TIŠE JDE...

Julius Skarlandt

TIŠE JDE...
Tiše jde se mnou v podvečer let zašlých zářným jarem, s chladnou už touhou v srdci mdlém, vyhaslým vášně žárem... Krajinou schřadlou podzimem, pod mraky bělavými. – Nekývá už tam na ni Smrt žlutými květy svými. Měkce jde se mnou její stín, zpěv teskný slyším zníti! V samotě dvorec bělá se. A nad ním luna svítí! 35