SVĚTLA
V SAMOTÁCH.
KNIHA LYRIKY.
PRAHA VIII.
NAKLADATELSTVÍ FR. ŠVEJDA KNIHKUPECTVÍ
1911.
[3]
TISKEM B. HOLINKY V PRAZE VlIl.
[4]
JANU Z WOJKOWICZ
AUTOR.
[5]
LIST.
Kraj ten v svůj celý proměnil jsi svět. –
Jak tajemně les nad hlavou tam šumí!
Sám bloudíš v něm a nezatoužíš zpět;
skal vonný chlad tak jemně bolest tlumí!
7
Tam přelud ten tvým vroucím mih’ se snem.
Je ona to, jež v mhách těch zjevuje se?
A její slova, zpěv v tom svitu mdlém?
Snad oblak z dáli odpověď ti nese!
A v duši tvoji měkký lehá klid,
jdeš, jak bys v růžích nechtěl vzbudit spící,
červánků v les jak mroucí padá svit.
Oh, co vše chtěl bys zrakům oněm říci!
*
Dnes vlastní tebe krok už děsí tam.
Zelené háje, pole, skály, nivy. –
Ať v slunečno či v náruč kráčíš tmám,
co říc’ již můž’ ti modrý zrak ten snivý?
Ty v květech zříš ho, vlnách, kameni.
Oh, tolik něhy pro tebe on chová!
že vracíš se, ač dávno poslední
tam na vždy její dozněla už slova...
Však přece jdeš... Tvůj věčně stejný cíl!
Že’s život svůj v těch chvílích dožil celý,
svět pro tebe jak by už mrtev byl.
Ty oči tolik divné krásy měly!
*
8
Jdeš ulicí bez cíle v shon a chvat.
Před zářivými krok tvůj prchá světly.
Nad řeky sráz jdeš těžce vzpomínat,
že v kraji tom zas bílé růže zkvetly,
a nad lesem že jedna hvězda plá,
svit jejíž v onom postřehl jsi zraku...
Že ona jde, vlas plavý větrem vlá,
sen luny mdlý jak z kalných plove mraků...
Kdes’ hudba zní... V hru stříbrných zříš vln...
Stráň za tebou jak dýše květů mořem!
A zdá se ti, ten přelud čarupln
že mih’ se kol a v hloubi znik’ s tvým hořem...
9
PORTRAIT.
Tak jako kdys’ vylhaný úsměv má,
zrak podivný a v duši bodající.
Běl ruky zříš, jež hladí... objímá,
sinavé rty, v neznámo žalující.
Tak jako kdys’ i teď žhne plamenem
ten pohled v dál, kam sny jí zabloudily.
O srdci mluví vášní ztráveném,
v němž radosti květ nezkvete už bílý...
A zříš ji zas a černé její dny,
tvář horečnou se zraky zlekanými.
A smutek chápeš těžký, bezedný,
i ostří dýk, jež v šeru svítí jimi.
10
PŘI MĚSÍCI.
Jen v tvář svou lunu zářit nech!
Tak v světle jejím tajemném
Ty nejkrásnějším budeš z všech
myšlení mého žhavým snem!
Těch růží bledých zadrž dech!
Jím bolestně Tvůj ret se chví.
Vzhořelé vášně v plamenech
hvězdami nechť Tvůj zrak se stkví!
Ve vlasů temných mživý jas
květ žlutší vetkni nad topas,
jenž slunečního svitu pln!
Mlh srpnových jak vzrostlá z vln
v mou náruč spěj, jak touha žhne,
má lásko, ráje fantome!
11
MŮJ KRAJ.
Můj kraj – teď podivná jak říš’,
kde v bolestném vše hyne umírání!
Zem’ chorá je, a jedem dýše již,
jak slunce mátoha se k horám sklání.
Červánky truchlé lesů zlatí lem,
milence čeká alej černající.
Nad řeky hladinou – zamženým sklem –
leknínů květy svadlé jsou a snící.
V azuru luna bledá tiše plá...
Jak tvář mi tvoji, drahá, připomíná!
Zas tebe zřím, vlas temný větrem vlá,
a noc jde blíž, tak tajemná a sinná...
12
PODZIMNÍ VEČER.
V par šedých moří rychle jak se stápí
chmurné, hle, město!... Žlutých světel řad
jak nade hroby rozlévá svůj chlad
a mživý déšť vše hořkou slzou skrápí...
Kol chrámů v ulic hlučný shon a chvat,
nad rozkoší a bídy skryté slapy,
co v blízku řeka v černo hřmí a kvapí,
jdem’ špitálů kol, krčem temných vrat...
Ty v mládí svého pohřížena dumy
radostný spřádáš srdci svému sen,
co duše moje smutku příval tlumí.
Zpod třpytných řas tvůj zrak vše shlíží tklivý,
jak nebes pláň by jarní zlatil den,
s níž s tváří umrlce v tmu luna civí!
13
VZPOMÍNKA.
Tak maně kdos’ to jméno vyslovil.
Podivně znělo večera v mdlém tichu.
Jak její stín by se tu zastavil,
naslouchal trpce druhů zlému smíchu –
14
ve zracích bolest, rety zkřiveny
a jako k ráně ruku napřaženu.
Že byla léta, lásky slunné dny,
kdy bylo možno věřit tomu jménu...
však přišel kdos’, by těžce poranil,
když v duši nalil vášně prudké jedy.
A nebyl nikdo, kdo by zachránil,
když hlad se počal šklebit na ni bledý...
Zněl hovor dál. Park smutný byl a tich’,
svit západu mdle probleskoval chvojí.
Jak naposled by nemocný se zdvih’,
by mrtev složil těžkou hlavu svoji.
15
VEČER.
Den umírá a kraj už děsí.
Polí jak ztemněl pestrý lán!
Ponuře hučí tmavé lesylesy,
mír tvůj že navždy pochován...
16
U cesty tříšť se kupí stromu,
pyšně jenž včera k nebi čněl.
Neslyšíš... z hlubin bílých lomů
smích jak by hořký šerem zněl?
Od řeky mha se vichrem zvedá,
v červáncích hoří štíty skal...
Let zašlých stesk víc klid ti nedá. –
Kdo s krajem tím tvou duši spjal,
že nechce se ti odtud,... nechce,
ač zemřel den a bouří les?
Jak by ti kdosi šeptal měkce:
smrt číhá v dáli... Zítra... dnes...
17
ZÁPAD.
Tak podivným vše zdá se, omšelým.
Bez purpuru kdes v mhách se slunce plazí.
Strnisky nad vsí černý stéká dým,
bez výčitky kříž strmí nade srázy.
A není, nač bys vroucně pohleděl
v chvíli, jež včera zraky zamžila ti.
Jak zmrtvěl by kraj celý, zkameněl;
jen ocel blýští v dál’ běžící trati.
A není touhy v chladném srdci tvém. –
Kam červánků dnes růže napadaly?
Svých vroucích snů jdeš klidně hřbitovem.
Kde však tvůj stesk? A mladé tvoje žaly?
18
PÍSEŇ.
To housle v posled’ hořce kvílily,
když odešla a touhy její s ní. –
Kosatce, růže světlem tančily,
s hor přiletěli ptáci líbezní,
19
jak den by nebyl pozdní jeseně,
obloha truchlivá a větru smích
by nelét’ parkem zpustlým zděšeně,
nezmíral v travách žlutých na planích...
Už odešla! – Nějaká světla zlá
zaplála v duši. – Hořkost lítosti
do celé bytosti se roztekla.
Nad radostí, nad marnou radostí...
a hnědé oči dvě se vrátily,
dvou ruček bílých měkké doteky. –
Kosatce, růže v tmách se ztratily,
že zranila mé srdce na věky!
20
NA STRÁNI NAD MĚSTEM.
Podivným srdce mi hořelo
plamenem černým.
Malým tvým ručkám jsem je dal
a snům tvým věrným.
Hladily je a uspaly,
jak růže kvetly,
za jarní noci s oblaky,
hvězdnými světly.
*
21
Pod námi žlutých lamp je chlad
a zvony hrají.
Květy mi pohasly, tuším jen,
jak plody zrají...
červenec jak se rozhořel
nad celým světem!
A já jen chvíli planým byl
dubnovým květem!
*
Tvá krásná hlava kloní se
níž’ k mojí hrudi.
V mém srdci divné plameny
zas požár budí.
Ah, nehas jich... jdi... dnes tvůj je máj,
jinde tvé štěstí!
Ty nemůžeš, nesmíš bolest mou
životem nésti!
22
Z BÁSNÍKOVA SKIZZÁŘE.
Mrazivý krajem vichru táhne van,
jak bledý fantom slunce z mlžin svítí.
Poslední list kdy větvi oderván,
tím léta mrtvým snem tak smutno jíti!
Jak zkázy na všem těžký lpěl by dech
i řeka plyne bázlivě a tiše.
Kde luh se rděl kdys květů v plamenechplamenech,
jen černá zem’ teď v parách těžce dýše.
Hor srázy holé truchle k nebi ční,
matný již obzor kalí se a úží.
Les umlknul a apaticky snísní,
jak západ v stráň svých červeň hází růží.
23
SLOKY PRO HUDBU.
Už zlatohnědý shasnul den...
V Tvé temné oči stesk se chýlí,
neb moje srdce rozlomili
milenci divní – Noc a Sen...
Tvá bílá šíje svítí tmou.
Slyš – píseň vášně krev jak hude
a s její rythmem ohně rudé
krajinou černou v dálku jdou...
Ah, mrazí, pálí v tvář Tvůj ret!
Ty, která’s v Iiljí záři snila,
Jsi v démona se proměnila,
všech snů mých marných v hrůzný květ!
24
PLAMÉNEK MDLÝ...
Tak cize už dnes hlas ten slyšíš zníti.
Květ lhostejný jak v cestu kdyby pad’.
Kdos můž’ jít kol... Snad dnes by mohl jíti
a v smíchu květ ten ve prach zašlapat!
25
A mníš, že vše už navždy ukončeno,
že uhaslo, co věčně chtělo plát...
Jen úsměv zlý to sladké budí jméno,
kdy nenávisti pustý zbyl Ti chlad!
Plamének mdlý však v srdci dál se třese
a duší tvou jak černý šel by stín. –
Že dávná bolest znovu pozvedne se,
ty nahlédnouti váháš do hlubin,
a sám jdeš žití podél květných břehů
vždy hotov vlnám trosky srdce dát.
Pro mrtvého snu nenávratnou něhu,
pro květ, jejž můž’ kdos ve prach zašlapat!
26
KDYŽ NOC JDE BLÍŽ...
Když noc jde blíž, hvězd kouzlem věčnost mámí,
přeludem tklivým v moje vcházíš snění,
v muk závrať mdlou, v bolestné vteřin chvění
bys nové vnesla touhy zářné plamy...
Všech nadějí kdy ve prach klesly chrámy
o marnosti v hran nekonečném znění,
ty přicházíš jak samo zapomnění,
tak vítězná vždy všemi nad modlami...
Jak divem tknuta propast běd se mění
s všech v pusté duši pekel vidinami
v dne nového červánků rajském rdění!
Tvých zraků stkvoucích sveden drahokamy
v kraj s tebou jdu, jenž z toho světa není,
a píseň tvá jak liljí vzdech jde s námi!
27
U KŘÍŽE NA SKÁLE.
Les sešeřel a v mhách zavoněl prudce.
Jak v duši tvou by někdo jemně sáh’...
Snem oklamán zříš bílé jakés ruceruce,
tajemných hloub’ jak mizí v temnotách...
28
A růží trsy na pokrajích svítí.
Červánků hra jak divná hoří v nich!
Ty ruce snad natrhat chtěly kvítí,
mroucího dne ve chvílích posledních...
Snad dávno kdys tu naposled se spjaly,
jak bouřil les a bílý vábil sráz...
A věrné oči hořce zaplakaly
pro marný sen, jenž nedosněn tu zhas’...
Krev červánků už ztekla s růží sněhu,
utichly v stráních písně harmonik.
Těch hebkých rukou v duši cítíš něhu,
klekání v les jak mroucí padá vzlyk!
29
HYMNA KRÁSE.
Ač vášní k tobě hnán, jak vrak ve běsu vln
v klín zrádných skal,
já vděčně zřím zas den, kdy zrak Tvůj, čarupln,
ve snech mých vzplál:
Ty vznesla’s touhu mou,mou jak churavící květ
ke slunci, výš!
Jak světlo tonoucích za nocí plných běd
v mém srdci bdíš!
30
Ni nebes končina když nestačila ti
– oh věčný den! –
Ty směle vedla’s mne – stkvělá až k závrati –
v zlý temnot sen,
až v pekel propasti, ve hříchu černý chrám,
kde žal a děs!
Však hlas Tvůj, zrak, podoben hvězdným hrám,
zas výš mne vznes.
Má duše cele Tvá, mé krve prudký var.
Chci s Tebou v let
do krajů jiných zas, kam smutku nesáh’ spár,
však nikdy zpět!
31
SEN HVĚZDNÉ NOCI.
Motýlů černých křídla zašuměla,
vroucí můj sen jak v dálku k tobě slét’.
Té noci stříbrné tvá láska bděla,
blankytných růží k hrudi tisknouc květ...
Za pohřbem luny oči její tmavé
hleděly mlhou zarosených řas.
Oblaka snila v dálce zlatoplavé,
jich sněžnou běl jí ve tvář vítr střás’...
Motýlů černých křídla usínala,
zakleta noci svatým tajemstvím.
A moje duše v temnu vzpomínala,
v stín ohnivý jak sen můj splynul s tvým!
32
NA MOTIV Z GRIEGA.
Ospalý, truchlý dnes je den,
líně v břeh vlny bijí.
Rybářům nechce se na moře,
v zátoce plachty svíjí.
33
Ticho a teskno na vodách,
v daleku skály děsí.
V písčitém břehu dubů řad
černavé hlavy věsí.
Sinavé tváře potkávám,
smrt jak by na ně dýchla.
I píseň mlýnů větrných
dokvílela a ztichla...
a zdá se tak, že půlnoc je,
a čísi ruka bledá
kde srdce protknout nejhlouběj’
na hrudi místo hledá!
34
TIŠE JDE...
Tiše jde se mnou v podvečer
let zašlých zářným jarem,
s chladnou už touhou v srdci mdlém,
vyhaslým vášně žárem...
Krajinou schřadlou podzimem,
pod mraky bělavými. –
Nekývá už tam na ni Smrt
žlutými květy svými.
Měkce jde se mnou její stín,
zpěv teskný slyším zníti!
V samotě dvorec bělá se.
A nad ním luna svítí!
35
LISTOPAD.
Hladina ztichla – mlčí hráz.
Žluté už vrby, ospalé
o jarním dešti choře snící
střásají s větví sinný jas.
Na břehu sedím sám a sám,
vzdálené lesy v chorále
o pustých nocích žalující,
hořce, tak hořce, poslouchám...
36
Loukou bych jít chtěl zrosenou
červencového za rána,
rudými květy plamennou
pod nebem čistým, azurným,
v zakrytých vísek tichou běl,
cestou jež nachem vystlána.
Radostným tichem nezměrným
za snem, jenž v dálku odešel...
Ale je podzim, podzim mdlý.
Větru jak mrazí suchý smích!
Vybledlé slunce za mrakem
nad vod slepými zrcadly
děsivým svítí přízrakem...
Hladina ticha, mlčí hráz.
Vrb kostry v dál se černají,
ramena marně zvedají
v červánků pozdních truchlý jas!
37
PÍSEŇ.
Tvá láska temná, plachá tak i smělá,
poušť srdce mého jak by tušila,
naposled přišla, by je vzrušila
tou bouří divou, jež v něm kdysi hřměla...
Záhadných v rukou květy nesla snění,
čarovným ohněm ve tmách svítily!
Mé touhy mrtvé z prachu vznítily,
na chvíli v tiché jara roztoužení...
Bolestnou píseň, slyš, mé srdce hraje:
že nelze více už je zraniti.
Tvé květy, všecky, všecky vrací Ti. –
Ran dávných krví na cestu Ti plaje!
38
PŘI ZÁPADU.
Kdes „Ave“ zní, a ticho v kraji.
Mlh závoj padá do polí.
V mou samotu tvé oči plají,
však srdce víc už nebolí.
39
Hra dohrána! – Tvá divná slova
již neděsí duši mou.
Ty mrtva jsi! – Proč přišla’s znova?
Jak dřív i teď tvé zraky lhou,
jak dřív i teď jich vášeň mámí
plamenem truchlým ohňů zlých.
Však kde tvůj hlas, jenž zvonků hrami
v duši mé kouzlil jas a smích?
Jde kolem v noc tvůj přelud bledý,
jak růží hasne záplava
za mořem kdes. – A naposledy
ruku mi chladnou podává!
40
DEŠTIVÝ VEČER.
Podzimních vichrů v okna má leh’ svist.
Hlas hořký tak jak z nich by zalét ke mně:
...„Sen lásky tvé zda mým je dosud, čist?“
Dech vonný tvář mou chladem ovál jemně.
A v duši mojimojí náhlý vzrostl děs.
Můž’ poslední to býti pozdrav čísi?
Zapadlá, v dálce zmírá asi kdes!
Mdlé však jen jakés’ křísí paměť rysy..!rysy...!
Dál vítr hřměl... Déšť mrazný v okna bil,
svit měsíce v mlh uhasínal moři.
Jak by mne chvatně byl kdos políbil
a v dálku prchal v nezměrném svém hoři!
41
BEZ NADPISU.
Tou cestou tajemnou, ve vůni zahrad šerých
má duše s tebou šla ve chvíli půlnoční.
Nad strání měsíc mdlý a s maskou smuteční
pomalu plul v par bledých květech sterých...
A stromy šeptaly, jak teplý vítr vanul
z bizarrní ulice, kde truchlil hospital.
Sten smrti propadlých sny tvoje promítal,
tvé růže roztesknil, v nichž požár vášně planul...
Tak život vracel se! Tříšť mrtvě zašlých roků
s výsměchem Marností sny tvoje děsila.
Bez touhy šla jsi v noc, jež hvězdy věsila
jak světla výstražná ve mraků černém toku!
42
HORROR VACUI.
Jak v mrazný květ bych žhavé složil čelo,
mě úběl hrudi tvé za noci té se zdál.
Měsíc jak v jeseni by nade hroby plál,
tak svítilo v těch tmách tvé bílé tělo!
Hřích, rudý stín, jenž zvířil srdce naše,
v let divý, závratný, k rozkoše výšinám,
svých očí podivných uhasil krutý plam’plam’,
jak prázdna děs se z dálky sunul plaše...
Však úsměv v tvé jak znovu zkvetl tváři,
máj vonný, mámivý v mé srdce vešel zas.
Modlitbou andělů byl toužebný tvůj hlas
a temno bezedné vítěznou slunce září!
43
NOC, PŘÍTEL ZLA...
Noc, přítel zla, Tvou podobu mi kreslí,
jak sen můj k Tobě, hvězdný, zaletí.
A marnou touhou unaven a kleslý
v klín bílé růže opět klade Ti...
Tvou prudkou hlavu měkce rýsuje mi
na desce luny zlatozelené,
skloněnou žalem, v očích pohled němý,
modlitby tíhou rety znavené...
Oblaka temná stříbrem nebes plují
mrazivým víchrem ze sna vzbuzena.
Tvou jasnou tvář, hle, krutě karikují!
Jak hvozd se černá, v pláni řeka kvílí,
z nich pluje luny smutný přízrak, bílý,
tvář Tvoje v něm, rozkoší vzrušena.
44
***
S večerem tím pustým
S večerem tím pustým
Tvoje oči přišly.
Vyhaslé, ach, dávno,
zasvítily v tmách.
Bázlivě se ptaly:
Odešla už bolest? –
Smrt, ta zapomněla!
Ještě, ještě čas...
S bludičkami znikly
plaménky dva černé.
Zaplakalo srdce
pro ztracený sen!
45
SLOKY.
Chci žár v tvých očích zříti,
v němž smutek s vášní hrá.
V sen mrazný rozkoš skrýti,
jež v krvi umírá...
Chci opojit se děsem
marností všeho tmou.
Srázů jít nad útesem
za tvojí chimerou,
jak s nebes černé pláně
mlh rubáš padá níž...
A zrak tvůj odevzdaně
v mých snů plá sirou říš!
46
PO LÉTECH.
V ten večer zříš, ač zlatem hoří den.
Tvář její v tmách jak divně rýsuje se!
Byť sebe víc dnes byl’s jí oddálen,
o pochmurném tom snít přec musíš lese.
Snad příliš tragiky měl zlý ten okamžik,
s tvé duše mrazem vášeň kdy se střetla.
Smrtelná vášeň! Slyšíš její vzlyk?
Zříš v zracích těch sinavá ona světla?
47
Oh tolik krásy, že ji nespatříš
víc ve svém žití. Ráje chvílí těch!
Jak v nekonečné něhy vnik’ by’s říš...
Co rozkoší v těch plálo úsměvech!
A ty’s šel kol, jak výstražný by sloup
ta žena byla čistou vášní svojí.
Na čarovný květ nelítostně’s stoup’stoup’,
v hvězd milostný jak měsíc vcházel roji...
Sen její zapad. Tvůj však ožil dnes,
výčitkou krutou v přeludu tom tichém.
Ves bílou zříš... skal spleť i chmurný les.
A pláč jak kdys’ zní vichru pustým smíchem!
48
ROZLOUČENÍ.
Nuž odejdi, když marným bylo snemsnem,
co srdce naše v chvíli oné spjalo.
Ty létem jdeš, já mlžným podzimem.
Jak mdle v tvé růže moje slunce plálo!
A zapomeň, že pouhý byl to klamklam,
jenž cíle světlé náhle tak ti zšeřil!
V troskách už leží oblačný můj chrám.
A mrtvo je, v co doufal jsem a věřil...
Však přelud tvůj přec dále bude žít.
Po létech ještě v duši mé on vzplane.
Krev zapálí a rozbolestní cit.
Jak bludná hvězda v temno snů mých skane!
49
REQUIESCAT.
Tak tajemná v hvězd bledých mživém jase,
jenž v zlatoplavých vlasech jejích mřel,
mé duši, krásná, náhle zjevila se
za rána mdlého, sen kdy v dálku šel...
Rty její žhavé v modlitbě se chvěly,
nebeské písni, která přišla s ní,
nový když den mi vzcházel roztesknělý
bez červánků radostných pochodní...
Pak zašla v mhách. – V ně marně zrak se vpíjel,
by čaruplnou nespatřil ji víc!
A vítr hřměl, jak rakev kdyby sbíjel
pod nebem mrtvým, bez hvězd třpytných svíc...
50
OBSAH:
List7
Portrait10
Při měsíci11
Můj kraj12
Podzimní večer13
Vzpomínka14
Večer16
Západ18
Píseň19
Na stráni nad městem21
Z básníkova skizzáře23
Sloky pro hudbu24
Plamének mdlýmdlý...25
Když noc jde blížblíž...27
U kříže na skále28
Hymna kráse30
Sen hvězdné noci32
Na motiv z Griega33
Tiše jdejde...35
Listopad36
Píseň38
Při západu39
Deštivý večer41
Bez nadpisu42
Horror vacui43
Noc, přítel zlazla...44
***45
Sloky46
Po létech47
Rozloučení49
Requiescat50
E: jf; 2006
[51]