OKNO NA MOŘE.*)

OKNO NA MOŘE.*) (FRAGMET EPICKÉ BÁSNĚ O JOSEFU RESSLOVI.)
– – – – – – – – – „Má světničko! – Jsem v tobě jako v koši námořník bdělý v noci na stěžni. Majáku strmý, věrný světlonoši, dál v podkrovní mé okno plaň a žhni! Jsem u cíle! Noc ještě tato krátká, zas’ bez spánku, – leč potom spočinu. Za strázně odměna má bude sladká: vždyť oslavit chci svoji otčinu! Sen toužený se konečně už vtělí v můj lodní šroub a v prudkou sílu par, jíž zkrátím dálky... oceán též celý. Z mé ruky vzejde člověčenstvu dar, o jehož ceně se mu nezdá! Loď s plachtami? Toť hlemýžď loudavý, jak parník s párem kol! – Vzplá moje hvězdahvězda, o českém umu daleký svět zví... *
Jak miluji tě, modravých vod pláni, tvou pohodu i v bouři jek a řev! Jak blíž mne vábí vln tvých kolotání a opojný tvůj od pravěků zpěv... Chceš dál být lodí potměšilým vrahem, 41 a s vichřicí, již zplodit zná zlý mrak, i přede blízkým přístavů už prahem koráby pyšné v bědný měnit vrak? Jak strážce mocný bude síla hbitá teď plavidlům, již pára dá a šroub. Ať sebe více zuří bouře litá, ať v sebe větší klesnou vlny hloub’, tvá žeň se ztenčí, nenasytná Smrti! I bezvětří teď bude zdoláno! Lodě se v dálky poženou jak chrti; plachetní veteš připnou na lano! *
Ač půlnoc už... mně zase spát se nechce. Jak pavouk síť... plán pozorně jsem stkal. Sním? Nebo bdím? – Jak na dveře by lehce kdos’ výstražně byl třikrát zaklepal... Eh... hlouposti! Mne s člunem připraveným ke zkoušce ráno topič uvítá. K Piranu zahnem’, mořem stříbropěnným. Závistí zblednou nepřátel mých sta... Terst zajásá... s ním každý přístav světa; jaký to převrat v plavby annálech! Z popelu Fénix k nebi znovu vzlétá! Nechť všecky plachty sežhne ohně dech, jak přežitek a nástroj kratochvíle, zábavu hravou blíž’ jen pobřeží. Parníky vidím dýmem měřit cíle, bez pláten už, lanoví, bez mřeží... Ať vichr hřmí! Ať burácejí vlny! 42 Můj šroub je zdolá, hravě vítězný. Čas nový vzchází! Jak je slibů plný! Stanou se skutkem touhy mé a sny... „Jak zaklepal by kdosi v chodby šeři. Dům starý chví se, praská ve krovech. To bóra šílí! – Vichrů divá sběři, dál vztekej se. Však mne už zdřímnout nech!“ – – – – – – – – – A Ressel spí. Leč sen jej trýzní děsem, ponuré slyší vyzvánění hran, připoután pevně nade skalním tesem kdes’ v podsvětí. Do dějin hledí blan, jež ďábel sám mu před očima drží, leč jména svého na nich nevidí! „To zapadlo už v Zapomnění strži!“ a netvora tvář chechtotem se rdí... „Jdu před soud Boží!“ zvolat chtěl by skelet, „Myšlenka má mně byla urvána!“ však nemá úst! Zří kosti své se bělet! Ten hrůzný sen jej trýznil do rána! *) Fragment uveřejněn byl před lety v italském překladu Umberta Urbaniho v deníku „Il Piccolo“.
43