zavoláť si učeníka:
,Odkliď mi to do rybníka.‘
A již k kruhům znovu sedá.
Kruhy běží, a on tvoří
Nevídané před tím krásy
Číše, báně, pouzdra, vásy,
A vše se mu zbožně koří.
44
28. Vzpomínka.
Když jsem já byl žáček malý,
Oni pak mi hrachu dali,
Ó hlad velký, milý brachu,
A jen kousek chleba k hrachu,
Sednuť já si na stoličku,
Z chlebíčka si zrobím lžičku,
Odříkám svou modlitbičku,
A sním já ti hrách i lžičku.
Ba dřevěný talířeček
Též být z chleba,
Já bych třeba
Byl snědl i talířeček.
* * *
Jene, toť ctnost nade ctnosti,
Když v sprostnosti
Má kdo na tom, co má, dosti.
45
29. Bez dalších frází.
Na závěji hejno ptáčků
Ubožáčků.
Jeden pak, ne bez kuráže,
Zdvořile se oknem táže:
,Prosím, jste už po snídaní,
,MilostpaníMilostpaní?‘
„I ty malý pantomime,
Rozumíme.“
Rce, a už jim milostpaní
Nese drobty od snídaní:
„Poďte všickni hladovití
K živobytí.“živobytí.
„AleAle dříve, kdo zde nový,
Ať mi poví,
Odkud jest, a jak se živí.
Nuže začni, ty zde sivý.“ –
,Prosím, já jsem ode Lhoty,
Živ z roboty.‘
46
„A ty?“ – ,Prosím, já jsem z Brna,
Dejte zrna.‘ –
,A já čermák ode Sloupu,
Dáte-li, sním třeba kroupu.‘ –
„A ty tamto u sýkory,
Nejsi z Hory?“
,Čim, čim – prosím, milostpaní,
Po snídaní
Bude k tomu dosti času,
Já mám hladu víc než hlasu.‘
Bez dalších pak už jim frází
Hrstě hází.
Když se řádně nasnídali,
Děkovali.
„Nuže ty tam u sýkory!“
A on: ,Prosím, nejsem z Hory.
Ale jest to morovaté,
Že se ptáte.‘ptáte.
,OchotnémuOchotnému řeknu pouze,
Že jest nouze,
Vám však když se vyzpovídám,
Že vám v létě třešně jídám,
Myslím, že mne, teremtete,
Poženete.‘
47
Slyšíť, a jest zamyšlena
Ta ctná žena.
Nedržívá pak již zkoušku,
Ale sáhne do fěrtoušku
A rce: „Poďte hladovití
K živobytí.“
48
30. Poslední loupež.
Na předhradí v Kokoří
Osedlaní tři oři,
Oři tři a zbrojnoš jeden.
Oři křepcí
K boji řehcí,
A tam z ukradených beden
V staroslavné síni
Do dubových skříní
Vykládá zboží,
Kupecké zboží,
Mladý rytíř Kokorec.
Nahoře pak v komnatě
V bohatýrském ornátě
Za stolem sedí,
Do knihy hledí
Starý rytíř Kokora:
Hlava holá, kníry bílé,
Na orličím nose brýle,
A ta kniha velká velmi velice.
A v té knize věci nové,
Neb aj, zde to takto slove:
49
„Kradl-lis, již více nekraď,
O to raděj usiluj,
By se s tvého sytil stolu
Nestatečný bližní tvůj.“
,S mého stolu?‘ rytíř vece,
Obrátí list, a čte přece.
„Já jsem pastýř, hledám ovcí,
Ovečko ty ztracená,
Nenechám tě ďáblu lovci,
Věř, a budeš spasena.“
Zas obrátí, a tu v předu
Neslýchanou si čte vědu:
„Jako úst svých neotevře
Ovce před tím, kdož ji střiže,
Tak On trpě, nezanevře,
Nýbrž vrahům žehná s kříže.“
,I toť není k uvěření!‘
Vece rytíř v udivení,
Vece, a čte dál a dále.
Tu pak s hřmotem v plné zbroji
Do komnaty mládek vkročí:
,Otče, už šest na orloji.‘
Nezvednuv však otec očí,
Takto z knihy odpovídá:
50
„Minula noc, aj, den bílý,
Kdo jste v Krista uvěřili,
Na minulých mějte dosti
Strávených dnech v nepravosti.“
Udivený v plné zbroji,
Chopiv otce kolem šíje,
Nad písmem tu mládek stojí.
Na věži už sedm bije,
A on čte a nepočítá,
Když tu za čalouny skrytá
Otevrou se dvírka malá.
Jako anděl v čarokráse,
Do komnaty vkročí paní:
„Vzácný choti, tys své chase
V tuto chvíli určil stání,
Ty, jenž si víc v daném slovu
Zakládáš než v drahém kovu.“
Řeklať.
Milostně pak rytíř vzhlédne,
Jako někdy za dnů mládí,
A hned synu spěchat káže
Ku zbrojnoši na předhradí:
,Ať mi šípem letí k chase,
Dnes že mají nechat práce,
Příští pak že operace
Zejtra počne v tomtéž čase.‘
51
Šípem zbrojnoš k chase letí,
A tam čtenář k písmu třetí
Do půlkruhu zasedá,
Zasedá a nehledá,
Ale čtouce, najdou z rána
Jeden každý Krista Pána.
Když pak se den opět sklání,
Rytíř s synem v hvozd uhání.
Již jest mezi loupežníky,
A již třicet hrdel „Sláva!“
Hejtmanovi provolává.
Vlídně on jim kýve díky,
Na dané pak znamení
Tu jsou, v šiky sřadění.
,Milá chaso,
Věrnás mi a velmi milá
Povždy byla,
Ale dnes se rozloučíme.‘
„Rozloučíme?“ –
,RozIoučíme!
Víte, že jsme sedm beden
Vzebrali, jež Pražan Berka
Vezl domů z Norimberka.
A já, kýmsi duchem veden,
52
Do jedné jen ponahlédnu.
Předivné tu spatřím zboží:
Velké knihy v černé koži,
A když zvědav vrchní zvednu,
Vzácných se tu dočtu věcí:
„Kradl-lis, již více nekraď,
O to raděj usiluj,
By se s tvého sytil stolu
Nestatečný bližní tvůj.“tvůj.
„JáJá jsem pastýř, hledám ovcí.
Ovečko ty ztracená,
Nenechám tě ďáblu lovci,
Věř, a budeš spasena.“spasena.
„MinulaMinula noc, aj, den bílý;
Kdo jste v Krista uvěřili,
Na minulých mějte dosti
Strávených dnech v nepravosti.“
,LoupežníciLoupežníci, vy to víte,
Jak jsem ve zlém býval smělý,
Než buď věčná chvála Bohu,
Dnes že já vám říci mohu,
Že, ač v hříchu sšedivělý,
Oddávám se Pánu celý.‘celý.
53
,JeštěJeště vás co hejtman zovu,
Poďte se mnou k Páně slovu,
K nebi však též ruku zvedám,
Že vám hřích víc páchat nedám.
Najdeť u mne chleba dosti,
Kdo se vrátí k poctivosti,
Jinak jsme druh druha prosti.“prosti.‘
Dořekl, a lupu podíl
V nabitém jim měšci hodil,
A už s synem z hvozdu cválá.
Co se stalo z loupežníků,
Toho není pamětníků,
Kokorovci však své kosti
V hrob složili v poctivosti.
54
31. Ne tak, prosím.
2 Mojž. 34, 35.
Ty, jenž’s k Svému vyvolenci
Tak mluvit měl obyčej,
Že mu svatém ve ruměnci
Rozestkvěl se obličej,
Ne tak, prosím. Sestup s výše
V srdce mého komory,
A kde pych a vášeň dýše,
Vštěp zrnéčko pokory.
Chceš-li pak, bych žádal více,
Ó, když z domu vykročí,
Ať mé čisté patří líce
Starým, mladým do očí.
55
32. Plný tu čas posud není.
Při svém pultu před knihovnou
Stojí anděl Uriel,
A tu čarou k němu rovnou
Vletí anděl Gabriel.
,Prosím, bratře, ponahlédni
V moravský tuť foliant,
Kdy přec svému přijde ke dni
Přítel náš, ten predikant.‘predikant.
,UžUž jest mi ho skoro líto,
Stýště si on velice,
Že jest sám, ač z písem ví to,
Kde kněz, tam že kněžice.‘
Vece. A ne bez obtíží
Chopí se ten matriky.
Už to má, jen ještě vzhlíží
Na orloji rafiky.
„Plný tu čas posud není,
A on čekat neumí,
A čta Boží zaslíbení,
Nedobře jim rozumí.“
56
Řeklť. Faráři pak ráno,
Když otvírá proroka,
Jak by schválně pro něj psáno,
Toto padne do oka:
„Sup se hnízdí, luňák skřečí,
Jinak to být nemůže,
Nebo podlé Páně řečí
Nebudeť druh bez druže.“
Izai. 34, 15. 16.
57
33. Broučkova píseň.
I vždyť jsem já přece rád,
Že jsem také na tom světě,
Ač zřím v sobě více vad
I než polních kvítků v létě.
Svět by se sic točil dál,
I bychť se byl nenarodil,
Mne však nebýt, můj by Král
Za práci měl menší podíl.
Ó šlo Mu to tvrdo dost,
Stálo Ho to něco vzdechů,
Když mou vlastně nosil zlost,
Umíral pak za posměchů!
Než co chtěl, to vykonal,
Ne-li více, ač se nezdá:
Doznáť Boží tribunál,
Krásnější že jsem než hvězda,
58
Ač jsem jenom a chci být
Z prachu země vzatý brouček,
A jak mdlý jen můj jest kmit,
Poví těch, jimž svítím, hlouček.
59
34. Čím předejdu Hospodina?
Micheáš 6, 6.
U vděčném já rozechvění,
Kdysi dlouho po výrostu,
Řku, že oddám v obět Pánu
Nejvzácnější ze svých skvostů.
Nuž dám knihu, či verš složím?
Než sám hned se poopravě,
Řku: Zdaž Jemu bude vzácné,
V mé co se kdy zrodí hlavě?
A pad před Ním na kolena,
A až k zemi kloně čelo,
,Ó by,‘ řku, ,mé Tobě srdce
Vzácné v obět býti chtělo.‘
„Dobře, synku. Než co já si
S takovým mám počít darem?
Či má vzácným mi být skvostem
Kbelík, v kterém hřích vře varem?varem?“
60
Tak On, a já do pláče se
Hořce dám a velmi dlouze,
A když bych zas mluvit mohl,
Sepna ruce, řeknu pouze:
,Panovníče, vždyť pak není
Bídnějšího nad mne hocha.‘
A On: „Synku, totě právě
To, v čem duše má se kochá.“kochá.
„Chceš-liChceš-li pak mne uctit nad to,
Hleď si svého, měj rád lidi,
Neboj se, a srdcem věř mi
Dále, než tvůj rozum vidí.“
61
35. Prvý z jara zefír vane.
Prvý z jara zefír vane,
Plná nebem luna běží,
Na tváři pak v Getsemane
Nejkrásnější z lidí leží.
„Jestli možná, Hospodine,
Ať mne kalich tento mine.“
,„Ach, kdyby Tě, Pane, minul,
Já bych věčně věků zhynul.“‘
Neminul Ho. – ,„Ó můj Pane,
Déle než sám měsíc stane,
I když skonám, v prach se ruše,
Milovat Tě chci z té duše.“‘
62
36. Episoda z pekla.
K oddechu si poblíž pece
Sedají, an ďábel vece:
,Tu jsou karty.
Za mé varty
Hrejte, klejte,
Anebo si povídejtepovídejte,
Zrzavý ty Konyáši,
Jak se ti ten oheň snáší?‘
„Ah, ba snáší. Jak tak z nouze.
Takové to přec jen není,
Jako když jsem k zvelebení
Svaté církve biblí pouze
Zapaloval na tisíce,
Sprostých pak kněh mnohem více.
Hahá, to byl jiný plamen
Než ten tady z polen, amenkamen.“
,„Pálit písmo? Totě sprosté“‘,sprosté,“‘
Řekl Clarence vévoda.
,„Než ať ten tvůj plamen vzroste
Jak v mé vlasti svoboda,
63
Jako bych jen na knot plinul,
Honem ti jej uhasím
Tím, v němž žil jsem, v něm i zhynul,
Přelahodným malvasím.“‘
,Škoda vína, raděj krví,‘
Robespierre odvětí,
,A byť jste si peklo drvy
Dvakrát neb i potřetí
Vytopili nad vši míru,
Zhasím vám to z krve v víru,
A z půl pekla bude rybník.‘
Rce, a při tom na zem pline.
Hochovi pak hlavou kyne:
,Ej, ty tady,
Holobradý,
Nejde na tě z toho hrůza?
Hm, jaks ty se ale dostal
Sem, kde taká sídlí luza?‘
Černých se dvé očí zvedne.
„Ach, já jsem jen jednou jedné
Krásné děvě od Florence
Lstivě strhl poupě z věnce.“
„Jenom jedné? To jest málo.
Vidíš! Zdaž to za to stálo!“
64
Jezuita hochovi
Převelebně napoví,
Když tu vzadu,
Sebevládu
Ďábel ztrativ, jal se smát.
,Hrom a peklo, on se ještě
Vysmát se nám opováží,‘
Robespierre chopiv kleště,
Řve a ďáblu leb rozráží.
Hoch pak chopiv poleno,
Praštil ďábla v koleno.
A hned z rvačky stal se boj:
Tu se ďáblů valí tlupy,
Ďábelníci tu se kupí,
Ďábelnic tu letí roj.
Pec se zboří,
Peklo hoří,
Slyším už i rachot hromů,
Zděsím se, a běžím domů.
Nevím, co se dále dělo.
65
37. O Tůvorovi.
Ó, však že on trefí domů,
Vece zpitý Tůvora,
A již přes les ode stromu
Pracně k stromu vrávorá.
A vždyť hvězdy, měsíc, slunce
Na to prý jsou stvořeny,
Aby v lese bylo vidět
Pařezy a kořeny.
Povídá si, když tu náhle
Mrákota jej zachvátí,
A v den bílý, jak jest dlouhý,
Přes pařez jej vyvrátí.
Usneť, a spí kterous chvíli,
Až pak prudkou kadencí
Ukončí, a před ním stojí
Obrovští dva mravenci.
Zuby jejich hrozné kleště,
Nohy silné sochory,
A hned se s ním rozhněvaně
Takto dadí v hovory:
66
,Tak ty už zas tady ležíš,
Nestydatý pastucho?
Počkej, dnes ti posvítíme,
Napíšem i za ucho.‘
Tůvora tu sebou hodí,
Chtě se dostat na nohy,
Marně však, neb jen se svalí
Do opačné polohy.
A ti obři za nohy ho
Jak smyk v lese uchopí,
Přes kmen pak i kámen vlekou
Na kraj srázné příkopy.
„Pánové,“ rád by on řekl,
„Prosím, mějte strpení,“
Jazyk však jest pokažený,
Smyslové pak zmatení.
Už, už zdá se v peklo letět,
Aneb kamkam, on sám neví,
Když se v čas, tak právě ještě,
Žena před ním objeví.
,O má zlatá Majdaleno,
Honem se chop sochoru,
A zabí tu u mých nohou
Některou tu potvoru.‘
67
Ale ona, sepnouc ruce,
Začne nad ním naříkat:
,Ach, ty můj, ty –‘ a nemůže
Pravý najít predikát.
,Vždyť ty ležíš v mraveništi,
A máš hmyz i v pačesu,
Honem vstávej, já jej s tebe
Smetu a i vytřesu.‘
Doma lehne, a spí dlouze,
Chvílkou se i ohání,
A když vstal, nu, co myslíte?
Začal činit pokání?
Chyba lávky. Týž den bylo
V krčmě slyšet Tůvoru
Vyprávět svou historii
V nejskvělejším humoru.
Proto říkám: Do ožralce
Hrom buď aby udeřil,
Má-li přestat, aneb aby,
Jak já káži, uvěřil.
68
38. Na člověka, neví se, co zlého čeká.
Sám už nevím,
Kde to bylo,
Nemluvně však
Promluvilo.
Nebylo sic
Toho mnoho,
Zvedloť prst a
Řeklo: Oho!
Ale matka,
Paní Tekla,
Nesmírně se
Toho lekla.
Hlásalať hned:
Div divoucí
Prokázal Pán
Všemohoucí.
Druzí tomu
Nevěřili,
Zvědaví však
Přece byli,
69
Nad dítětem
Pilně bdíce,
Promluví-li
Něco více.
Skutečně pak
Za rok na to
Řeklo dítě:
Mamo, tato.
Až pak jednou
Na úsvitě
Zvolaloť to
Divné dítě:
,Vojto, otče,
Teklo, máti,
Budete mne
Poslouchati.‘
Bláhoví pak
Rodičové
Divy mají
Pořád nové:
Jak co dítě
Naporučí,
Poslouchat se
Staří učí.
70
A řkou, že prý
Na člověka,
Neví se, co
Zlého čeká.
71
3939. Člověk jsem, a člověk budu.
Stříbra já si nevážím,
Aniž pak se kochám v zlatě;
Pošle-li mi císař řád,
Pěkně si jej schovám v vatě.
Už též umím pohrdat
Tím, co o mně leckdo řekne,
Aniž pak se srdce mé
Už tak honem čehos lekne,
Tak že jsem se domýšlel,
Stoik že už jsem neb budu,
Aneb vůbec filosof, –
V jakém však to vězím bludu!
Zapomnělť jsem na Stou,
Akademii a všecko,
Když se na mne usmálo
Ve kolébce včera děcko.
A dnes jsem vám plakat zřel
Stoletého téměř kmeta:
Ukládalť tu do hrobu,
S níž svá lepší strávil léta.
72
A v tom vzletěl skřivánek,
A tak čistě pěl nám k trudu:
Ne, buď, kdo chceš, Stoikem,
Člověk jsem, a člověk budu.
73
40. Proces.
Dooral, a anť se voli
Na očích mu v mezi pasou,
Sedí v trávě derviš Holý.
Sedí a myslí,
Když se hejsek zjeví s chasou,
Ali Ben Kisli.
Pokloní se. „Dvojctihodný
Otče, přispěj ku pomoci.
Po celé my dlouhé noci
Zpitujem, ba také po dny,
Ale pořád nejsme prosti
Ukrutných tří pochybností.
Ó dej, máš-li, poučení,
Co jest na tom, a co není.“
Rce, an za ním zpitých bratří
Tlumeně se stádo řehce.
Derviš na ně nepopatří,
Rukou jenom kývne lehce.
74
„Živ buď Allah věčně věků,
Aniž nás měj za zlé lidi,
Než proč chce on po člověku,
Aby věřil víc, než vidí?
My pak slídíc, kde kdo moha,
Vše jsme našli, jen ne Boha.“
Ali rce, a odkašlá si,
Ale derviš svírá řasy.
„Když též dojde k světa konci, –
Kdy to bude, to se neví, –
Satanáš prý s svými honci
Octnou se, jak v ohni plevy,
Žhavé siry ve jezeru.
Výborněť! Než na mou věru,
Vždyť to tak, jak když ti štiku
Vrhli za trest do rybníku.“rybníku.
„KonečněKonečně pak přede Pánem
Na soudu prý všickni stanem.
Inu nechť, co mne se týká,
Než vždyť tys mne učeníka
Učil, mistře, že co v světě
Se kde mele nebo mění,
Z Božího jde uložení.
Há, nač řeč pak o odvetě?
75
Uložit a strestat toho,
Kdo s tím práci měl a trudy,
Toť by bylo ke všem všudy
Spravednosti trochu mnoho.“
,Brávo, brávo, ten to umí!‘
Aniž pak kdo smíchu tlumí,
Směje se i Kisli mluvka,
An se derviš beze slůvka
Do ouvratí pro hrudu
V hněvu chýlí,
A z vší síly
Praští toho nerudu.
Zavrávoráť, a pak skučí,
Klesnuv hejskům do náručí.
A ti křičí: Vražda, mordy!
Ano už i tasí kordy,
A nebýti pověry,
Málem by byl některý
Dervišovi uťal hlavu.
Zatím v divém jenom vřavu
Padouchů a velebloudů
Surová mu cháska spílá,
Rovnou pak jde cestou k soudu.
A hned drába odesílá
Kády Ben Rašdy:
76
,Ať se derviš hned po ráně
Nechá zejtra najít v bráně,
Uviněn z vraždy.‘
Ráno derviš nechá práce.
Pod širou pak oblohou
Všecka sběř i honorace
Dávno jsou už na nohou.
„Už jdou, už jdou!“ zvolá každý, –
Ali, svědci, kády Rašdy,
Dráb a derviš, nařknut z vraždy.
Na lavici derviš sedne,
Druzí každý na svou židli,
Kády pak se vážně zvedne,
Myje ruce si a mydlí:
Ač prý jest s ním spřízněn Ali,
Nenapadne mu ni z dáli,
Jak se někdy soudcům stává,
Ve při té tak smutně značné
Uchýlit se ode práva.
Ať se začne.
Před derviše Ali vstane
S hlavou zavázanou v vatu,
Viní pak ho v řeči plané
Z vraždy neb přec z attentatu.
K tomu se též svědků vzchopí
Přes půl kopy.
77
„Tuť ta hruda“,hruda,“ kády vece,
„Rozbitá sic, ale přece
Lze jí dosud zabit ovci.
Celou mohl, ne-li zhola,
Na polovic zabit vola.
Tou mi hodil po synovci
Člověk, – prosím, na to pozor! –
Na mravy jenž má mít dozor.
Takových pak výrok svědků
Nemůž zůstat bez výsledku.
Nuže, ať i derviš, chce-li,
Dozná, zdaž své chyby želí,
A ač tu byl zraněn Ali,
Já zločincům, když se kají,
Rád trest vyřknu vždy jen malý.“
A an lidé dech svůj tají,
S vědomím se derviš zvedá:
,„Nad mlčení
V světě není,
Ale vždy se mlčet nedá;
A když blázni sobě tuší
S Bohem hrát, pak jednat sluší.“‘sluší.
,„TentoTento hoch a jiní chlapci,
S kordy a zlatými třapci,
Starému sic rovni hadu,
Přišli ke mně na poradu.
78
Proč prý Bůh má k tomu lidi,
By věřili víc, než vidí?
Oni slídíc kde kdo moha,
Vše prý našli, jen ne Boha.
I – kdo že tvou bolest vidí,
Hloupý hochu? řekneť Holý,
Aniž pak tě hlava bolí.“‘bolí.
,„KdyžKdyž též dojde k světa konci,
Satanáš že s svými honci
Octnou prý se ve jezeru
Hořícím sic, než to věru
Jest prý tak, jak když ti štiku
Vrhli za trest do rybníku.
Hochu, sám jsi hruda z hrudy.
Když pak ze vší síly Holý
Hrudou praští do nerudy,
Řekneš mi snad, že to bolí?“‘bolí?
,„KonečněKonečně pak přede Pánem
Na soudu že všickni stanem,
Než nač řeč prý o odvetě,
Když, co koli se kde v světě
Semele a nebo mění,
Z Božího jde usouzení.
Velmi dobře. Než pak Kisli
Věru blázen, když si myslí,
Že, ať hrudou čili holí,
79
Nad osud kdy dostal více.
A když on ne, tím míň Holý
K tomu, by byl souzen, svolí,
Zvláště ne od jeho strýce.“‘strýce.
,„AnoAno, soudce, přede Pánem
Ty i všickni k soudu stanem,
Než i na to pomni každý:
Tam nebude kádym Rašdy.“‘
Rce, a roven knížeti,
Jenž si chatry málo všímá,
Jde, an lid mu ,sláva‘ hřímá
Jednou, dvakrát, po třetí.
,„Zdali pak to za to stálo!“‘
Řekne ještě, a zas roli
Podmítá, neb pase voly,
Nemluví pak nic neb málo.
80
41. Valašská.
Pod lipou tu podlé chrámu
Vzdělaného stojím z borů.
Nad sebou zřím čisté nebe,
Kolkolem pak samou horu.
Pod nebem už prozpěvují
Časnější, než já jsem, ptáci,
Po horách pak co mravenci
Lezou lidé za svou prací.
Jděte s Bohem, milé děti,
V parno, déšť i nepohodlí:
Víte, že ten nemře hlady,
Kdo se činí, a se modlí.
Pro Ježíše prosíc, snadno
Hnete Otcem, ne však hlinou,
Proto ať též s bodrých lící
Potůčkové potu řinou.
81
Tak jen my zde chléb jíst budem,
A vždy budem nebohatí.
Nechť. Vždyť ne, co vyděláme,
Než co jsme, to více platí.
Tak i já chci, každou jiskru
Svého žití trávě v práci,
Být, čím jsem, a mnít se v chýži
Bohatším než ve paláci.
82
42. l cikáni byli krásní.
Na studiích u Vestfálů
Byl jsem druhdy mládeneček,
Anť v klassikách měli chválu,
Že jsou dbalí i těch teček.
A jest prázno, jednou v létě,
A tam poblíž jejich Porty
Jest nás žáků na výletě,
Kolik snad šlo do kohorty.
A tu nejprv oblak hustý
Prachu vidět časně z rána,
V prostrancích pak koně z pusty:
Cikánská to karavána.
Zastavili. A tu jeden
Ptá se cosi polámaně,
A já dlouhým steskem sveden,
Takto volám česky na ně:
83
,Ó, to já vám říci mohu.
Vašinců as dvacet duší
Najdete blíž Güterslohu
Bez ptaní, neb oni buší.‘
Řku. I žasne cikán tata,
A an žert jim srší z očí,
Zuby cení cikáňata,
A cikánka s vozu skočí.
Nadšena pak dobrou zvěstí,
Pohládne mne snědou dlaní:
„Páněčkovi dá Bůh štěstí,
Peňondze a krásnou paní.“
Děkuju jí, a an ruku
K odchodu mi cikán stiská,
,„Co ti řekla?“‘ kolem kluků
Zvědavých as dvacet vříská.
,Že vás mám mít rád, vy šelmy,
Však prý vím, že blaze tomu,
Kdo zde tesklí, a tak velmi,
Z ciziny vždyť přijde domů.‘
Minulť již ten bol a stesky,
Doma jsem, a pravím v básni:
84
V cizím světě, mluvíc česky,
I cikáni byli krásní.
* * *
Byli krásní, než co budou?
Věštím, že jest snadno Pánu
Pro Kristovu krev tu rudou
Svatý mít lid i z cikánů.
85
43. Hospodin jest pomoc má.
Žalm 40, 18.
Jak když slepec podlé rohu
Po almužně dlaně zvedá,
Tak má duše v samém Bohu
Zaslíbenou pomoc hledá.
„Vímť,“ Pán vece. „Než když já ti
Pomoc dám, jež mně se líbí,
Neřekneš, že umí dáti
Málo Ten, jenž mnoho slíbí?“
,Ach, vždyťs otec, ó Ty slepci
Místo perly nedáš kámen.
Jen buď vůle Tvá, tak‘ – šepci, –
,Pochodím vždy nejlíp, amen.‘
A v tom cítě šust a zvuky,
Jak když hedbáv přes prah vkročí,
Ba i stisk jakési ruky,
Dokořán otevru oči.
Byl to sen? Ach, sám jsem posud,
A ne první rok neb třetí,
Ztratil jsem, – toť tvrdý osud, –
Desetinu ze století.
86
„Synu, toť jest nerozumné.
Poznej již, žes posud děcko.
Nikdy neníť ztráty u mne,
A mne maje, máš tu všecko.“všecko.
„A cožA což pak jest špetka roků
Tomu, kdo se na mne spustí!“
A zas slyšet ohlas kroků,
Aneb jak když hedbáv šustí.
Ano, toť ON. Do náručí
Těsněji mne ON Si víže,
Povznáší, a nedbat učí
Na čas ani na obtíže.
* * *
,Ó, vrch žití jest mi čas ten,‘
Říkej ty, choť k srdci vina,
Tisíckrát však nad to šťasten,
Kdo dřív kochá Hospodina.
1 Mojž. 2, 18.
87
44. Švehol v zemi daleké.
Krásná jsi tyty, Neapoli,
Krásnáť všecka Italie,
Oči bych zde mohla nechat,
Srdce mé však v Čechách žije.
lnu arci, když prý jsem se
Narodila u Mělníka,
Nad to pak kdes poblíž Řípu
Našla sobě milovníka.
Věru. A teď představ sobě
Hnízdečko mé pode krovem.
Jest den Páně, a ti Češi
Že jej začnou s Božím Slovem.
Poslouchej, co oni pějí!
O hnízdečku vlaštovice.*)
Všickni pak nám všudy přejí
Co kuřátkům, ba i více.
———
*) Žalm 84, 4: Ano i ten vrabec nalezl sobě místo, a vlaštovice hnízdo, v němž by schránila mladé své při oltářích tvých.
88
Která by nám ublížila,
Také není v Čechách ruky,
A když se kluk zapomenul,
Druhými byl zmrskán kluky.
Ale zde nás páni jedí:
V Římě snědli mi dva syny,
Sestřičku mou ve Ferraře,
A bratříčka u Messiny.
Větříčkové, vějte brzy
Pěkně z tepla od poledne,
A my z krásné Italie
Prchnem do Čech, než kdo shlédne.
89
45. Naděje.
Chudobko běloučká,
Tebe, tebe,tebe
Miluji nad růži
Já i nebe.
Když můj dlel Milovník
V Nazaretu,
Bývalas už tenkrát
První v květu.
Rád si tě trhával
Chudou, chudou,
Věda, že z posledních
První budou.
Jen si tě trhávej,
Kde kdo může,
Přestana závidět
Druhým růže. –
Nemít tě, jiskřičko,
Všudy, všudy,
Teprv bych v světě byl,
Ach, tak chudý!
90
46. Svadební cesta starého Čecha.
O čem Libor od dětinství
V noci snil a blouznil ve dne,
Splní se, a po vzdávce on
S nevěstou hned na loď sedne.
Přistáli již k břehům Joppy.
Aj, toť Sáron a to kvítí,
Dál se pnou ty hory Judské,
V půlnoc pak se Hermon třpytí.
Hájem se už pomorančů
Vzhůru berou, a on vidí
Všecko všudy v samém květu,
Až – si začne všímat lidí,
Lidí všímat, a též ulic,
Bran i hradeb, oken, plotů.
Ach, tu vidí samou špínu,
Neřest, hmyz a všecku slotu.
Na Sionu jest mu úzko,
Spěchá na jih do Betlema,
Ani jih však ani sever,
O níž sníval, vnady nemá.
91
„Ach, proč jsem já kdy sem chodil!
Mohl jsem si myslit dále
Krásné kraje, čistá města,
Zbožné lidi a i krále.“krále.
„AchAch, teď by Pán teprv plakal!
Ti jsou Turci, ti jsou Židé,
Křesťané však jsou-li ti zlí,
Pokropení vodou lidé?“
Utekli pak zděm i lidem,
A jsou v širém poli sami,
Myslí na Něj, až jim cosi
Letí právě nad hlavami.
„I, toť naše vlaštovičky
Z cizích světů domů letí!
Jistě ON je též rád vídal
Za dnů Svého s tělem snětí.“
Ony hned co staří známí
Po česku jim zašveholí,
A on zvolá: „Tu i něco,
Co Pán slýchal s apoštoly.“
Naposled i div se stane,
Ač ty jinak říkáš tomu:
Začneť pod ním půda hořet,
A on křičí: „Poďme domů.“
92
K návratu se ihned mají,
A jsou doma velmi brzy,
A on se, že z domu vyjel,
Maloučko jen ještě mrzí.
Jezdit však už nikam nechce,
Má prý všecko pěkné doma,
Čisťoučkou pak Pánu církev
Skutkem jedná, ne jen rtoma.
,Cos měl nejradč v svaté zemi?‘
Slýchává pak od paničky,
Usměje se, a rád řekne:
„Švehol české vlaštovičky.“
93
47. Za jedináčkem.
Viděli-li jste toho, kteréhož miluje duše má?
Pís. Šal. 3, 3.
Po Kolíně usedavě
Paní pláče v černém hávě.
Háv jest černý a tvář bledá, –
Co to ona s pláčem hledá?
,Ztratila jste, milá paní,
Bróži snad a portrét na ní?‘
„Ach, ne portrét, ale hocha,
V kterém se má duše kochá.
Zde on v bázni Boha hledal,
Do knih se pak nutkat nedal.
A jak doma v outlém mládí,
Tak jsme se vždy měli rádi.
Aj, tu právě jsme si jednou
Sedli, jak dva milí sednousednou.
94
A ten dobrý můj synáček
Jedinký byl, jedináček.
Ach, kde že já najdu hocha,
V kterém se má duše kochá!“
,Milá paní, zde ho není.
Tam ho máte pod zelení,
Na hřbitově, kde mu růže
Zastěňují vonné lůže.
Vyplačte se, jest ho škoda,
Ve všem však jest Boží shoda.‘
95
48. Pamatujte si to, bratři.
Oslepený Samson v Gáze
Filistinům žito mele,
Když z Tamnaty s drzou tváří
Děvče vkročí, a rce směle:
„Dalila tě pozdravuje,
Samsone, ty Boží reku.“
A s ní hejno stejných děvek
Do divého se dá skřeku.
,Tak ona jest dosud živa?
Pamatujte si to, bratři.
Ještě pak mne pozdravuje,‘
Vece Samson. ,To mi patří.‘
96
49. Dejte, dejte brky dobré.
Husy, husičky,
Však jsem já vás také pásal,
Nuž pak dejte. –
Co byste daly?
Brky dejte,
Ale dobré,
Aby psaly pěkné věci,
Čisťoučké a ušlechtilé,
By to mohlo číst i dítě,
Stařec měl co rozvažovat,
A by řekli po stu letech:
Ó, ten dobrým psával brkem.
Husy, husičky,
Však jsem já vás také pásal,
Dejte, dejte brky dobré.
97
50. Nápisy.
Žáčkovi.
Pod kamenem blažený váš já zde dřímu si žáček,
Dřímuť, a o slavné zdá se mi knížce živých.
Zjev. 20, 12.
Poctivě.
Neskonalou snášet v pekle chciť poctivě trýzeň
Spíše než oslavených nectně dojíti nebes.
Broučkovi.
Broučku, že prý se divíš, proč v blankytu nejsi ty hvězdou?
Já ti povím. Aby přec tvé bylo světlo vidět.
98
Já pohrdám.
Aj, básníř špinavý, rozený toť z pekla nebešťan.
Jej nejeden velebí, jím z duše já pohrdám.
Ztracená varta.
Přec mi pověz, ztracená, co děláš, tam na Lhotě varto.
,Ovce pasouc po horách, Krista si vychvaluji.‘
I proč bys nečekal.
l proč bys nečekal, synku, když máš času nazbyt.
Až zkvétneš šedinou, zvímeť, umíš-li čekat.
Tak raděj ne.
Slov k myšlénce bledé hledaných kopa jest-litě báseň,
Básníkem tu nebýt já sobě radče volím.
99
Studánka.
Křištalovou prýštím, mládenče, tu darmo vodičku,
Zdráv chtě pobýt a vesel, k nápoji jen mne si vol.
Co to bylo.
Však to rozum vždy nebyl ni talent, než přálo ti štěstí.
,Ach, sami mějte rozum. Jest i byloť vše milost.‘
Vyhnu raděj.
Ó, mateří na mezích douško, když mám na tě stoupnout,
Já se ti vyhnu raděj. Tak jsi mi, douško, milá.
Slavíček.
Pěj líbezně, slavíčku, jsi pták jen, jak jsme my vrabci.
Tak jest, řekne slavík, jen že nesednu na hnůj.
100
Tať je mi pomsta libá.
Nezbedným mateří chlapcem v mezi šlápnuta douška
Vůni, ne jed, stříkneť. Tať je mi pomsta libá.
V tom já se kochám.
Vás co děsí, v tom já se kochám: Bůh všecko usoudil.
Já smýšlím tuto verš, dávnoť už ON jej uměl.
101
OBSAH.
Str.
I. ZE STUDIÍ.
1. Pokus7
2. Já, já hrám si na školáka8
3. Bez románů10
4. Mně tu těsno12
5. Kantovi13
6. Fichtovi14
7. Heglovi15
8. Lessingovi16
9. Při odchodu ze škol17
10. Na smetnisku18
11. Plavba19
12. Nevím kady20
13. Těžká víčka zavřete se21
14. Obcházka22
15. Studánka24
16. Já jí neznám25
17. Jenom třísně26
18. Křivá stezka27
19. Poďte žít28
20. Pomoc jenom u Boha29
II. ZE ŽIVOTA.
21. Ať trhá růže33
22. Není rady proti Hospodinu34
23. Kalif Hasan37
24. Česká nátura39
[103]
Str.
25. Ještě jednou41
26. Ó už ne tak42
27. Historie o hrnčíři43
28. Vzpomínka45
29. Bez dalších frází46
30. Poslední loupež49
31. Ne tak, prosím55
32. Plný tu čas posud není56
33. Broučkova píseň58
34. Čím předejdu Hospodina?60
35. Prvý z jara zefír vane62
36. Episoda z pekla63
37. O Tůvorovi66
38. Na člověka, neví se, co zlého čeká69
39. Člověk jsem, a člověk budu72
40. Proces74
41. Valašská81
42. I cikáni byli krásní83
43. Hospodin jest pomoc má86
44. Švehol v zemi daleké88
45. Naděje90
46. Svatební cesta starého Čecha91
47. Za jedináčkem94
48. Pamatujte si to, bratři96
49. Dejte, dejte brky dobré97
50. Nápisy98
E: av; 2005
[104]