PŘICHÁZÍM Z PERIFERIE.
MICHAL MAREŠ.
[1]
PANÍ PAVLE LOEWENSTEINOVÉ.
[3]
PÍSEŇ PERIFERIE.
Jdem z výletu domů.
My zachytli malířské,
technické, zvukové dojmy.
Z mozku mého stal se akkumulator,
z Pavlina transformator.
Myšlenky vybíjím,
ona je předvádí,
do duše, srdce.
Kreslíme,
měříme,
zpíváme,
analysujeme.
Rozhovor:
O tom, jak pluje vor,
jambicky zaseknuv vesla
do zad, která jej k Drážďanům nesla.
Utíká cesta domů.
Lanová dráha v kamenném lomu
se s nákladem sune
k říčnímu prámu
spletivem trámů.
Ve skále několik kmitů.
[7]
Pak výbuchy dynamitu.
Na nás se směje oheň kovárny.
Kouř přižehnutých kopyt,
výkřik kovadlin.
Dým z chemické továrny,
stoupaje k nebi,
velebí
strojníka,
topiče,
lučebníka.
A větrník si pěje
ve větru doprovodu,
jak ssaje krůpěje,
jak čerpá vodu
do hnědé cihelny.
Dřevěná bouda:
Výčep piva.
Žlutá jíva,
v ní zpívá
kos.
Louka, louka, louka,
pole, pole, pole.
Parník houká.
Proč jsi smutný, topole?
8
Ó sladké předměstské dění;
mizerné dláždění,
ženy bez pudru, šminku,
Výčep lihovin
čepují žitnou, rum a kmínku.
Z hospody vytéká píseň líná,
hudební automat hraje,
solo má mandolina.
Několik kroků dále.
Teď rozbřeskly se lampy
přístavní rampy.
Několik kroků dále.
Nahlédnem do dílny,
ve žluti svítilny
pracuje natěrač,
a plní ulici vůní barev a laků.
Mám tě tak rád,
periferie,
bez přetvářky,
koketerie.
Jen na předměstí
je pravá žeň
pro kresbu figurální,
krajinářskou.
A básnické je veledílo
9
a hudební je veledílo
a pastva pro oči:
Kolo dětí,
z úst jejichž letí
prostičký zpěv:
„Modrají se pomněnečky,
zelená se klokočí,
klokočí“..klokočí“...
10
ODJEZD.
Pět vagonů a lokomotiva,
expresní vlak.
Za chvíli do oblak
zvedne se páry mrak,
parostroj dá se v let
v svět.
To předem již vím,
že až se podívá,
v červené čapce úředník
a pozvedne bílou rukavici,
že průvodčí přirazí dveře,
přirazí dveře vagonů,
řev přestane ventilů
na kotli,
který do modra zbarvil
tlak.
Skleněná dvorana zazívá,
vychrlí vlak
dle dopravních zákonů.
Jiného nemyslím,
jsem přikován k peronu –
naposled střetne se zrak
11
s Rodičkou – inspirací.
Poslední vagon se ztrácí
obloukem,
kde stojí semafor,
šátek již nemává
červeně z okna...
(Ó rudá barva)
Já stojím s kloboukem,
s kloboukem v rukou
jak při pohřbu přítele.
Signální zvony tlukou
třikrát tři údery
do hlavy.
Toulavý,
aniž mám cíl,
který dá sil,
vmísím se do ulic
tvrdých a studených.
Architektura!
Co znamená
v takový okamžik,
kdy každý chodec
na tebe upře svůj zrak s otázkou?
12
PROBUZENÍ.
(Anetce, milé své ženě.)
Přišel jsem pozdě.
Trochu ještě spím.
Má žena je v kuchyni,
dobře však vím,
že sype do bílé klece zrní
zlatému ptáčeti, jež právě pípe.
Slyším bizarní zvuk drátěné síťky
pod rukou doteku.
Pojednou zazní hovor a hluk.
Pak dětský křik.
Jen okamžik
a dveřmi pokoje
hlas rozeznávám sousedky,
její tříletý kluk
je také při tom.
Hovor:
Má žena dětskou radost má,
z šedivé slepice,
černého králíka.
A co tak vypráví,
že slepice již snesla vajíčkovajíčko,
13
tříletý kluk hrá na harmoniku
fa-fi-fra-fu,
bez rythmu, bez taktu.
Dech tahá zpět a opět vydechne
dirkami nástroje.
Vše je tak krásné,
dveře otevru,
zvědavě nahlédnu
a hledím jitru vstříc,
slunnému dnu –
úsměvem od všech přivítán,
slepice hledí se strany,
tak pěkně jedním okem,
králík hbitým skokem
je u mne.
(Kluk myslí, že hrá na varhany).
Žena mne hladí pohledem,
sousedka pozdravem,
sousedčin kluk mě chytá za župan
a myslí písničku
že fouká překrásnou,
z malé,
zinkovým plechem pobité
harmoniky.
A on se nemýlí,nemýlí.
14
CUKROVAR.
Mozolnatou hrstí,
odňali dělníci říjnové prsti
sladký plod.
Tisíce potahů přejelo mostní váhy
a jako o závod
(ztracená minuta je hřích)
se hromadila řepa
v továrních nádvořích.
A záhy,
zazářil do noci,
zazářil cukrovar
a čerpadla
počala ssáti vodu,
trubkami vodovodu,
by oddělena byla zem
s hnědého plodu.
Pak řezačky
v transmissích doprovodu
počaly krouhati
v nervosních záchvěvech
se škubající maso cukrovky.
A potom uhlí, oheň, voda,
a znovu uhlí, oheň, pára,
15
pomocí chemiků a techniků,
spoutají šťávu raffineriím.
Tvoří se, tvoří,
cukrová hmota,
které pak kabel,
telegraf, kolej,
přístav a parník
cestu razí na trh.
Večer i ráno,
v noci i poledne,
na západ, na sever,
na jih a na východ,
bílá jde cesta,
z které si člověk bere sladkost,
chemickou složku tvořící krev,
chemickou složku tvořící kosti.
16
PĚT MINUT REVOLUČNÍHO FILMU.
Hrozba je v povětří.
„Kolik je hodin?“
„Za pět minut tři.“
Tisíce letáků:
Proč čekat na zítra? Pozítří?
Dnes začneme úderem třetí.
Přes noc se dočkáme nového jitra.
Svoboda. Dělnická republika.
„Zastavte stroje!“
v pleskot se mísí,
transmissí.
Agitace. Rudý leták.
Stávka. Stávka. Stávka.
Jak hodiny přesně funguje aparát.
Armáda rukou rozervaných,
roztoky spálených,
držením pera zkřivených,
pomáhá čísti hltavým očím:
Všeobecná stávka.
Šílený motiv,
rozehrál píšťaly lokomotiv,
továren, loděnic,
17
sirény parníků.
Zvony bijí
svatého Marka,
svatého Jiljí,
svatého Jiří
na poplach.
Ovzduším víří
směsice tonů
všech zvonů
s vysokých věží
prastarých chrámů.
„Přeřežte dráty telefonů!“
Mráz běží
v ulicích z asfaltu.
Chvějí se paláce z basaltu.
Z okenních rámů,
luxusních krámů
okna se táží:
Stanem se cílem kamenů?
Obětí plamenů?
Opice modrá,
klempířský učeň v oblacích.
Na špici hamburské radnice
teď rudý prapor zavlál.
Tři hodiny.
18
NOKTURNO.
Básníku Theodoru Däublerovi.
Městečko spí.
Spí jeho lid.
Chtěl bych se pomodlit.
Všude je klid.
Úzký měsíční srp.
V oddechu chrp
kvetoucí žito voní.
Píseň svou monotonní
zpívá síť telefonní
na silnici.
A stejně jednotvárně
korouhev skřípe na továrně.
Na trati,
v dáli
zlomeně zvoní
nádražní signály.
Z polabských vesnic bijí
hodiny na věžích.
Meteor nehlučně slít.
„Dobrou noc milenko“
„Přijď, hochu, zítra
19
ke staré vrbě,
v půl dvanácté v noci!“
Teď skřípla a zapadla dvířka.
Nebesa hvězdy vroubí.
Z polabských vesnic bijí
hodiny na věžích.
Zas nehlučně meteor slít.
Ponocný slavnostně troubí.
Chtěl bych se pomodlit
s Gustavem Mahlerem
ve druhé větě
sedmé symfonie.
20
BÍLÉ UHLÍ.
Na milimetr přesně zhotovil
kreslič a zedník, stavitel,
kamenný korset,
granitovou hráz.
A řeka sešněrovaná,
k šílenství dohnána,
se vrhá v ráz,
v zuřivém vzteku
do turbin,
v jejichž zas vleku,
jsou zapřažena dynama.
V bláznivém počtu obrátek,
trou měděné se kartáče.
Ampérometr skáče,
pak dotek jediný,
rozvodní deska zapiata,
spletivo drátů nad zemí,
spletivo drátů pod zemí,
probíhá dědiny,
ulice měst.
Síť elektřinou nabitá.
Podzemní dráha jásá,
visutá dráha letí,
23
veselá tramway řeže ulice.
Stotisíc uhlíků v skleněných báních,
stotisíc měsíců se houpe na stojanech,
rozlévá mléčné světlo v ulicích.
Večerní náměstí má radost na lících.
Díky Tobě, Řeko.
Ty promítacích přístrojů prosvětlíš film,
jiskrovou stanici svým proudem napájíš,
v jediný mžik je spojen svět.
Netřeba tělu práchnivět,
kremací elektrická pec
poslední službu převezme.
Tvá síla, řeko, v nervů milion
se v mžiku rozlétá
a na sta kilometrů plní,
s kovovým vláknem hrušky skleněné.
V hospodách třeští elektrická piana.
Bíle je zaplavena operační síň.
Píseň o tobě zpívají,
hodiny na nárožích velkoměst,
rotačky v tiskárnách,
soustruhy v továrnách.
Ó jaké dobrodiní,
báseň samotná
24
je jediný z Tvých nervů, řeko,
který zabíhá
do mojí ložnice.
Na nočním stolku stojí lampa.
120 voltů, 16 svíček.
Modrá je ampule,
a modré světlo
se večer rozlévá
po bílých peřinách,
z nichž hlava vyčnívá
mne čekající ženy.
Ó řeko!
Krásné je tvoje šílenství.
Řeko!
Symbole věčných návratů.
Ó hydroelektrická ústředno,
tys věčně hnána Věčnou Řekou...
Díky!
25
PROJÍŽĎKA V BERLÍNSKÉ DROŽCE.
Plátěné cylindry s plechovým číslem,
odznak je lidí nejlepších,
z celého Berlína:
drožkářů,drožkářů.
Jsou stejně jako já,
stoupenci Spartaka.
Drožkář má duši,
že celý svůj život,
sdílí své já se živým tvorem,
svou kobylou.
Chauffeur je tvrdý, prodajný, bez duše,
(a dosud vždy zradil stávky)
po celý život svůj ovládá,
bezduchý motor.
Kůň zešlechetní člověka.
K drožkářům proto unikám za noci,
kdy třeba mně pomoci
a v pouzdro taxametru ukládám
duši svou,
která nalezne v mlhavých ulicích,
lednových dnů,
svůj klid.
26
Poklusem pomalým ubíhá,
hubená herka dobrácká,
cka, cka, cink, cka,
po dlažbě z asfaltu.
Pojednou zůstane vůz stát.
Na mostě.
Dole je řeka.
Ticho na vlnách,
a kočí klobouk smeknutý.
„Majestát,
se zjevil Ti, jsi v snách?“
A odpověď:
„Mein Herr,
hier starb, ich war dabei,
Genosse Liebknecht,
Rosa Luxemburg.“
27
JISKROVÁ STANICE.
Je temná noc.
Hrst elektrických vln.
Divoký Eliášův oheň.
Skřek měkkých hlásek,
s připojením samohlásek,
souhlásek:
„pg, řů, zdr, gp a ři,“
zeleně bledě zazáří
špice
jiskrové stanice.
Slabého blesku sln,
a mnoha jisker křik.
Cvičený sluch do mozku odvádí,
že v tento okamžik,
telegram zachycen:
„Zde Moskva.“
Praha přijímá.
Nástup je rudých vojsk.
Rudá je Evropa,
rudá je Asie.
Jak krásně zní,
když zpívá do noci,
28
jiskrová stanice.
Na verst až tisíce
diktuje ruka soudruha,
soudruha, dělníka,
vítěznou symfonickou báseň,
aby jí v stejný okamžik
naslouchal Berlín,
Washington,
nešťastná Budapešť,
nešťastný Mnichov,
Cařihrad
a hrdá metropol
peněžní Anglie,
aby jí naslouchal
svět celý, plný zoufalců.
S láskou a něhou
druhý den
předčítá otrok bratrům svým,
při svíčce,
lampě čadící
o velkém vítězství.
Na poli za pluhem,
jde oráč blaženě,
a soustruh v továrnách
již tvoří zásoby,
29
jež brzy převezme
lidový komisař
pro Novou Společnost.
*
Do temné noci zní
jiskrová stanice,
bez drátu telegraf.
Redaktor, metteur, typograf,
papír a strojmistr
pomocí olova,
tiskařské černě,
rotačky,
vzkřiknou svou radost do světa:
„Blíží se odveta“
zní věta
ta.
30
VÝLET DĚLNÍKŮ.
Na dlouhé holi
kytici květin,
divokých máků,
kopretin,
chrp
a planých růží.
Za touto radostnou standartou
ženy jdou dělníků,
děti
a otroci železáren.
Silnice šedivá vede je na výlet,
trubač troubí,
div tváře mu neprasknou.
Mandolína
teď vpadá do kroku:
„a s ní armáda otroků
hájí svou čest.“
Zpěv
stoupá k nebi,
velebí
práci.
A mnohému se lesknou oči,
tak radostně,
31
třeba že v lebi
myšlénky táhnou k pecím,
kde z taveného železa
se šklebí smrt.
„Poslední bitva vzplála
dejme se na pochod.
Internacionála...“
Šedivým prachem rozvířeným
průvod teď zahnul do lesa.
Všichni si ustlali v mechu,
v radostném echu,
les vydává zpět,
co vyslech’ pět.
A je snad ku podivupodivu,
když mnohá líce
na znaku ležících,
k stromům se dívajících
je brázděna slzou?
Vždyť dnes je den,
jediný za týden,
kdy hutník je svoboden,
kdy vzrušené plíce
chemické páry z továren
kovolijen a válcoven
mohou vyplivnout
32
špinavé sliny.
A zelené loubí
přikrývá mlčící dav.
A v duši hloubi,
v mozku
se rodí myšlenky,
bůhví jaké.jaké,
jdoucí bůhví kam.
Zdá se,
že je to veliký sen
Nového Světa;
až starý řád bude setřesen,
splní se věta:
„My nový život chceme na zemi,
v němž nesmí býti žádný hněv.
Náš prapor nade trůny vlaje.“
Zelené loubí přikrývá dav
s velikým snem.
Zítra?
Pozítří?
33
RUDÉ NĚMECKO.
(Německým kamarádům.)
Bez svahu rovné stolní desky,
ulice Berlína.
Z asfaltu dlažba nevpíjí krev.
Správa je líná,
řeka líná,
stejně Landwehrkanal.
Do ulic varují zničené fresky.
V asfaltu díry,
sražené římsy,
přetržený drát,
prostřílená okna.
Kýmsi
zanechán mozek na chodníku,
při vzpoury vzniku.
Já viděl otroky Německa stát,
v drátěném spletivu barikád,
bourati stát,
umírat.
Mřel každý rád
za nový řád,
když výkřik se rozlehl velký a rudý,
k severu, východu, západu, jihu;
34
vyhodil v povětří otrockou tíhu
mechanik, horník a kopač rudy,
zámečník, číšník, typograf, truhlář,
holič a telegrafistka.
Rudé je Prusko, rudé je Sasko,
vláda rad v Essenu,
v Duryňsku, Hessenu.
Vstal hrdinný německý proletář.
35
ÚNOROVÝ DEN.
Hola! Překrásný únorový den.
Za město ven,
na periferii
tramway mne dovezla.
Mosazné tyče houpaček
v slunci se lesknou,
v půlkruzích od země
k plachtoví,
kolovrat nehraje píseň dnes tesknou,
v střelnici bručí
medvěd plechový,
střelený apačem.
Hej, hola!
kolotoč točí se do kola.
Vstupné tři krejcary:
Já se teď projedu
s bledými dětmi,
oděnými v cáry.
Jásejte kluci,
výskejte holky,
teď sem, teď tam,
za chvíli uteku bůh ví kam.
36
Dnes nechci Vás vidět, ubohé sestry,
jak hrabete v popelu na smetišti,
ve starém skle a smaltovém nádobí,
zrak jak váš znavený, bídou ztuhlý,
po hadrech pátrá, kostech a uhlí
za továrními zdmi.
Promiňte den mi dnes barevně pestrý,
dnes duše chce jásat, jak na dětském hříšti.
Veselý květ dnes kabát můj zdobí,
ubohé sestry, promiňte mi.
*
Silnicí, silnicí,
ráz, dva, tři, čtyři,
patnáct jde skautů,
široké klobouky,
zelené košile,
kolena nahá.
Všech třicet kolen,
brilantní mechanika,
jediný pohyb.
Měšťáček obtloustlý
jede teď v autu,
silnice prach víří.
Na chvíli někdy
37
se rozpory smíří,
třídní nenávist uniká,
(na chvíli).
Ke skupině skautů
se přidružím,
v knoflíku květ bílý,
zlaté je slunce,
modré je nebe.
Pochodem s vámi,
hoši, teď půjdu
silnicí,
silnicí,
podél telegrafních tyčí,
ovocných stromů,
zájezdních hospod,
pochodem, pochod.
Výbojně kohout křičí
Kikiriki,
kikirikiíí.
Vystoupím s vámi na skálu,
půjdu do lesa.
38
BŘEZNOVÉ JITRO – BŘEZNOVÉ POLEDNE.
„Dej pánbu dobrýtro“
„Dobré jitro“
Kikirikiíí
a slunné březnové ráno
plné nitro
zvukem lyriky
expresní, impressní.
Požehnáno
je orbě, která sní;
Probuzení
v barvě indické rudi.
Malířským okem piju přírodu.
Kmit indiga nad borem,
na vodu
stře se modř a běl.
Obrysy dohledu
v božské Anarchii
jásají v kadmiu,
bez forem,
fialově.
39
Píseň bych pěl bezzákonnou.
Tryskají barvy
v nesčetných odstínech
z oblohy,
z mladého žita,
z pšenice,
z čerstvě zoraných polípolí,
z údolíúdolí,
z rozházeného vápna,
čilského ledku,
shnilé slámy,
z hnoje:
Sepia, okr, sienna.
A nyní podléhám výtržnostem,
nad vibrujícími chtíči země,
v slunci se hřejícími muškami,
červy, brouky, mravenci.
Teplý je vzduchu tok,
září pahorků témě.
Dolů
s obuví!
Proběhnu studený potok,
rukama bláznivě mávaje,
křiče co právě mě napadne;
a vyvolávaje
40
do trávy sotva zrozené
jarního dne,
se vrhnu
a hryzavým polibkem
se spojím s hlínou
a vonnými kořeny,
s hlínou,
z níž jsem stvořený,
rty moje splynou.
Slunce stouplo.
V polích se pracuje,
koně a voli,
průvodci člověka,
táhnou pluh,
secí stroj.
Poprvé vylétl včelí roj.
Píseň odvěká
stoupá k nebesům,
štěstím se chvěje luh,
pole, lesy, nivy,
slavnostně zní,zní
expressní
hvizd vzdálené lokomotivy,
v orgiích jarního dne.
„Dej pánbů zdraví.“
41
„Dobrý poledne.“
Zastav se kočí,
zastav chalupnice,
vždyť i vám září
z spocených tváří
štěstí.
Radostné máte obočí.
Má ruka objatá tvrdou pěstí.
Lesknou se zuby,
planou oči.
Tvrdá je ruka,
měkké je srdce.
42
KLÍČENÍ.
Hostinec „U bílé růže.“
V posledních domech za předměstím.
Jircháři páchnoucí tříslem,
puchem hovězí kůže,
dělnícídělníci droucí v kamenných lomech,
hlídači s mosazným číslem,
různé existence a zahaleči,
povaleči,
několik chasníků z mlýna,
společnost brusičů líná,
všichni přišli,
vyžít,
zabít,
večer soboty.
Zítra přijdou v neděli,neděli.
Do roboty v pondělí.
„Pivo, pivo, pivo.
Dej mi čtvrtku vína,
mně dej guláš,
a mně salám,
já chci silný grog.“
„Jest-li pak máš velkou sklenku
43
jalovcové s dobrým rumem? –
„Přines flašku limonády.“
(Apač objednává pro milenku.)
A hostinský i hostinská,
jak by byli ve varietévarieté,
učili se balancovat
s nádobím a nádobami,
nakupí před hosty lahve,
sklenice,
pak talíře a mísy,
nože, vidličky a lžíce,
v chvatu,
v letu.
(Ó jak se vše pestře mísí,
rychle barvy na paletu,
barvy vidí se i slyší)
CÉZANNOVSKÉ ZÁTIŠÍ:
V karbidovém světle září
barvy, barvy, barvy, barvy.
Granátově svítí pivo.
Malinově rudne voda.
Zeleň v osmihranných sklenkách
vykřikuje kontušovka.
V odrazu teď prudkých světel
44
usmívá se jasně koflík.
Hnědě mlčí stůl.
Vyrušuje prasklý talíř.
Stěnu tvoří při zátiší,
modrá košile
a černý knoflík
(zoufal bych, že nejsem malíř)
ze solničky jásá sůl,
cinobr papriky.
Z vychrtlých lahví
opojné záblesky
a tiché výkřiky.
U stolu jirchářů lidový politik
vykládá o Rusku,
a jak na Něvském prospektu
k nebesům Trockij zahrozil
a na ramenou lid jak nosil Lenina.
Hostinec „Bílá růže“
v posledních domech za
předměstím.
Klíčení.
45
NA NOČNÍ KŘIŽOVATCE.
„Pomáhej pán Bůh!“
„Na zdar.“
„Dejž to pán Bůh!“
Vyměněn pozdrav v pozdní noci,
s posluhou tiskárny,
táhnoucím vozík,
noviny k ranním vlakům,
A pozdrav s díkem opětován
skupinou mužů, dělníků elektrických drah,
kladoucích koleje.
V rytmickém tempu dopadá motyka
na štěrk.
Z čela leje se pot.
Vysoký montovní vůz,
na něm se dotýká,
s chráněnou rukou
vedení
elektrotechnik.
Ó je to píseň šíleně divá,
když z dálky přijíždí pomocný vůz,
s vagonem štěrku,
s vagonem kolejnic.
Zuřivě dopadají kladiva.
46
Povel:
„Pozor!“
Skupina mozků pochopí,
železnou kolej uchopí,
řada svalnatých paží.
„Hej rup!“
z pod čepic letí,
s okřídleným kolem.
Zrak chodců se vpil
do ocele pil,
jež hryžou v železo.
Šroubování a spájení,
dlaždičských kladiv cinkot,
jediné písně chod.
Hymna noční práce.
Na rohu stojí nevěstka,
a zapomněla na obchod.
47
PŘEDMĚSTÍ PRACUJE.
Slunce se vyhouplovyhouplo,
vykřiklo k předměstí,
že počal nový den.
V proudech jdou dělníci
z vesnic,
vzdálených na kilometry.
Jdou za cílem:
Do přádelen, barvíren,
strojíren, tkalcoven,
koželužen.
Jdou do skladišť prken,
do přístavu,
skládat vagony.
V červených šátcích,
v bílých šátcích,
se skrývá
chleba skýva,
sýr, tlačenka.
Ó chudá jídla,
s přibalenou láskou,
prostou něhou žen,
čekajících do večera!
Smaltové bandasky,
48
naplněny polévkou,
obilní kávou...
V levé ruce uzlík,
v pravé ruce džbánek.
Je sedm hodin.
Na všech továrnách
současně zařvaly,
tubové píšťaly,
sirény v střední poloze,
vysoké píšťaly,
vychrstly páru k obloze.
Parní varhany.
A v ulicích započla práce
i v továrnách.
Buď práci čest.
Teď zdravím Tebe, stará paní,
před tvojím domkem,
spojuješ lany
několik akátů,
věsíš prádlo.
Buď pozdraven, lepiči plakátů,
cídiči lamp.
(Jásavý cinkot kladiv dlaždičů.)
49
Pod velkým deštníkem
rozložen hokynářský krám,
s výkřikem žlutých citronů,
červených jablek,
melounů.
A pevně zaseknut
v dřevěném stožáru
je telegrafní dělník.
Na řece hlubidlo,
pískový prám.
Stříkačka pádí k požáru.
Nahla se s okna prsa ženy
(div ňadra přes římsu se nepřehoupla),nepřehoupla).
Do slunce kladou ruce ženy
peřinky, pleny.
Zrak mladíkův zachytla roztoužený,
nosiče piva.
Teď spustil harmonikář,
zpívá:
„Vy zelený hájové...“
Slunce stoupá.
Předměstí.
50
MÁ HLAVA JE FOTOGRAFICKÝ PŘÍSTROJ.
Má hlava fotografický je přístroj
s kotoučem stále připravených filmů.
Vlak uved v pohyb parní stroj.
Svůj objektiv, jsem oknem upřel do kraje
a přístroj běží, hraje,hraje.
Teď přijal skupinu jsem jilmu,
několik dálných věží.
Nestačím hltat milujícím zrakem
prastarých lesů kmeny,
kameny,
divoký potok rozběsněný
a ústa otvírám nad zázrakem:
barevným mrakem.
Teď vpad,
vlak do objetí skal,
stříbrný kmit se slídy zablýskal
a já bych zavýskal,
v světelném lomu,
přelomu,
jak kubisticky přesný,
je obraz mramorových lomů.
51
Ó zase pastva pro umění,
hle, kde se přímka na jehlanec mění,
tam zachytl jsem strmou stezku
a na ní nejmilejší ze všech zvířat,
skupiny dobrotivých mezků,
jdou útesem,
dlouhé uši,
úsměv v oku,
mile otlemený pysk.
A co tak na chvíli
jsem upad v řešení,řešení
malířských perspektiv,
zachytl objektiv,
hned těsně za lesem,
červenou stavbu.
Lešení,
spletivo prken,
klad,
architektonicky
i geometricky,
tvoří mechanický lad,
boří zákonný nesoulad.
Stejně několik čtyřhranýchčtyřhranných plachet,
na řece jsoucích člunů –
a uhelných šachet,
52
konstrukce těžných věží,
odmítá zápor, potvrzuje klad.
Ó úchvatná je barva lad,
a pluhem rozjitřené země,
ždající sémě.
Pomalý vrannívraní let,
se temně odráží
od hnědě hrud.
Štěstím se dme má hruď.
Obrazy rád mám příkrých rozdílů,
kdy vše se v neurčitu ztrácí.
Mám obdiv k dílu,
k práci,práci
dělníků podél kolejí.
Doleji,
pod železničním valem,
odměřeným intervalem,
modře štěká motor.
Tone prostor
v slunné běložluti.
A ve vinicích ženy ustaly v roubení,
s pozdravem na vlak hledí
a s rukou nad okem se slunci brání.
Vzduchem veselé mihotání.
53
Pomalý chodec se potácí.
Bahenní ptáci
padlypadli na smutný močál.
Z jasného nebe počal,
dubnový déšť
na vesnice a komíny továren,
na tebe v pluhu táhnoucí oři,
na pole, zlaté požehnání,
snoubení, zrání.
V zrcadle lesklých kaluží
větve kvetoucích višní.
(občas lesk vítr boří).
Páv se v barvách pyšní,
v skupině jilmujilmů.
Má hlava je přístroj s kotoučem filmu.
54
VYHLÍDKA NA MĚSTO.
Ó je to krásné,
pít vlastní obličej
v sklenici vína,
od vína pohlížet s vysoké terasy
na krásy
metropole.
Kdes v dálce zatroubil,
automobil.
Tramway nehlučně běží
po nábřeží.
Hodiny varují s věží.
Motýl se ve vzduchu zasnoubil.
Rytmicky vesluje
na řece člun.
Chvílemi proplují
s křiklavým kloboukem
pod mostním obloukem
dámy,
z blízskéblízké plovárny.
Gotické, románské chrámy,
jsou v odporu
se vzducholodí,
z níž pilot chvílemi hodí,hodí
55
roj barevných ptáků,
bůhví jakých letáků.
A pohledem,
dalekohledem,
v okenní rámy:
Zde bydlí chudák,
mezi komíny továrny.
Sirnatě žlutý kouř.
Tam bydlí boháč,boháč.
V barokním, moderním slohu.
A façád massivních domů
strážci jsou kopule
křesťanských dómů.
Ti se shora
vymění úlohu
s těmi ze zdola,
nechať to chvíli potrvá.
Z moderní čtvrti sem doléhá
a opět se ztrácí,
ryk divokých demonstrací.
V kadmiu slunce střechy metropole.
Za městem křičí žluť zralého pole,
úrodných lánů.
56
Vysoko zpívá motor aeroplanu.
Čtverem drátěných lan,
vrchol jest upoután
jiskrové stanice.
Zelená tramway,
nábytkový vůz,
červená tramway.
Zlatá střecha parlamentu.
Ta krásná budovabudova,
do které schází hudební automat,
bubny a puklice.
A nad kterou chybí aeroplan,
jako kdys létaly v Paříži.
Poctiví lidé sedí za mříží.
Hodiny varují s věží.
Tramway nehlučně běží
po nábřeží.
Kdes v dálce zatroubil
automobil.
57
KONEC ZIMY.
Přestaly mrazy.
Na novostavbě
vesele zpívá výtah břemen.
Zpívá si v altu:
Chci červené cihly,
chci vápno,
chci maltu.
Přidavač
celý den neustává,neustává
lopatu zvedat,
podávat cihly.
K rudé se rudě řadí cihla.
Bratrská slova zedníka stihla
sluch nádenice;
„Přilej víc vody,
dávej míň písku.“
Vesele zpívá výtah břemen.
*
Pod rukou tesařů žlutý krov
k nebi se zvedl.
V nejvyšším místě jedle zatknuta.
Vesele vlají,
58
plápolají
fábory.
Pod novou střechou,
sud piva naražen.
*
Pak přijel těžký
nábytkový vůz.
Mladičká paní,
ještě děvče,
jde do schodů těžce
a s úsměvem –
vždyť ví,
až pokoj bude zařízen,
že ulehne
a ještě ve vůni
nevyschlých, nových zdí,
že vyšle do světa
Nového člověka.
Ó nové domy,
v nichž ještě nikdo neumřel!
59
KINO V PŘÍRODĚ.
Soumrak zaplavil sad.
Obecenstvo z Holešovic a Troje
obsadilo zahradní biograf.
Kapela.
Rrrr promítacího stroje.
Oživlo plátno:
„Šťastná láska.“
Pláč.
Pak: „Vražda v rue de Lausanne.“
Otevřená ústa,
vytřeštěný zrak.
Hlas:
„Viděls, jak byl podřezán?“
Přestávka.
Povstání na „Kňazu Potemkinu.“*)
Nit rudá táhne se v kinu,
od srdce k mozku,
od mozků k srdcím.
Povstání.
Ó to je slunce do duše massy,
z předměstských děr
*) Pancéřová loď vzbouřených ruských námořníků pronásledovaná celým carským loďstvem.
60
a činžovních kasáren...
A nyní jdou domů,
v nitru si nesou,
myšlenky na zítřek.
Semeno vzpoury klíčí.
Mnohý šel spát,
někdo ještě zůstal,
v zahradě
v myšlénkách na milostný film.
Ten, kdo měl věčně hlad,
vezme si za příklad
„rue de Lausanne“.
Snad zítra již někdo bude podřezán.
Poblíž hlediště jsou luka kmínu,
keře jasmínu.
Mnohý nešel domů. –
Proč?
Louko vonného kmínu,
keři jasmínu!
Z vás bude dobré svatební lože,
až elektrické lampy zhasnou
a sad utone v tmách.
Objímat budou čtyři stěny,
61
ty, kdož šli domů spát,
v jichž lebkách odnesen,odnesen
veliký sen:
Pomstěny
budeme my a všichni padlí.
Kapitán Schmitt,**)
„Kňaz Potemkin“ poplují v snách.
**) Hrdinský vůdce vzpoury popraven v Sevastapolu
(Revoluce 1905–1907.)
62
DNES PŘIJDE KOLOVRÁTKÁŘ.
Do mírného světla slunce,
(když už léto dávno prchlo),
vyvěšena klec,
s morčátkem,
s hrdličkou.
Nad klecí,
teď otevřeným oknem,
hrčí píseň šicích strojů
v módním salonu;
smutná píseň chudých šiček.
Ó, jak jsem pohnut, švadleny,
když skrytý zrak můj zachytne,
s jakou se péčí dělíte
o sklenici,
jedinou sklenici,
s růží,
z předměstské zahrádky,
z koše květinářky,
z ruky vojáka.
Ó, jak jsem pohnut,
když se chcete napít vody,
když pijete
63
a máte v ruce růži.
Pak opět pije květina.
„Holky, dnes je úterý,
po třetí hodině,
až bude svačina,
zahraje flašinet.
Musí nám zahrát do tance
a na konec:
Modré oči, proč pláčete?“
Hrkot šicích strojů.
Dvůr je špinavý a pustý,
na bidélku hrdlička.
Zelený list kapusty
hryže morčátko.
V mírném světle slunce,
hrdlička se chechtá.
64
ZA MĚSTEM.
Ó hranice města, myšlenek zřídla.
Poslední domy velkoměsta.
Stotisíc radostných zákmitů do duše vniká.
Rozpjal vítr svá bouřlivá křídla,
uchopil plochy barevných draků,
čtyřhranných, špičatých, papírových,
do vzduchu zdvih.
Na režné niti upoutané
sovy a psaníčka,
šipky a draky
vnesl je v mraky
kam míří zraky
hochů, s klubkem v rukách.
Truchlivě bledne strniště.
Několik paží hrabe díry.
(Myši a krtci uprchněte.)
Létadla vesele objímá vítr,
který k nám severní vyslal pól,
na cestě dotkl se ruských plání,
moskevských věží, kostelů, hradů,
bařin a vesnic a měst.
Sportovní hříště:
přes ohradu
65
nadšený potlesk a „Góóóól“
z tisíců hrdel zní.
Bez ustání
padají rány
z nějaké střelnice.
K předměstí létnou lesklé vrány
z předměstské vesnice.
Spirály zvuku vysílají hrany.
Myšlenky mám na holku perversní.
Než přijde mráz,
jenž zničí v ráz,
poslední stopy zeleně,
sem půjdu s ní
a v strništi jetele
nám říjen ustele.
Myšlenek konec.
K městu zpět.
Hradební zdi tvoří moderní kresbu.
Na hradbách děti honí motýly,
pod hradbou mloky.
Střelnice,
houpačky,
pernikářská bouda.
66
POLEDNE U MRTVÝCH.
Slunce je vysoko nad hlavou.
Krátký stín:
Blíží se poledne.
Hrobníkův hoch škádlí čubku toulavou.
Když se tak člověk rozhlédne,
co života kolem hřbitova.
Prodejny květin, oleje, svíček,
skleněných koulí na konci tyček,
pomníků, věnců a stuh.
„Spi sladce“
nápis ampulí
„Na Shledanou.“
(Ti, kteří tam spí,
nemyslí na návrat.)
Od železných vrat
podél hřbitovní zdi,
zahrady, zahrady, zahrady,
kolem drátěné ohrady.
Hoch za plotem ústa špulí:
„pane, dejte mi růži.“
Zahradník podá mu jiřinu.
Uprostřed silnice tramway jezdí.
Sklady žulových pomníků,
67
pomníků z mramoru.
Veselý cinkot ocele, dlát,
přelétá z dílen kameníků
na klidný hřbitov.
Mladá děvčata vesele pějí,
z kropicí konve zalévají hroby,
krásné zelené sady.
U kaple sešla se k obědu
skupina hrobníků,
nosičů mrtvolmrtvol,
a naslouchají zedníku,
o komunismu.
A všichni sdílejí jeho zásady.
Vůz černý u železných vrat.
Ti kdož šli spát, nemyslí na návrat,
vy klidné zelené sady.
Na věky žijí zásady!
68
PO DESÁTÉ VEČER.
Rozžaty svítilny.
Zhasnutí dne.
Vzduch žhavý tiskne k zemi se.
Poslední tramway jede k remise.
Je konec uličnímu víru.
Naposled vrátný vyhlédne,
pak zámek v dveřích zapadne,
a vše se odmlčelo.
Kdesi se ještě rozhučelo
v průvodu klavíru
cello.
Pastorale.
V prastaré katedrále
zvonková hra
hrá
Ave.
Kam zajít?
K tobě, „Modrý páve?“
Ne, půjdem k upíru.
Mnoho má hospod Amsterodam
a tančíren
a dam.
Proč truchlit v ulicích?
69
„Madame,
venez, nous danserons,
two step et one step!“
Plechový plakát
vin champagne,
na láhvi štítek Heidsieck,
na lampě červené
„Salon de danse.“
Kdes v námořnickém brlohu
svou leckdo skončí úlohu.
Vy dobří lidé,
spěte!
„Dobrou noc,“
naše je noc
a váš je den.
Kvartetto,
číšník,
whisky, sekt.
Několik apačů
a v rohu ostrý hrot:
opilý intelekt,
dívá se po rusku.
Co do toho.
Můj mozek myslí na foxtrot a jazz
a na nic jiného.
70
V PŮL TŘETÍ RÁNO.
Teď elektrické lampy vypnuty –
a do ulic den nový nahlédl,
plynové lampy zvolna zhašeny.
Pomalý drožkář jede ulicí,
na rozích stojí nevěstky
a čekají.
Sluhové z tiskáren
balíky vezou žurnálů,
na různá nádraží
a policejní strážníci
zkoušejí závěsy zavřených obchodů.
Tma v oknech ženy, již mám rád.
Na nebi mrak na věčném pochodu.
A vůně akátů,
odkudsi vane ze zahrad.
Lepiči plakátů
barevnou na zeď lepí směs,
program nového dne:
Biograf. Boxmatch. Kopaná.
Divadlo. Dražba. Kabaret,Kabaret.
Rozsudky pro lichvu.
Největší pozornost však vzbudí návěští
s hodinou pohřbu, hudbou vojenskou
71
v apačském publiku.
Opilý člověk vede monolog.
„Ty blázne,
proč ses zastřelil?
Že jsi měl hlad?
Dobře bys udělal,
kdybys byl krad!
Co pak jsi zapomněl,
co tvrdil medik X?“
„Vždycky je krádež čestnější než žebrota.“
A někde za rohem žaluje, zaniká
zoufalý hlas.
Na střeše počal zpívat kos.
72
FRAGMENT ZTRACENÉHO RUKOPISU.
Světlo se rozlévá po stěnách z lustru.
Sladké je víno,
měkké je křeslo.
Samovar důvěrně oddychuje.
Nábytek oživl, tiše se raduje.
Bronzový cowboy hází lasso.
Krásy všech věků klidně se snáší,
Dürer i Dérain,
van Gogh i Rembrandt,
s holandským mistrem Picasso.
Leninův názor jde k Platonovi.
Sověty k Respublice.
*
CESTA PARNÍKEM.
Křišťálově čistá vodka,vodka.
Šedesátpět stupňů alkoholu.
Bože jak je žhavá
na parníku těžká hlava
plná myšlenek
73
a plna bolu.
Vodko, vodko, žhavá,
hřeješ v žaludku a střevách.
Kolem plováren mne neseš parolodi.
Vedle mne čte cestující „BORDEL“.
Autor neuveden,
na tom také nezáleží.
V řečišti se koupe kůň.
Z modrých, žlutých, černých plavek,
vyčnívají ruce, nohy,
na slunci se vyhřívají.
Ženy klečíce perou prádlo.
Vodka,
šedesátpět stupňů silná.
Buší srdce,
hlava pálí.
V přístavě zní signály.
Hola,
již se radost rodí,
lahví od kořalky,
hop do vody!
Opilost mne vysvobodí...
74
SAD V DUBNU.
Na stezkách písek zhuštěn deštěm;
dubnovým deštěm.
Těžce se šeřík k zemi kloní;
prorvalo slunce šedé clony.
Z krůpějí
stal se z brilantů šperk.
Pěnkavy pějí,
červeně, žlutě, do dálky
křičí azálky.
Koberce planou záhonů.
V zeleném jasu svítí
stříbro platanů
a ještě více
jásají bílé a rudé svíce
kaštanů.
V louži
se plouží
a kormidluje
potápník
a v louži pluje
radostná líce
člověka.
75
SVEZENO OBILÍ.
Podzimní krajina na mírném svahu.
Výběžky pohoří.
Na polích hoří
čadící ohně,
pasou se ovce.
Koroptev –
zděšeně vykřikne,
olovo vystřikne
z pušky lovce.
Svezeno obilí
k semletí.
Mlátičky v klidu
a lokomobily
u prázdných stohů.
Do kraje vede jediný drát,
vlašťovky na něm,
dnes ještě odletí.
Lidé tu nemají pojmů
co je to jiskrový aparát,
žárovka, bleskovlak.
Pomalu jede, bez dojmů,
lokálka údolím.
76
Do oblak
ční jen kostelní věž.
Tovární komín nevidět.
V domkách zvučí cepy.
Obecní strážník počal bubnovat.
*
NEPŮJDU K OKNU.
Deštěm polité střechy.
Vítr houpe okenicí.
Ořechy padají, kaštany.
Na okně přilepen žlutý list,
žlutý list lípy.
Povozy rachotí s nákladem řípy,řípy.
Hrst ocunů v sklenici.
Rajská jablka na okně k dozrání
a rudnoucí lusky papriky
se na niti tetelí.
Prší.
Nepůjdu k oknu,
zůstanu v posteli.
V chodbách vyje průvan.
Prší...
77
POZDNÍ ODPŮLDNE.
Jásavé odpůldne nad lesem leží,
mne na žádném nezáleží.
Naslouchám písni vonných lesů,
beze hlesu.
Mozkem kmitla myšlenka –
na práci v továrnách,
v lomech a dolech.
Na stero ech,
zaznívá mezi tisíci stromy.
Z dálných lomů hromy
výbuchy ekrasitu,
trhaných skal.
A les jako kdyby lkal
pod sekyrou dřevorubců.
Lučinou, lučinou,
děti jdou, děti jdou,
(les skýtá hody)
na jahody.
To budou černá ústa
a červené rty,
až budou sedět ruce v klínu
a pojídat sladké plody.
Vonné houby přinesou domů.
78
Je na potoku řada mlýnů
a každý vesele klepe
tepe-pe-pe.
Ó dřevorubci!
Proč kácíte kmeny?
Je toho třeba,
na stavbu lešení,
mostů a lodí.
A stožár mnohý se vesele vztýčí
s barevnou vlajkou
při rušné muzice.
A podél trati
je třeba telegrafních tyčí,
a v milostném závratu
tak mnohý klesne
na lůžko z těchto kmenů,
jež truhlář změní
v postele.
A na konec ti ustele
ve vonná prkna
hrobník.
Je třeba porážeti stromy.
Na rameni s puškou
lesník osamělou stezkou.
Děti jdou,
79
domů jdou
zrosenou lučinou.
V zástěrách houby
ve džbáncích jahody.
Les upad v klid.
Přestal rytmický,
rychlý řez pil.
A někde za kopcem
píšťala troubí.
Večer svou vládu nastoupil.
Již není práce hluku.
Proč je tak smutně,
když žežulka volá
kuku, kuku?
80
O MARNOSTI.
Na okně síně
v kořenáči
v hlíně,hlíně
trčí hlíza.
Listy plní míza,
masité listy.
Pětatřicet modrých kalíšků,
pětatřicet modrých hvězd,
květů modrých hrozen.
Květ na týden zrozen,
dívá se do ulic.
Kloním se nad květináč,
opíjím se barvou,
vůní mdlou.
Za týden bude jináč,
za týden zříme hyacintu
uvadlou.
Pod oknem hlučí vozyvozy,
motory,
jdou chodci.
Stálá změna,
přeměna,
bez návratu.
81
(Modrá hyacinto!)
Co je třicet let?
Aeroplanu vzlet?
Do zrcadla hled
a na hodiny?
Pět set let
starý dům se vysmívá,
vysmívá člověku.
„Ženo,
rozžehni lampu.
Šeří se, stmívá!“
(Věčný je prach.
Mám strach.
Ach.)
*
VEČER DEVÁTÉHO MĚSÍCEMĚSÍCE.
Je večer pozdního léta.
Ohniskem všeho ses stala, vesnice!
Ze všech stran ženou pastýři stáda.
Bizarně z hospody zalétá
až k moři vřesu,
fialovému vřesu,
zvuk gramofonu.
82
A pak zas takovým ruským,
do duše tekoucím dechem,
jásá a žaluje harmonika.
Opuštěn v poli oheň doutná.
(Připomněl oběť Abelovu.)
Těžce jde střelec odkudsi z lovu.
Barva teď za barvou spolknuta modří
zhaslého dne.
Výklenek jasný v mraku
ukázal zraku
zpozdilou vránu.
A ještě kdos klepe kdesi kosu,
aby moh’ k ránu
posekat otavu.
Po stezce jde pěší.
Silnicí z městečka blíží se světlo,
surové, jasné, na byciklubicyklu.
Poslíček s depeší,
crriink, crriink.
83
TUTO KNIHU VYDALO NAKLADATELSTVÍ „REVOLTA“ O 1000 VÝTISCÍCH. 60 EXEMPLÁŘŮ TIŠTĚNO NA HOLANDSKÉM PAPÍRU, VÁZÁNO V KŮŽI, ČÍSLOVÁNO A AUTOREM PODEPSÁNO. KRESBY OD ZDENKA RYKRA.
*
VYTISKL ANT. REIS NA VYŠEHRADĚ
*
NAKLADATELSTVÍ „REVOLTA“
PRAHA-VII., RUDOLFOVA TŘÍDA 21.
CENA 45,- K.
E: mk; 2005
[84]