V HUSOVĚ RODNÉ SVĚTNIČCE.

Julius Skarlandt

V HUSOVĚ RODNÉ SVĚTNIČCE.
Tu obrazy před zraky tvými rostou tak živoucí, že tají se ti dech. To staletí jdou nízkou jizbou, prostou, kde věnce, palmy tlí na bílých zdech – Tu dětství Mistra zříš... dál Prahu... boje za pravdu Páně, lidu práva, řeč. Zříš Kostnici, Žižkovy chrabré voje, zář zlatou kalicha, s ní palcát, meč... Do ticha Krakovce se bouře mísí, a její hřmění táhne Evropou, svědomí její z lhostejnosti křísí nad násilím a krve zátopou... nad pustou křivdou, stohlavou to saní, jež místo lásky msty jen sije chlad. Ztad všecko zříš, až ku Lipanské pláni, i Bílou Horu... osmý listopad! Žár léta žhne nad krajem zádumčivým, Šumavy hradba výš’ ční modravá. Zvon polední svým puklým hlasem, tklivým, jak zpíval by: „Buď, Pane, vůle Tvá... ať Čechy krásné v blahém žijí míru, a pravda Tvá v nich do věků se stkví! Dej synům jejich ducha bohatýrů, štít pevný též – ve svorném bratrství!“ 1937.
6