LIST.

LIST.
Kraj ten v svůj celý proměnil jsi svět. – Jak tajemně les nad hlavou tam šumí! Sám bloudíš v něm a nezatoužíš zpět; skal vonný chlad tak jemně bolest tlumí! 7 Tam přelud ten tvým vroucím mih’ se snem. Je ona to, jež v mhách těch zjevuje se? A její slova, zpěv v tom svitu mdlém? Snad oblak z dáli odpověď ti nese! A v duši tvoji měkký lehá klid, jdeš, jak bys v růžích nechtěl vzbudit spící, červánků v les jak mroucí padá svit. Oh, co vše chtěl bys zrakům oněm říci! *
Dnes vlastní tebe krok už děsí tam. Zelené háje, pole, skály, nivy. – Ať v slunečno či v náruč kráčíš tmám, co říc’ již můž’ ti modrý zrak ten snivý? Ty v květech zříš ho, vlnách, kameni. Oh, tolik něhy pro tebe on chová! že vracíš se, ač dávno poslední tam na vždy její dozněla už slova... Však přece jdeš... Tvůj věčně stejný cíl! Že’s život svůj v těch chvílích dožil celý, svět pro tebe jak by už mrtev byl. Ty oči tolik divné krásy měly! *
8 Jdeš ulicí bez cíle v shon a chvat. Před zářivými krok tvůj prchá světly. Nad řeky sráz jdeš těžce vzpomínat, že v kraji tom zas bílé růže zkvetly, a nad lesem že jedna hvězda plá, svit jejíž v onom postřehl jsi zraku... Že ona jde, vlas plavý větrem vlá, sen luny mdlý jak z kalných plove mraků... Kdes’ hudba zní... V hru stříbrných zříš vln... Stráň za tebou jak dýše květů mořem! A zdá se ti, ten přelud čarupln že mih’ se kol a v hloubi znik’ s tvým hořem... 9