VÝLET DĚLNÍKŮ.

Michal Mareš

VÝLET DĚLNÍKŮ.
Na dlouhé holi kytici květin, divokých máků, kopretin, chrp a planých růží. Za touto radostnou standartou ženy jdou dělníků, děti a otroci železáren. Silnice šedivá vede je na výlet, trubač troubí, div tváře mu neprasknou. Mandolína teď vpadá do kroku: „a s ní armáda otroků hájí svou čest.“ Zpěv stoupá k nebi, velebí práci. A mnohému se lesknou oči, tak radostně, 31 třeba že v lebi myšlénky táhnou k pecím, kde z taveného železa se šklebí smrt. „Poslední bitva vzplála dejme se na pochod. Internacionála...“ Šedivým prachem rozvířeným průvod teď zahnul do lesa. Všichni si ustlali v mechu, v radostném echu, les vydává zpět, co vyslech’ pět. A je snad ku podivupodivu, když mnohá líce na znaku ležících, k stromům se dívajících je brázděna slzou? Vždyť dnes je den, jediný za týden, kdy hutník je svoboden, kdy vzrušené plíce chemické páry z továren kovolijen a válcoven mohou vyplivnout 32 špinavé sliny. A zelené loubí přikrývá mlčící dav. A v duši hloubi, v mozku se rodí myšlenky, bůhví jaké.jaké, jdoucí bůhví kam. Zdá se, že je to veliký sen Nového Světa; až starý řád bude setřesen, splní se věta: „My nový život chceme na zemi, v němž nesmí býti žádný hněv. Náš prapor nade trůny vlaje.“ Zelené loubí přikrývá dav s velikým snem. Zítra? Pozítří? 33