POHANSKÉ MOHYLY.

Julius Skarlandt

POHANSKÉ MOHYLY.
Silnice bílá v kraj mne vedla, v květnatý břeh, kde pustý mlýn – Západu záře rudá bledla, skřehot žab tesknil z rákosin a v svitu vítr – bludný brach, táh’ dolem, slídil v roklinách... Pahorků řad v úhoru šíří v šedých tam parách výš se tměl, černavý roj tam netopýří v tanec se nad ním rozšuměl. To vedle hrobu hrob a hrob, z pohanských dávno zašlých dob. Jak soumrak housť a vítr vanul, pahorků řad mne zvábil blíž’. Jak by v něm zástup mlžný stanul – na duši padla divná tíž... Bitevní ryk a třesk i kvil – prudký van větru vykouzlil! Blýskla se mečů hrana ostrá, na dýkách z bronzu třpyt se třás’, třímala zbraň tam každá kostra, rohu jak zněl by třesklý hlas... Z mohyl těch rostl báje zjev, červánků v zem’ jak tekla krev. 37 Nad lesem prosvit’ v záři žluté z oblačna luny smích a škleb. A mátohy z těch mlžin vzduté svou v mohyly zas skryly leb. Ve splavu táhlý vzlyk a šum. – Zněl večerní zvon k nebesům... 38