Kytice jeřabin (1939)

Verše z Pošumaví a jiné, Julius Skarlandt

Diplomatická verze Ediční verze
VLASTIVĚDNÁ KNIŽNICE KLATOVSKA
ŘÍDÍ JOS. BISKUP A K. POLÁK ŘADA IV., SVAZEK 1., (16. SVAZEK EDICE).
[1] JULIUS SKARLANDT:
KYTICE JEŘABIN VERŠE Z POŠUMAVÍ A JINÉ s obálkou, frontispicem a portrétem autora od ak. malíře Vratislava Hlavy (R. Béma).
NÁKLADEM A TISKEM OT. ČERMÁKA V KLATOVECH 1939.
[3] I.
KRAJINA U HRADU RABÍ.
Prostá kytka září v okně, z jeřabin a modřínu. V kouzlo podvečera hledím v sladce českou krajinu..,krajinu... Šeří se. – Jdou mráčky nebem, tmí se cesta s topoly. Země voní čerstvým chlebem. Ženců písně hlaholí... Za vodou z chaloupek shluku výš se týčí bílý hrad – z dávna obraz! – V hradbě vozů reka slepého zřím stát... Chorál božích bojovníků zní to v sluch? – Jen větru šum! Klekání jak smírná píseň stoupá k teskným nebesům... V okně mém s červánky hasne jeřabin krvavý nach. Rabí jako přelud bílý propadá se v mlžinách... 5
V HUSOVĚ RODNÉ SVĚTNIČCE.
Tu obrazy před zraky tvými rostou tak živoucí, že tají se ti dech. To staletí jdou nízkou jizbou, prostou, kde věnce, palmy tlí na bílých zdech – Tu dětství Mistra zříš... dál Prahu... boje za pravdu Páně, lidu práva, řeč. Zříš Kostnici, Žižkovy chrabré voje, zář zlatou kalicha, s ní palcát, meč... Do ticha Krakovce se bouře mísí, a její hřmění táhne Evropou, svědomí její z lhostejnosti křísí nad násilím a krve zátopou... nad pustou křivdou, stohlavou to saní, jež místo lásky msty jen sije chlad. Ztad všecko zříš, až ku Lipanské pláni, i Bílou Horu... osmý listopad! Žár léta žhne nad krajem zádumčivým, Šumavy hradba výš’ ční modravá. Zvon polední svým puklým hlasem, tklivým, jak zpíval by: „Buď, Pane, vůle Tvá... ať Čechy krásné v blahém žijí míru, a pravda Tvá v nich do věků se stkví! Dej synům jejich ducha bohatýrů, štít pevný též – ve svorném bratrství!“ 1937.
6
NETŘEB.
Sychravé vichry od hor táhle dují. Černavých tisů rudý plane plod. Svatého Václava ty kmeny pamatují, a Čechů pradávných nezdolný rod... Těch stromů, poutníče, odpočiň v stínu, o dějích slavných vábnou šumí báj! Na skálu vystup, v hradu rozvalinu. A duší obejmi ten krásný, boží kraj... 7
DUŠE KRAJINY.
Tušíš ji večer vždy, v údolí mezi lesy, pod kaplí hřbitovní v pohorské vesnici, když dozní klekání a závoj mlh se věsí na zlatý luny člun a hvězdy tesknící... Lze zřít ji ve stromu, kdes’ truchle osamělém, v skalisku, u cesty jež trčí bělavé. Třpytivý její zrak ty vidíš ve všem stmělém když s kosmem splynouti, tvé srdce touha rve... Zdá se, že s proudem jde, jenž šumí lučinami, a zpět jak obláček se vrací stříbrný. V tmy lesa vábí tě a divným kouzlem mámí. A jsou ti lhostejny života tvého dny... I tobě že je blíž, šeptá ti vánek hebký, a křídel tvojích snů... že marno rozpětí! Neb totéž jsi i ty, co ony hnáty, lebký, tam za zdí hřbitovní, nicoty ve změti! 8
POŠUMAVSKÉ JITRO.
Už hory... doly... z mlh se svlékají, háv šedavý kams’ rozevlál se s chvatem; s jeřabin perly rosně stékají, a v slunci růžovým se lesknou zlatem... Jak kytice by stály u cesty, ty stromy rdí se, plody purpurové. A v ladech břízky, sličné nevěsty, teskní, že prchly vlahé noci snové... Jde cesta výš, a mizí v skalinách. Tu modro nebes bližší zrakům zdá se. Jitřního slunce rozlévá se nach, zní chvála žití v skřivánkově hlase... Leč umlká, jak jestřáb výš se vznes’ a dravě krouží květnou nad lučinou. Ční hradní troska v modřinovýmodřínový les, kde břečťany až k cimbuří se vinou... kde přelud bělostný jak by se mih’. Pod hradem v stráni stulena je víska. A kouzlo vábí dálek mámivých, jak v údolí kdes’ vlak si táhle píská... 9
ROMANCE LETNÍHO VEČERA.
Už zmlkla zvonu píseň večerní, hor šumavských se obrys tratí v dálce. Strom osamělý nad vod hlatí sní, v sluch zní zas píseň vábná o Rusalce... Tak sladkobolně hledí v krajinu, a krásnou hlavu svoji k hrudi věsí, jak tůň se třpytí s květy leknínů, a v nachu červánků dřímají lesy... Ční hradní troska šerým nad chlumem. Strom osamělý splývá s pannou snící. Spěchá k ní rytíř v plášti nachovém, a modrý kříž má zlaté na přílbici... Až v náruč svoji mocně stiskne ji, zpod krunýře mu srdce vzplane láskou. A hvězdy než se nocí rozchvějí, boj křepce svede s loupežníků cháskou... Zas bude jeho na skále ten hrad, v něm ona krásnou, růžolící Paní. Pak v zemi dálnou vypraví se rádrád, až meč mu podá ze svých bílých dlaní... 10 Panna a břízka jedno tělo jsou; zná večer letní čarodějů kouzla, a luna s ním, jež černou nad vodou zář prostřela a za pohoří sklouzla... Tvar skalky... strom... se v přelud změní zas, jak s kraje lesa mlžný opar vlaje. V šelestu křovin kroky slyšíš... hlas... To letní večer romanci svou hraje! 11
STAROSVĚTSKÁ SILHOUETTA.
Poleňská „Pasíčka“ starý je mlýn, na stráni nad ním je kostelík s věží. Ukryt je v olšoví, vrbisek klín, potok kde bujarý v lučiny běží... Dávno už tomu je, kdy tam zněl smích mlynáře-písmáka z chodského kraje. I pány z Chudenic zřel ve zdech svých, naslouchat, složení pěkné jak hraje... Sám abbé Dobrovský často v něm dlel, host vždycky vítaný paňmámy Marty. Nejednou na rozpek zrno si smlel a pak šel na faru zahrát si v karty. Zahradní besídky nápis tam zval: „K hovoru vítám vás, přátelé moji!“ Hosty své vikář rád počastoval, piva též soudek měl ukrytý v chvojí. Český vždy ve sboru zazníval zpěv, bylť kaplan Livora vlastenec bodrý. Těžce nes’, na smrt že český jde lev, jak řek’ sám učený pan „abbé modrý“. 12 Věřil však, přece že bude snad líp’! Tu kantor Pejrek mu do noty vpadal. Slova měl ostrá, jak kalený šíp, v zdravý kmen národa naděje skládal. Poleňská „Pasíčka“ starý je mlýn, kolo kde trouchniví a náhon mlčí. Zdi se tam drolí a s kopřivou blín,blín kol’ nich se rozlézá a máky vlčí... Naproti černá se Doubravy svah, za ním dál obrysy klatovských věží. Láká a vábí tu Šumavy prah, silnice bělavá v dálku jak běží... 13
BEZDĚKOVSKÁ ELEGIE.
Oblak za oblakem k horám plove, k modrošedým horám Šumavy. Zlatá záře nad krajem se chví, i nad hřbitůvkem tvým, Bezděkove! Zapadlé dva skrývá v trávě hroby, z rokoka dvě desky kamenné. Sluneční jen šípy plamenné neb svit luny modravý jej zdobí! Tupadelská skála strmí z lesa, křivolaká, plná rozsedlin. Vlčí mák tam roste, kapraď, blín, vrchol jak by hrozil spárem běsa! Vítr kolem lká a táhle sténá, básník Spiess kde v sluji měl svůj byt. Dávno kdys’ tu jeho stín se kmit’, hraběnčina tvář,..tvář... s ní krajek pěna... duch tmám propadlý když svět už míjel, samotář když příšer dav jen zřel. Hvězdný hasnul třpyt, svit luny mřel, a vítr lkal, jak rakev kdyby sbíjel... 14 Srdcí dvou tu lásku kvésti znovu skála viděla a marný plam’. Jed se slitoval! Tvůj sen byl klam, líbezná hraběnko Küniglová! Oblak za oblakem k horám plove, k modrošedým horám Šumavy. Zlatá záře nad krajem se chví, i nad hřbitůvkem tvým, Bezděkové! 15
NA TUPADELSKÉ SPIESSOVĚ SKÁLE.
Ten strmý chlum, když podzim kouzla snuje, zas’ barevnou být zdá se kyticí. Obláček bílý v dáli nad ním pluje, a v hlati vod se shlíží tesknící. Vrb kostry v břehu trouchnivějí černé, věž hradní tone v hloubi nedoměrné. V čas večerní tam divná padá tíha na zbloudilého v kraji poutníka. Pod zříceninou světélko se míhá, a houkání sov ve tmách zaniká. Tká luna z mlžin tajemného vlání, v arkýře oknu přelud hradní paní... Té paní krásné, jaté v hříchu spáry, když rytíř zbožný v Svatou odtáh’ zem’, a panic s loutnou, ztepilý a jarý, nad srdcem jejím zůstal vítězem..,vítězem... Pak přišla zvěst! A zvony lkaly v kraji, že rytíř pad’, a s anděly je v ráji! Lest byla to! – Teď v troskách vítr sténá, květ akátů když vonný vztekle rve, že nevěrná tam zazděna je žena, kde šípku rostou květy krvavé. A v hladomorně, která hady hostí, že práchnivějí panicovy kosti... 16
SRPNOVÉ SLOKY.
Bez mráčku nebe je, ni list se nepohne. Jak výheň plamenná od rána slunce žhne, je teplý stromů stín a parný v hloubi les, kapradí zvadá tam a opadává vřes... Nikde se neozve z křovisek ptáků hlas, vyprahlá puká zem’, dozrálý praská klas... Jsou staří v staveních, svou každý chrání leb. Z luk... polí... vůně jdejde, v níž horký cítíš chléb, a vína opar v ráz, jak dých’ by z plodů rév, jak proudem vylitá a kouřící se krev... Vod slepnou zrcadla, vše slunci dáno v plen! Je obraz krajiny jako by roztaven, pláň v dáli křiví sese, s ní táhlý horský val. 17 Své šípy ohnivé v zem’ slunce metá dál... Co v barvách hýřilo, jen v žluť se mění teď. Žencům však plane tvář jak tmavorudá měď, žen prsy dmou se výš, a pružnější je bok, i vlasů spuštěných tmavý neb zlatý tok... Jim tvrdá práce hrou, lid statečný tu zříš, svou zem’ jenž miluje, a k ní se shýbá níž, tu z ocele jak páž’ a žáru zvyklý hled. Tu odvěký náš kraj, ráj zemský na pohled... Je práce rozkoší, zpět ona dává zas’, co tělům jejich vzalvzal, když sili, chlad a mráz, když z jitra v pole šli brázdami zrýti zem’, a radla zvonila pod živce nárazem... 18 Teď v žáru bělavém jich hlahol slyším, zpěv. Jiskří se mužů zrak, a něžní pohled děv, vlčí mák červený, pomněnek modrý květ, hruď mladou ozdobí, až z polí půjdou zpět! 19
BALADA.
Okénko do tmy plá zpod hrušně odrané, v světnici ponuré tvář rozeznal bys stěží. Vít Skála sedí tam, starostí tvář mu žhne. Je venku mrazná noc, zář snivou hvězdy sněží... Už dlouho samoten tam sedí u stolu, o smlouvě přemítá, již zítra podepíše. Jak meluzina lká v plamenů plápolu, Vít Skála rozjímá o rodné svojí líše... Žena je mrtva už... jediný zbyl mu syn, a zle se daří jim, je všecko prodluženo. „Co’s navždy odešla, k nám zkázy vešel stín! Proč opoušťěla’s nás, ty věrná, pilná ženo? Jak démon zvábily mne karty, hospoda, já zanedbal jsem vše, svou chalupu i pole. „Když Pán Bůh dal“ jsem říkal, „opět dá!“ a tak mi zbyly jen... ty dvě mé ruce holé! Freund nechce čekat víc! Co jenom zbývá mi? Krok věru poslední: Co zbylo, jemu prodat! Na cestu zbude snad! Mořskými vlnami loď odveze nás tam, kde štěstí ruku podat chuďasům může spíš! Proč plahočit se tu? Vždyť v Americe přec... tam bohatne se lehce! Dobrou se cestou dám, a rád utrhnu rtu, co tady postrádat, jak zvyk’ si dávno, nechce!nechce!“ 20 ***
Dvanáctá blíží se, půlnoční hodina. Starému Skálovi se zavírají oči. Z karbanu bratříci jak jedna rodina u karet sedí as, a krčmář pivo točí... však místo krčmáře teď vidí sedláka, jak bývali tu před dávnými léty. On blíž jde... ku peci... kde meluzina lká, má beranici, hůl, a pěknou vestu s květy, tvář přísnou, kostnatou, oči jak uhlíky zpod obočí mu strašidelně planou. A Skálu pojednou děs jímá veliký; zvon věžní zazněl tak, jako když zvoní hranou... „Duch dobrý jsem! Ty slyš... a z rodu Skálova, poctivost, píle jen kde domovem vždy byla. Jich půdu opustit ty chceš, když jenom dva z něj silného vy zbyli jste, – mdlá kmene síla? Ty hned se rýče chop a ve spustlý spěj sad, před hrušní v podzemí sklep nalezneš tam malý. Pro bibli Kralickou to pevný býval hrad; za časů dobrých kdys’ tam zlato, stříbro dali dva Skálové. – Je dávno tomu už... sto let. Nic ženám neřekli, ni dětem. V dál’ se brali nakoupit skot a brav, však nepřišli víc zpět! Vše vezmi si – a pracuj si... – šetř! Tvůj synek malý...malý...“ 21 Zjevení zmizelo a Skála procit zas’. „Kdo dveře otevřel? – Kdo byl ten sedlák starý?“ Vzal rýč a lucernu a kopat začal v ráz, až potu krůpěje se měnily mu v páry. V kryt sklípku vnikl pak, a zlata, stříbra zář z truhlice železné naň jasně svitla. A na kolena kles’, hvězd, luny před oltář, a slza radosti se v jeho očích kmitla. ***
Má Skála mladý teď ten statek rodný dál i ženu shánlivou a zdravé čtyři děti. A den, kdy otcovi se praděd ukázal, jak svátek veliký on s nimi světí. 22
ŽNĚ.
Jak tmavá krajka les ční v nebes báň. Vzlét skřivan výš a začal píseň novou. Jak lodě s plachtovím oblaka v dálku plovou, nad skalním pramenem se sklání laň... Silnicí k doubravě zní ženců hlas, v slunci se třpytí tam jich srpy, kosy. Za nimi vůz, tak pln, že skřípou osy, pod snopů tíhou. Druhý... třetí zas... Pohorský kraj! Bůh mu byl milostiv, po nepohodách žírná seslal vedra, a jeho dlaň se otevřela štědrá, zem’ úrodu by dala jako dřív... Je modrojasný širý nebesklon, kouř polední vyš stoupá z chalup v stráni. A s věže chrámu píseň díkůvzdání teď vroucně zpívá starý český zvon... Mír blahý kol’. – Vran černý vznes’ se shluk a váhavě kams’ ke skalinám míří. Roj šidélek nad mokřinami víří a slunce napíná dál zlatý luk... 23
ZA SOUMRAKU.
Doubrava strmá teskno kolem šíří, červánků posledních jak zblednul nach. Rej klikatý už začli netopýři a vítr hvízdá v šerých skalinách... Kříž nachýlený u rozcestí trčí, je Kristus na něm bědná plechu tříšť. Z cest bílých jedna v tmavém mizí smrčí, v svah běží druhá širých vřesovišť... Jde osamělec jakýs’ k lesu chvatně. Vlak píská kdes’. Kol rachot v ticho hřmí,hřmí. Pár žlutých světel zamihlo se matně. Kraj celý zvolna propadá se v tmy... 24
POD KRANACHŮV OBRAZ MADONY V POLENI U KLATOV.
Jak svěží květy po staletí svítí matky i děcka svaté tváře smavé,smavé z obrazu toho! – Vroucně vzňaté „Ave“ jak z dávno zašlých věků slyším zníti. Mistrovská malíře to ruka byla, již vedlo umění až k ráje prahům, a mocná víra dala štětce tahům,tahům vše, o čem touha geniova snila! To Láska byla, Naděje i Víra, jež v duši lidské štěstí vnáší hebce, ret pokorně když „Věřím v Boha“ šepce, „a v Syna jeho, v ducha Všehomíra“. Buď pozdravena, matko Páně krásná, jež střežíš chrámec šumnou pod Doubravou, a Krista-dítěte v své držíš ručku hravou. Zní dál k tvé slávě česká píseň hlasná! 25
POLEŇSKÁ LÍPA.
U věže kostela stojí málem už čtyři sta let. Jaký to kolem ní přešel zapadlý dávno svět! Nad českou chalupou starou mateřsky větve pne, jiné zas vysoko zvedá až k báni červené... Věrně tak v lidu se dívá radosti, trud, i žal! A koruna její zpívá chorál svůj smírnysmírný dál... Dobrovský, „modrý pan abbé“, též v jejím stínu rád dlel, v ševelu listoví táhlém naslouchal bzukotu včel... v zahradu farskou pak vešel k besedě s přítelem svým. Nový den národu svítal červánkem růžovým... 26
V TROSKÁCH STAROBYLÉ KAPLE SV. MARKÉTY.
Na stráni květnaté, pod níž hrá v olších mlýn, ční zbytek rozvalin zdí kamenných. Ze slunce žáru... ostré žluti lích, ty trosky v chladivý svůj pobízejí klín. Cos’ mocně vábí tě, bys vešel v břízek stín, jež rostou v místech proseb plamenných. Leč hnátů šeď jen, lebek škleb a smích vítá tě jízlivý tam z krypty rozvalin! A blíž a blíž cos’ přec tě tahne dál k zdi sesuté. Tam oltář kdysi stál, kam předků tvých zrak pnul se zanícen. Kamenné stupně lišejník tu rve. Nad nimi šípku květy růžové. Kos hvízdá kdes’. – Plá zlatý letní den... 27
ALEGORIE PODZIMU.
Jde Podzim,..Podzim... drsný chlapík s loutnou, křepčí a hraje. Kam pohlédne, tam stromy žloutnou, mha klesá v kraje. Vsi podřimují, z chalup kouř se plazí, mdle proud se leskne. Slunce jak mátoha kdes’ nade srázy,srázy má oči teskné. Věž trčí z rozvalin a jeřáb plane, u cesty bílé. Zlý vítr od pohoří vane a potměšile. Jde Podzim, lancknecht v pestrém šatušatu, dál k lesům, pláním, a bledá Smrtka s kosou v chvatu,chvatu klopýtá za ním. 28
ZIMNÍ ROMANCE.
Sněžnou plání saně letí s rolničkami v metelici. O své dávné lásce snící – on i ona – jako děti svěží růže mají v líci. Slunce plá ve vloček změti. Končina to z jejich mládí, po letech kam zabloudili! Mnohý ač je vlas už bílý, vzpomínky zas k lásce svádí. Vítr chechtá se a kvílí, koně o závod s ním pádí! Víska jako Betlem v dáli, s hradní troskou, se zvonicí. Co vše chtěl by jí tu říci! Jak jí ohněm zraky vzplály, o polibcích prvních snící! Do pokrývek hloub’ se halí. Mlčí lada, skalin tesy, rolničky jen křepce hrají, koňům hřívy větrem vlají.vlají, vraní skřeky slábnou kdesi. Jak by blížili se k ráji, modřínové pějí lesy.,.lesy... 29 Saně letí horskou plání, k doubravě se slunce chýlí. On i ona – s milou milý, rty své sklání k její skráni. V červáncích se rdí kraj bílý v sněžných vloček mihotání... 30
FIGURKA Z PORCULÁNU.
To dáma z rokoka je, útlá v pasu, má sukni vzdušnou, pestře květovanou. Růžemi čarnými jí tváře planou, rozvitu vidíš plných ňader krásu... A její úsměv! Pln je štěstí jasu, jak hlavu kloní, koketně tak, stranou. Plá zlatý vlas nad límce tmavou hranou. Žel... její ústka nevydají hlasu! Tak na mém stolku ve knih, tretek shluku, jak ku pozdravu pravou zvedá ruku, z časů už zašlých rozkošná ta žena. Kdys’ na půdě ji v haraburdí našli. To vlající už neměla víc mašli, a ruka levá – v půli přeražena! 31
STARÉ HODINY.
Sloupkové hodiny tikají v zákoutí omšelém. Mračí se... smějí... vzlykají – Zrcadel jasným sklem zašlých dob svědky si obrazí, figur bronz... spinet... meč... A kyvadlo mdlými nárazy všelikou vede řeč – Francouzský orel se vypíná nad prasklý ciferník. Na starou slávu si vzpomíná, na blahý okamžik, dvanáct kdy ostře pod ním bil stroj tak jako hlasný zvon, a v zrcadlech mih’ se, po boku zbroj, sám Velký Napoleon – Ponuře zní teď hodin těch hlas, zrcadel tmí se skla. A v kyvadla sten a chorý třas smrtka se směje zlá... 32
CESTOU K BAŽANTNICI.
U bílé silnice v sítinách rybník spřádá své dumy, za ním pod větru nárazy černý les šumí. Hladina blýští se, obrazí kout země baladický, žloutnoucím listím zářící chlum, Pušperk, hrad loupežnický. Dál běží cesta v šerostín, k myslivně z rokoka. Korále planou tam jeřabin, a zádumčivě hučí splav potoka. 33
BAŽANTNICE U CHUDENIC.
To letní den v tiš lesní horce dých’, kde bílá silnice jak had se vine. Tam šerá myslivna poutníku kyne prastarých stromů v stínech zelených... Však víc než stavení to, – výklenek v zdi ohradní jej vábí jasem žlutým. V něm soška zlacená s praporcem vzdutým svatého Václava v záplavě pomněnek! Dům ztichlý je. A neozve se pes, ni lidský hlas v samotě příchozímu. Z komínu nestoupá obláček dýmu, kol divoký a záludný je les... Ač idyla se chmuří v stesku chlad, těch stínů zelenavých šerosvitu, snivému poutníku v sluch zní tu velebný chorál ten, jejž slýchal rád... To stromů prastarých je sladký šum, o vévodovi svatém České země. Les celý kolem táhle hučí, jemně, a chorál vroucí letí k nebesům. Jde poutník dál’, ve zkazek dávných kraj, a v duši je mu veselo a blaze! Jak slunce stoupá výš v azurné dráze, vše kol’ a kol’ sám biblický je ráj... 34
NA HRADIŠTI PUŠPERKU.
V hradu rozvalinách světel tančí hra, slunce zlaté plamy. Níž... tam pod střílnami, jedna mladá jedle zvolna k smrti zrá... Kamenů pár zprahlých, jako v žáru mech. Kořeny v nich měla, o život se chvěla ve dne v noci. – Družky zdrávy kolem v stech. Kámen lakomý je! Časem déšť jí vzal i tu hrstku země. Chřadl kmen, schlo témě. Nebyl, kdo by najíst, kdo by najíst dal! Vítr hradu pán, s hor když domů lét, v půlnoční už chvíli, slyšel, jak tam kvílí: „Nemožno, ach, dosnít sen mých mladých let!“ 35 Tulák potměšilý, časem krutý brach, v mžiku vzal ji k tanci, hvězdné při romanci. A když padla, s chechtem zmizel v skalinách! Hradním nad příkopem jedle umírá. Uschlý má už kořen, kmen i s chvojím zmořen. Sedí na něm cikán, na píšťalu hrá... 36
POHANSKÉ MOHYLY.
Silnice bílá v kraj mne vedla, v květnatý břeh, kde pustý mlýn – Západu záře rudá bledla, skřehot žab tesknil z rákosin a v svitu vítr – bludný brach, táh’ dolem, slídil v roklinách... Pahorků řad v úhoru šíří v šedých tam parách výš se tměl, černavý roj tam netopýří v tanec se nad ním rozšuměl. To vedle hrobu hrob a hrob, z pohanských dávno zašlých dob. Jak soumrak housť a vítr vanul, pahorků řad mne zvábil blíž’. Jak by v něm zástup mlžný stanul – na duši padla divná tíž... Bitevní ryk a třesk i kvil – prudký van větru vykouzlil! Blýskla se mečů hrana ostrá, na dýkách z bronzu třpyt se třás’, třímala zbraň tam každá kostra, rohu jak zněl by třesklý hlas... Z mohyl těch rostl báje zjev, červánků v zem’ jak tekla krev. 37 Nad lesem prosvit’ v záři žluté z oblačna luny smích a škleb. A mátohy z těch mlžin vzduté svou v mohyly zas skryly leb. Ve splavu táhlý vzlyk a šum. – Zněl večerní zvon k nebesům... 38
MOTIV Z HRADIŠTKA.
Za vrchem vrch se zvedá výš’ – uprostřed zámeček bílý. Červenou vížku má, na ní kříž třpytí se v slunečné chvíli... Na blízku Sázava s Vltavou modravé vlny v dál’ valí. Lesy a chlumy blíž tě zvou, ve stráních břízky i skály... Tebe však vábí ztichlý sad, zámeček bílý jenž vroubí, altánku prostého stín a chlad s resed kde vůní se snoubí... *
V zapadlý jak bys vešel tu svět, zašlými dýchá vše časy! Kol’ jedle stříbrné růží je květ. I ta zeď staletí hlasy mile tak k tobě tu hovoří. *
Oblouk kde hodin je slunečních, po zdi výš’ réva se vzpíná. Stařičký sedá tam bílý mnich. Ve jménu Otce i Syna i Ducha věčného rozjímá, lyru svou k písni pak ladí. Na skráních stříbro šedin má, v oku však oheň plá mládí. 39 Za pisnípísní píseň mu v srdci zní k Madonny... Ježíše slávě. Motýli... ptáčci líbezní k němu se slétají v trávě, růže pnou, kosatce, lilie, k němu blíž’ krásu svou smavou. Bílý mnich pohledem hladí je. Bílý mnich s bílou už hlavou. *
V pohádky jak bys tu zapadl svět, v čas blahý, z nedohledna. Hvizd vlaku drsně však volá zpět! A za zdí... hlasy všedna! 40
II.
OKNO NA MOŘE.*) (FRAGMET EPICKÉ BÁSNĚ O JOSEFU RESSLOVI.)
– – – – – – – – – „Má světničko! – Jsem v tobě jako v koši námořník bdělý v noci na stěžni. Majáku strmý, věrný světlonoši, dál v podkrovní mé okno plaň a žhni! Jsem u cíle! Noc ještě tato krátká, zas’ bez spánku, – leč potom spočinu. Za strázně odměna má bude sladká: vždyť oslavit chci svoji otčinu! Sen toužený se konečně už vtělí v můj lodní šroub a v prudkou sílu par, jíž zkrátím dálky... oceán též celý. Z mé ruky vzejde člověčenstvu dar, o jehož ceně se mu nezdá! Loď s plachtami? Toť hlemýžď loudavý, jak parník s párem kol! – Vzplá moje hvězdahvězda, o českém umu daleký svět zví... *
Jak miluji tě, modravých vod pláni, tvou pohodu i v bouři jek a řev! Jak blíž mne vábí vln tvých kolotání a opojný tvůj od pravěků zpěv... Chceš dál být lodí potměšilým vrahem, 41 a s vichřicí, již zplodit zná zlý mrak, i přede blízkým přístavů už prahem koráby pyšné v bědný měnit vrak? Jak strážce mocný bude síla hbitá teď plavidlům, již pára dá a šroub. Ať sebe více zuří bouře litá, ať v sebe větší klesnou vlny hloub’, tvá žeň se ztenčí, nenasytná Smrti! I bezvětří teď bude zdoláno! Lodě se v dálky poženou jak chrti; plachetní veteš připnou na lano! *
Ač půlnoc už... mně zase spát se nechce. Jak pavouk síť... plán pozorně jsem stkal. Sním? Nebo bdím? – Jak na dveře by lehce kdos’ výstražně byl třikrát zaklepal... Eh... hlouposti! Mne s člunem připraveným ke zkoušce ráno topič uvítá. K Piranu zahnem’, mořem stříbropěnným. Závistí zblednou nepřátel mých sta... Terst zajásá... s ním každý přístav světa; jaký to převrat v plavby annálech! Z popelu Fénix k nebi znovu vzlétá! Nechť všecky plachty sežhne ohně dech, jak přežitek a nástroj kratochvíle, zábavu hravou blíž’ jen pobřeží. Parníky vidím dýmem měřit cíle, bez pláten už, lanoví, bez mřeží... Ať vichr hřmí! Ať burácejí vlny! 42 Můj šroub je zdolá, hravě vítězný. Čas nový vzchází! Jak je slibů plný! Stanou se skutkem touhy mé a sny... „Jak zaklepal by kdosi v chodby šeři. Dům starý chví se, praská ve krovech. To bóra šílí! – Vichrů divá sběři, dál vztekej se. Však mne už zdřímnout nech!“ – – – – – – – – – A Ressel spí. Leč sen jej trýzní děsem, ponuré slyší vyzvánění hran, připoután pevně nade skalním tesem kdes’ v podsvětí. Do dějin hledí blan, jež ďábel sám mu před očima drží, leč jména svého na nich nevidí! „To zapadlo už v Zapomnění strži!“ a netvora tvář chechtotem se rdí... „Jdu před soud Boží!“ zvolat chtěl by skelet, „Myšlenka má mně byla urvána!“ však nemá úst! Zří kosti své se bělet! Ten hrůzný sen jej trýznil do rána! *) Fragment uveřejněn byl před lety v italském překladu Umberta Urbaniho v deníku „Il Piccolo“.
43
MOTIV Z ABBAZIE. (PAMÁTCE JAROSLAVA VRCHLICKÉHO.)
V ten čaruplný moře kout tak rád ses často díval! V daleku viděls lodě plout, v rej vln jsi zřel a příval jak do skaliny strmé bil s „Madony Strážné“ sochou. Tam duch Tvůj znovu zazářil sil prchajících trochou, jak orel zas’ do výšin vzlét’, – by naráz klesl k zemi! Kdo blíž Ti byl, v Tvé tváři čet’ ten krutý smutek, němý, a slzu žhavou viděl plát’ v Tvém chrpou zkvetlém zraku. Pak domů ved’ Tvé kroky chvat dál od snů marných vraku... Když prvně šel jsem stezkou tam, kde na lávce Ty’s sedal, mně zdálo se... Tvůj přelud sám jak z šera by se zvedal, plášť vlající a bílý vlas za větru, moře hřmění, a odcházel za břehu sráz, v říš ticha.,.ticha... Zapomnění! 44
KRB HUČÍ... (OBĚTEM DŮLNÍ KATASTROFY V OSEKU.)
Krb hučí... plane. Vichrů smečka divá bije v má okna. – Dohasíná kdes’ lednové slunce, mátoha jak tklivá. Mír jara předtuchy do duše kles – V plameny zřím, krvavě rudé... bílé. Co oheň ten vše dnes mi vypráví? O touze... lásce... smrti dravé síle, o bolesti, jež v srdci zas’ se chví, by v radost opojnou se třeba zítra změnila v ráz, v kouzelný víry květ, té víry v lidství, v nová jeho jitra i v odvahu: dál... výš... a nikdy zpět – – – – – Krb hovoří. Plamen se temní, klesá, by rozhořel se znovu v prudký žár. Zřím krajiny... čar pohorského lesa, však také šachet dna, štol hrůzný tvar, motýla, kvítí, dřevorubce ruku, srdce, jež milenci kdes’ vryli v kmen, havíře – hrdiny, jich strast a muku, a slyším plynů třesk, vod hukot, sten, za živa pohřbených, již mrou tam hlady. Kde jejich slunce je? Kde radost... ples? Těch mučedníků táhnout vidím řady. 45 Oh, co vše vypráví mi krb můj dnes! – – – – Už stmívá se. Dál vítr divě bije v skla oken mých. Jak vábí ohně svit a plamenů těch bujná melodie, paprsků zlatých hra a pestrý třpyt – co tváří, postav v mysli moji kreslí! Leč bratrsky hledí ke mně všecky tak... Jich ruce mozolné, žel, ve hrob temný klesly. I druhů z mládí v jasný hledím zrak, a vidím pec, v níž ruda, kov se taví, huť obrovskou, smrt lovu kde má zdar, ta pekla pozemská, kde žárem třeští hlavy, kde moře dýmu je a plynů, par, a z přítmí zřím, ti z šachet, výhní hosté mrtvi že k živým jdou! A v srdcích plam že pro ně tryská výš’ a svítí, roste, jak zářné pochodně vstříc křivdy tmám... 46 JULIUS SKARLANDT, básník a spisovatel, dopis. člen starobylé benátské Akademie věd a umění Ateneo di Venezia, jest pražským rodákem (nar. 30. 1. 1879) a v Praze také studoval na školách středních a vysokých. Po delší praxi v plzeňských Škodových závodech a pražské Českomoravské strojírně převzat byl do bývalého čsl. ministerstva zahraničí a působil jako čsl. konsul v Německu a Italii. Jest čelným propagátorem české kultury v Italii, v kterémžto oboru je spolupracovníkem významných italských deníků a revuí. Z jeho podnětu a spolupráce přeložen a vydán byl italským slavistou Umberto Urbanim Zeyerův román Jan Maria Plojhar (1932) a uveřejňovány ukázky z prací Jar. Vrchlického, Ot. Březiny, K. Tomana, R. Medka a jiných našich básníků a spisovatelů. Přeložil do češtiny velkou řadu ukázek z básní a pros novějších italských autorů a knižně vydal přehled lyriky populárního básníka Arturo Marpicatiho, kancléře Královské akademie italské v Římě. S profesorem Urbanim připravil italskou antologii z českého básnictví staršího i novějšího. Klatovský kraj pod Doubravou navštěvuje již po dlouhá leta každoročně, a tak velmi mnohé náměty jeho básní a pros vzaty jsou z našeho kraje, který jej poutá svými přírodními krásami i památkami. Redigoval a vydal „Baarův památník“ (1926). Vydal sbírky básní: „Podzimní melodie“, „Fragmenty“, „Smutná láska“, „Kniha veršů“, „Světla v samotách“, „Básníkův skicář“. Prosy: „Tři povídky“, „Štěstí hříchem zlacené“, „Bílá růže a jiné povídky z Klatovska“ a román „V poutech ideálu“. K tisku má připravenu sbírku básní „Italské sil- [47] houetty“. Napsal též přehledný nástin kultur. styků česko-italských od počátků až do dnešní doby, z něhož mnohé partie byly již publikovány v italském tisku. Některé jeho práce byly přeloženy do němčiny Dr. R. Reinhardem, do italštiny Tolomeo Folladorem, U. Urbanim, R. Selvim a j. O jeho předchozí sbírce Básníkův skicář napsal universitní profesor Dr. Arne Novák v Lidových Novinách, že se autor vyznačuje kultivovaností inspirace a výrazu a pečlivě pěstěným darem odstínu i polotónu jak psychologického, tak slohového. Uvedl, že Skarlandt čestně se řadí vybroušenými verši přísné rytmiky a stále pohotové metaforičnosti k básníkům let devadesátých. V jeho básních, z nichž mnohé citoval, bije křídly opravdový lyrismus. Jiný kritik, A. M. PíšaPíša, napsal o sbírce té v Právu Lidu, že přináší alegorické dřevoryty podzimu nebo vyvolává starobylá zákoutí měst s dávnými postavami jejich pověstí, vykouzluje italské scenerie, nebo podává krajinomalbu pošumavského venkova. „Autor“,Autor,“ praví dále, „hledá především tajuplné kouzlo minulosti a opětovně v nich rýsuje stín lidské marnosti a bídy. Skarlandt nejednou tu dokazuje schopnost baladického tónu a šerosvitu, vlohu procítěné a jemné krajinomalby. Kritik Jiří Karásek rovněž ve své předmluvě k řečené knize konstatuje, že básník má v baladické lyrice své největší skvosty. Přísné a zchmuřené interpretace něčeho, co jímá jako dürerovský dřevoryt. V jeho básních jest však i slunce, barva, blýskání zlat, leč spodním tónem mnohých zůstává slovanská melancholie, až i smutek nicoty. Jeho motivy sociální jsou vždy hluboce procítěny („Balada z továrny“, „Šachta“ atd.). O Skarlandtově kulturní propagační činnosti napsal v Národní Politice prof. Fr. Sekanina, že „básník informoval, budoval mosty a pracoval neúnavně a zdárně. Zde – vedle vlastního významu básnického – získává si zásluh opravdu neocenitelných, za něž mu česká kulturní veřejnost nebude moci být ani dost vděčna.“ Zásluhy Skarlandtovy zhodnotili také někteří vynikající slavisté italští ve svých závažných publikacích; tak univ. prof. Dr. Arturo Cronia v díle „Čechy v dějinách italské kultury“ (vydaném také česky nákl. České akademie), univ. prof. Dr. E. Lo Gatto v knize „Čechy a Morava“, Dr. T. Folladore v „Ateneo Veneto“, B. Polli v římské revui „Gens Latina“ atd. Některé básně Skarlandtovy byly v překladu Urbaniově v Italii dokonce zpopularisovány; tak „Redipuglia“, zhudebněná plzeňským skladatelem René Mottlem a j. Bp.
E: jf; 2006 [48]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Vlastivědná knižnice Klatovska; Biskup, Josef; Polák, Karel; Čermák, Otakar
(Vlastivědná knižnice Klatovska - Řídí Jos. Biskup a K. Polák - Řada IV., svazek 1., /16. svazek edice/. Nákladem a tiskem Ot. Čermáka v Klatovech 1939.)

Místo: Klatovy

Vydání: 1.

Počet stran: 48