KRB HUČÍ...
(OBĚTEM DŮLNÍ KATASTROFY V OSEKU.)
Krb hučí... plane. Vichrů smečka divá
bije v má okna. – Dohasíná kdes’
lednové slunce, mátoha jak tklivá.
Mír jara předtuchy do duše kles –
V plameny zřím, krvavě rudé... bílé.
Co oheň ten vše dnes mi vypráví?
O touze... lásce... smrti dravé síle,
o bolesti, jež v srdci zas’ se chví,
by v radost opojnou se třeba zítra
změnila v ráz, v kouzelný víry květ,
té víry v lidství, v nová jeho jitra
i v odvahu: dál... výš... a nikdy zpět –
– – – –
Krb hovoří. Plamen se temní, klesá,
by rozhořel se znovu v prudký žár.
Zřím krajiny... čar pohorského lesa,
však také šachet dna, štol hrůzný tvar,
motýla, kvítí, dřevorubce ruku,
srdce, jež milenci kdes’ vryli v kmen,
havíře – hrdiny, jich strast a muku,
a slyším plynů třesk, vod hukot, sten,
za živa pohřbených, již mrou tam hlady.
Kde jejich slunce je? Kde radost... ples?
Těch mučedníků táhnout vidím řady.
45
Oh, co vše vypráví mi krb můj dnes!
– – – –
Už stmívá se. Dál vítr divě bije
v skla oken mých. Jak vábí ohně svit
a plamenů těch bujná melodie,
paprsků zlatých hra a pestrý třpyt –
co tváří, postav v mysli moji kreslí!
Leč bratrsky hledí ke mně všecky tak...
Jich ruce mozolné, žel, ve hrob temný klesly.
I druhů z mládí v jasný hledím zrak,
a vidím pec, v níž ruda, kov se taví,
huť obrovskou, smrt lovu kde má zdar,
ta pekla pozemská, kde žárem třeští hlavy,
kde moře dýmu je a plynů, par,
a z přítmí zřím, ti z šachet, výhní hosté
mrtvi že k živým jdou! A v srdcích plam
že pro ně tryská výš’ a svítí, roste,
jak zářné pochodně vstříc křivdy tmám...
46
JULIUS SKARLANDT, básník a spisovatel, dopis. člen starobylé benátské Akademie věd a umění Ateneo di Venezia, jest pražským rodákem (nar. 30. 1. 1879) a v Praze také studoval na školách středních a vysokých. Po delší praxi v plzeňských Škodových závodech a pražské Českomoravské strojírně převzat byl do bývalého čsl. ministerstva zahraničí a působil jako čsl. konsul v Německu a Italii. Jest čelným propagátorem české kultury v Italii, v kterémžto oboru je spolupracovníkem významných italských deníků a revuí. Z jeho podnětu a spolupráce přeložen a vydán byl italským slavistou Umberto Urbanim Zeyerův román Jan Maria Plojhar (1932) a uveřejňovány ukázky z prací Jar. Vrchlického, Ot. Březiny, K. Tomana, R. Medka a jiných našich básníků a spisovatelů.
Přeložil do češtiny velkou řadu ukázek z básní a pros novějších italských autorů a knižně vydal přehled lyriky populárního básníka Arturo Marpicatiho, kancléře Královské akademie italské v Římě. S profesorem Urbanim připravil italskou antologii z českého básnictví staršího i novějšího. Klatovský kraj pod Doubravou navštěvuje již po dlouhá leta každoročně, a tak velmi mnohé náměty jeho básní a pros vzaty jsou z našeho kraje, který jej poutá svými přírodními krásami i památkami. Redigoval a vydal „Baarův památník“ (1926). Vydal sbírky básní: „Podzimní melodie“, „Fragmenty“, „Smutná láska“, „Kniha veršů“, „Světla v samotách“, „Básníkův skicář“. Prosy: „Tři povídky“, „Štěstí hříchem zlacené“, „Bílá růže a jiné povídky z Klatovska“ a román „V poutech ideálu“. K tisku má připravenu sbírku básní „Italské sil-
[47]
houetty“. Napsal též přehledný nástin kultur. styků česko-italských od počátků až do dnešní doby, z něhož mnohé partie byly již publikovány v italském tisku. Některé jeho práce byly přeloženy do němčiny Dr. R. Reinhardem, do italštiny Tolomeo Folladorem, U. Urbanim, R. Selvim a j. O jeho předchozí sbírce Básníkův skicář napsal universitní profesor Dr. Arne Novák v Lidových Novinách, že se autor vyznačuje kultivovaností inspirace a výrazu a pečlivě pěstěným darem odstínu i polotónu jak psychologického, tak slohového. Uvedl, že Skarlandt čestně se řadí vybroušenými verši přísné rytmiky a stále pohotové metaforičnosti k básníkům let devadesátých. V jeho básních, z nichž mnohé citoval, bije křídly opravdový lyrismus. Jiný kritik, A. M. PíšaPíša, napsal o sbírce té v Právu Lidu, že přináší alegorické dřevoryty podzimu nebo vyvolává starobylá zákoutí měst s dávnými postavami jejich pověstí, vykouzluje italské scenerie, nebo podává krajinomalbu pošumavského venkova. „Autor“,Autor,“ praví dále, „hledá především tajuplné kouzlo minulosti a opětovně v nich rýsuje stín lidské marnosti a bídy. Skarlandt nejednou tu dokazuje schopnost baladického tónu a šerosvitu, vlohu procítěné a jemné krajinomalby. Kritik Jiří Karásek rovněž ve své předmluvě k řečené knize konstatuje, že básník má v baladické lyrice své největší skvosty. Přísné a zchmuřené interpretace něčeho, co jímá jako dürerovský dřevoryt. V jeho básních jest však i slunce, barva, blýskání zlat, leč spodním tónem mnohých zůstává slovanská melancholie, až i smutek nicoty. Jeho motivy sociální jsou vždy hluboce procítěny („Balada z továrny“, „Šachta“ atd.). O Skarlandtově kulturní propagační činnosti napsal v Národní Politice prof. Fr. Sekanina, že „básník informoval, budoval mosty a pracoval neúnavně a zdárně. Zde – vedle vlastního významu básnického – získává si zásluh opravdu neocenitelných, za něž mu česká kulturní veřejnost nebude moci být ani dost vděčna.“
Zásluhy Skarlandtovy zhodnotili také někteří vynikající slavisté italští ve svých závažných publikacích; tak univ. prof. Dr. Arturo Cronia v díle „Čechy v dějinách italské kultury“ (vydaném také česky nákl. České akademie), univ. prof. Dr. E. Lo Gatto v knize „Čechy a Morava“, Dr. T. Folladore v „Ateneo Veneto“, B. Polli v římské revui „Gens Latina“ atd. Některé básně Skarlandtovy byly v překladu Urbaniově v Italii dokonce zpopularisovány; tak „Redipuglia“, zhudebněná plzeňským skladatelem René Mottlem a j.
Bp.
E: jf; 2006
[48]