NA TUPADELSKÉ SPIESSOVĚ SKÁLE.

Julius Skarlandt

NA TUPADELSKÉ SPIESSOVĚ SKÁLE.
Ten strmý chlum, když podzim kouzla snuje, zas’ barevnou být zdá se kyticí. Obláček bílý v dáli nad ním pluje, a v hlati vod se shlíží tesknící. Vrb kostry v břehu trouchnivějí černé, věž hradní tone v hloubi nedoměrné. V čas večerní tam divná padá tíha na zbloudilého v kraji poutníka. Pod zříceninou světélko se míhá, a houkání sov ve tmách zaniká. Tká luna z mlžin tajemného vlání, v arkýře oknu přelud hradní paní... Té paní krásné, jaté v hříchu spáry, když rytíř zbožný v Svatou odtáh’ zem’, a panic s loutnou, ztepilý a jarý, nad srdcem jejím zůstal vítězem..,vítězem... Pak přišla zvěst! A zvony lkaly v kraji, že rytíř pad’, a s anděly je v ráji! Lest byla to! – Teď v troskách vítr sténá, květ akátů když vonný vztekle rve, že nevěrná tam zazděna je žena, kde šípku rostou květy krvavé. A v hladomorně, která hady hostí, že práchnivějí panicovy kosti... 16