SRPNOVÉ SLOKY.

SRPNOVÉ SLOKY.
Bez mráčku nebe je, ni list se nepohne. Jak výheň plamenná od rána slunce žhne, je teplý stromů stín a parný v hloubi les, kapradí zvadá tam a opadává vřes... Nikde se neozve z křovisek ptáků hlas, vyprahlá puká zem’, dozrálý praská klas... Jsou staří v staveních, svou každý chrání leb. Z luk... polí... vůně jdejde, v níž horký cítíš chléb, a vína opar v ráz, jak dých’ by z plodů rév, jak proudem vylitá a kouřící se krev... Vod slepnou zrcadla, vše slunci dáno v plen! Je obraz krajiny jako by roztaven, pláň v dáli křiví sese, s ní táhlý horský val. 17 Své šípy ohnivé v zem’ slunce metá dál... Co v barvách hýřilo, jen v žluť se mění teď. Žencům však plane tvář jak tmavorudá měď, žen prsy dmou se výš, a pružnější je bok, i vlasů spuštěných tmavý neb zlatý tok... Jim tvrdá práce hrou, lid statečný tu zříš, svou zem’ jenž miluje, a k ní se shýbá níž, tu z ocele jak páž’ a žáru zvyklý hled. Tu odvěký náš kraj, ráj zemský na pohled... Je práce rozkoší, zpět ona dává zas’, co tělům jejich vzalvzal, když sili, chlad a mráz, když z jitra v pole šli brázdami zrýti zem’, a radla zvonila pod živce nárazem... 18 Teď v žáru bělavém jich hlahol slyším, zpěv. Jiskří se mužů zrak, a něžní pohled děv, vlčí mák červený, pomněnek modrý květ, hruď mladou ozdobí, až z polí půjdou zpět! 19