47. Za jedináčkem.

Jan Karafiát

47. Za jedináčkem.
Viděli-li jste toho, kteréhož miluje duše má? Pís. Šal. 3, 3.
Po Kolíně usedavě Paní pláče v černém hávě. Háv jest černý a tvář bledá, – Co to ona s pláčem hledá? ,Ztratila jste, milá paní, Bróži snad a portrét na ní?‘ „Ach, ne portrét, ale hocha, V kterém se má duše kochá. Zde on v bázni Boha hledal, Do knih se pak nutkat nedal. A jak doma v outlém mládí, Tak jsme se vždy měli rádi. Aj, tu právě jsme si jednou Sedli, jak dva milí sednousednou. 94 A ten dobrý můj synáček Jedinký byl, jedináček. Ach, kde že já najdu hocha, V kterém se má duše kochá!“ ,Milá paní, zde ho není. Tam ho máte pod zelení, Na hřbitově, kde mu růže Zastěňují vonné lůže. Vyplačte se, jest ho škoda, Ve všem však jest Boží shoda.‘ 95