BALADA.
Okénko do tmy plá zpod hrušně odrané,
v světnici ponuré tvář rozeznal bys stěží.
Vít Skála sedí tam, starostí tvář mu žhne.
Je venku mrazná noc, zář snivou hvězdy sněží...
Už dlouho samoten tam sedí u stolu,
o smlouvě přemítá, již zítra podepíše.
Jak meluzina lká v plamenů plápolu,
Vít Skála rozjímá o rodné svojí líše...
Žena je mrtva už... jediný zbyl mu syn,
a zle se daří jim, je všecko prodluženo.
„Co’s navždy odešla, k nám zkázy vešel stín!
Proč opoušťěla’s nás, ty věrná, pilná ženo?
Jak démon zvábily mne karty, hospoda,
já zanedbal jsem vše, svou chalupu i pole.
„Když Pán Bůh dal“ jsem říkal, „opět dá!“
a tak mi zbyly jen... ty dvě mé ruce holé!
Freund nechce čekat víc! Co jenom zbývá mi?
Krok věru poslední: Co zbylo, jemu prodat!
Na cestu zbude snad! Mořskými vlnami
loď odveze nás tam, kde štěstí ruku podat
chuďasům může spíš! Proč plahočit se tu?
Vždyť v Americe přec... tam bohatne se lehce!
Dobrou se cestou dám, a rád utrhnu rtu,
co tady postrádat, jak zvyk’ si dávno, nechce!nechce!“
20
***
Dvanáctá blíží se, půlnoční hodina.
Starému Skálovi se zavírají oči.
Z karbanu bratříci jak jedna rodina
u karet sedí as, a krčmář pivo točí...
však místo krčmáře teď vidí sedláka,
jak bývali tu před dávnými léty.
On blíž jde... ku peci... kde meluzina lká,
má beranici, hůl, a pěknou vestu s květy,
tvář přísnou, kostnatou, oči jak uhlíky
zpod obočí mu strašidelně planou.
A Skálu pojednou děs jímá veliký;
zvon věžní zazněl tak, jako když zvoní hranou...
„Duch dobrý jsem! Ty slyš... a z rodu Skálova,
poctivost, píle jen kde domovem vždy byla.
Jich půdu opustit ty chceš, když jenom dva
z něj silného vy zbyli jste, – mdlá kmene síla?
Ty hned se rýče chop a ve spustlý spěj sad,
před hrušní v podzemí sklep nalezneš tam malý.
Pro bibli Kralickou to pevný býval hrad;
za časů dobrých kdys’ tam zlato, stříbro dali
dva Skálové. – Je dávno tomu už... sto let.
Nic ženám neřekli, ni dětem. V dál’ se brali
nakoupit skot a brav, však nepřišli víc zpět!
Vše vezmi si – a pracuj si... – šetř! Tvůj synek malý...malý...“
21
Zjevení zmizelo a Skála procit zas’.
„Kdo dveře otevřel? – Kdo byl ten sedlák starý?“
Vzal rýč a lucernu a kopat začal v ráz,
až potu krůpěje se měnily mu v páry.
V kryt sklípku vnikl pak, a zlata, stříbra zář
z truhlice železné naň jasně svitla.
A na kolena kles’, hvězd, luny před oltář,
a slza radosti se v jeho očích kmitla.
***
Má Skála mladý teď ten statek rodný dál
i ženu shánlivou a zdravé čtyři děti.
A den, kdy otcovi se praděd ukázal,
jak svátek veliký on s nimi světí.
22