NOC, PŘÍTEL ZLA...

Julius Skarlandt

NOC, PŘÍTEL ZLA...
Noc, přítel zla, Tvou podobu mi kreslí, jak sen můj k Tobě, hvězdný, zaletí. A marnou touhou unaven a kleslý v klín bílé růže opět klade Ti... Tvou prudkou hlavu měkce rýsuje mi na desce luny zlatozelené, skloněnou žalem, v očích pohled němý, modlitby tíhou rety znavené... Oblaka temná stříbrem nebes plují mrazivým víchrem ze sna vzbuzena. Tvou jasnou tvář, hle, krutě karikují! Jak hvozd se černá, v pláni řeka kvílí, z nich pluje luny smutný přízrak, bílý, tvář Tvoje v něm, rozkoší vzrušena. 44