DUŠE KRAJINY.

Julius Skarlandt

DUŠE KRAJINY.
Tušíš ji večer vždy, v údolí mezi lesy, pod kaplí hřbitovní v pohorské vesnici, když dozní klekání a závoj mlh se věsí na zlatý luny člun a hvězdy tesknící... Lze zřít ji ve stromu, kdes’ truchle osamělém, v skalisku, u cesty jež trčí bělavé. Třpytivý její zrak ty vidíš ve všem stmělém když s kosmem splynouti, tvé srdce touha rve... Zdá se, že s proudem jde, jenž šumí lučinami, a zpět jak obláček se vrací stříbrný. V tmy lesa vábí tě a divným kouzlem mámí. A jsou ti lhostejny života tvého dny... I tobě že je blíž, šeptá ti vánek hebký, a křídel tvojích snů... že marno rozpětí! Neb totéž jsi i ty, co ony hnáty, lebký, tam za zdí hřbitovní, nicoty ve změti! 8