LÍPOVÝ KVĚT.

Ladislav Arietto Jan Calvi Jan Červenka Irma Geisslová Josef Hásek Jan Herben Jaroslav Herda Čeněk Holas Jaromír Hrubý Josef Vlastimil Hrubý Jan Hudec František Chalupa Josef Kalus Josef Klvaňa Jan Korec Jaroslav Kosina Antonín Koukl Karel Leger Otakar Prokoš František Roháček František Svoboda Matěj Anastazia Šimáček Alois Škampa Lev Scholz František Táborský Jaroslav Tichý V. A. Velen Václav Veverka Josef Voráček Jan Žeranovský

LÍPOVÝ KVĚT.
Květ lípový, co na cestě, když spěchali jsme k nevěstě, s větví nám k hlavě splýval, jsme připiali si ku pasu a jiný dívkám do vlasů a jeden k tomu zpíval. Ten květ nám voněl do duše a dívkám v skráň z pod loktuše kouzelně mocnou vůní; že než jsme přišli v dědinu, měl každý dívku jedinu a srdce nechal u ní. Lípový květe v červenci, ty nejvonnější ve věnci, jenž krášlí žínku mladou, když tak tě vídámvídám, po šíji jak sponka tvá běl ovíjí prostičkou, chudou vnadou, vždy vzpomenu tu na dobu, kdy poprv tebou v ozdobu jsem ovil dívčí skráně; to tehdy k svatbě v dědinu jsme jeli, dívku jedinu každý po svojí straně. [1] Ba bylo tenkrát radostí, div prsa vše to uhostíuhostí, a jásání a křiku; na koních napřed hudců sbor, za nimi hostů co ten bor na vozích v táhlém šiku. Fáborů, pentlí po paty, rozmarin plno s poupaty, zástěrky samé květy, čepečky pestré z hedbáví, perličky bílé do hlavy, písniček plné rety. I zněla píseň veselá od statku až blíž kostela, tuchla hudcům duše; v to kmotři bradou kývali, kmotřičky z plna zívaly a modlily se suše. A v kostel když jsme vkročili, nejprv jsme čílka smočili svěcené vody třísní; pak postoupili k oltáři, ten tonul světel ve záři, kůr kantora zněl písní. Však náhle ret můj zasmušen, přelét’ jej divný, ledný sten a slzou zrosil oko; to nikdo, nikdo netušil, jak jsem se tenkrát zasmušil ve srdci přehluboko: 2 že než rok mine za rokem, své děvče v rově hlubokém ukryju v prvním mládí, že, ač jsme si to neřekli, ni v kostel když jsme poklekli, tak měli jsme se rádi. 3