POŠUMAVSKÉ JITRO.

Julius Skarlandt

POŠUMAVSKÉ JITRO.
Už hory... doly... z mlh se svlékají, háv šedavý kams’ rozevlál se s chvatem; s jeřabin perly rosně stékají, a v slunci růžovým se lesknou zlatem... Jak kytice by stály u cesty, ty stromy rdí se, plody purpurové. A v ladech břízky, sličné nevěsty, teskní, že prchly vlahé noci snové... Jde cesta výš, a mizí v skalinách. Tu modro nebes bližší zrakům zdá se. Jitřního slunce rozlévá se nach, zní chvála žití v skřivánkově hlase... Leč umlká, jak jestřáb výš se vznes’ a dravě krouží květnou nad lučinou. Ční hradní troska v modřinovýmodřínový les, kde břečťany až k cimbuří se vinou... kde přelud bělostný jak by se mih’. Pod hradem v stráni stulena je víska. A kouzlo vábí dálek mámivých, jak v údolí kdes’ vlak si táhle píská... 9