POSLEDNÍ ŽREC.
Juž západ červánkovou září zkvetl
a večera klid na zem stichlou sletl.
Tu žrec sám přede sochou Svantovíta
a duší jeho vzpomínek roj zmítá;
duch jeho v onen zašlý čas se noří,
kdy naposled zřel divou sevřen mukou,
jak svatým ohněm svatá oběť hoří,
již bohům vlastní byl zapálil rukou.
Však oběť svatá tehdy neskončena...
Neb Němců dav juž číhal v háji svatém
a okem bystrým jako lačná fena
se díval po plameni žertvy vzňatém.
Jich vůdcem muž byl v říze černé,
kříž držel v ruce ze suchého klestí
a děl, že zákon svaté pravdy pěstí.
Čím jemu kříž, tím chase jeho věrné
byl divý třasot mečů těžkopádných,
jenž nešetřil ni dívčích prsou vnadných,
ni stánků božích – hájů posvátných,
ba bohům samým hrozil jejich pych.
Juž do rohu vlil víno Svantovítu,
juž zpěv posvátný hájem šírým zní tu...
Však viz! Muž onen děsný v říze černé
tu náhle pokynul své chase věrné –
[140]
ta jásala – lid trnul – a hned meči
juž kláno bylo ve divoké seči...
Ó běda! Bezbranné tu děti, ženy
nepřátel meči leží povražděny
a mužové, již vyronili sílu,
jen na smrť myslí, na mohylu.
Žrec Svantovítův sepiat zírá podál,
jak v jeho říze žoldák zlato hledá,
jak divoce se šklebí tvář mu snědá,
jak divokým mu žárem plane líce,
když drzou rukou svojí do přílbice
přelévá víno ze svatého rohu,
jež v oběť posvěceno bylo bohu.
Tu modlitbou zaúpěl k Svantovítu:
„Ty ze svého v to zíráš, bože, skrytu,
jak žoldák z cizích krajů loupeží tu,
ty zříš, jak pokálen tvůj svatý stánekstánek,
a vzdechy naše nese k tobě vánek.
Ó bože, pomoz nám v nerovném boji,
ó ukaž na vrazích teď sílu svoji,
ó vyslyš služebníků svojich stesky
a ruce jim žhavými ochrom blesky
a rozdrť meče jejich těžkopádné
a hromem potři duše jejich zrádné!“
Však nadarmo zří blankyt na nebeský,
nadarmo hledá křivolaké blesky,
klín hromu nehučí tím děsným tichem,
jen žoldnéř posupným se směje smíchem;
žrec darmo k nebi upírá své zraky...
A duši jeho těžkoleté mraky
zastírat jmou se rouškou hustou;
nebeský blankyt v tmu se mění pustou
141
a ucho neslyší juž drsných zvuků,
jež provázejí v díle drsnou ruku.
Juž víčko umdlelé se uzavírá
a mdloba žrece v tuhou náruč svírá.
Tak dlouho ležel tu. Juž večer byl,
když jatý žrec se z mrákot probudil,
juž míru duch utichlou objal zemi
a hvozdy šíré svými perutěmi
a temno sletlo v hor a lesů lemy.
Žrec spoutaný kol vrahů meče hledá
a udiven své zraky vzhůru zvedá.
Kam poděla se tlupa vrahů těch?
Či jenom hrozný sen mu used v skráně
jak mlha večerní v okolní stráně?
Ó ne, vždyť cítí přehroznou tu muku,
jak pouto cizácké mu svírá ruku,
zří kolem bratří mrtvých siná těla,
nad nimiž peruť smrti zašuměla,
zří těžké mlaty v ostrém ležet hloží
a v troskách povalenu sochu boží,
zří všude pohromu a trosky bídné,
kam jenom ztrmácené oko vzhlídne.
Tu náhle jarou vzchopil se žrec silou
a přísahal svých druhů nad mohylou:
„Ó bože, sílo tajemná a věčná,
i za ty trudy duše má ti vděčna!
Tys od nás odvrátil své hněvné oko
a dopustil, že ňader ve hluboko
nám cizák vetknul po jílec až dýku.
I za to měj ode mne slova díků!
Vím, pane, že jsem nehodným tvým sluhou,
jenž vládneš bouře jekem, míru duhou,
však sloužit chci ti dechem posledním.
142
Než z ruky mé zas k tobě vonný dým
se ve kotoučích modrých vzpramení,
ať stáří zlomí sílu v rameni,
ať mlékem zbělá havranní můj vlas
a sirou osykou se chvěje hlas.
Teď na poušť jdu, bych usmířil tvůj hněv,
kde uslyším jen bouře, dravců řev.
Až moje skráně šedinami zkvetou,
pak zas se vrátím v tu zem nyní kletou
a zas ti žertvu vonnou zapálím.
Pak podivíš se, bože, věrným svým!“
Od dob těch přes poušť, novou jeho vlasť
let dvacet prchlo věkův u propasť,
v tu temnou, nevyzpytnou propasť věků –
žil sám se zvěří divou v bouře jeku.
Když mněl, že usmířil juž bohů hněv,
tu starou touhou vzkypěla mu krev:
on z pouště v rodné kraje sám se vrací.
Myšlenek osnova se v dumách ztrácí,
kles jemu smutek ňader ve hluboko,
neb kam své stářím zmdlelé zdvihne oko,
zří všude cizince.
„VyVy, háje svatésvaté,
jste sprzněny a nyní slunce zlaté
zde mořem světla září nade mnou,
kde jindy hvozd tkal temnosť tajemnou.
Lid můj se neklání víc bohům otců,
však bohu vnucenému ostřím bodců,
krev červená teď barví naše řeky
a mrtvol houf konejší vrahů vzteky.
143
Po letech zas se ve vlasť vracím,
však co zřít musím? Krbu na domácím
žár skřítkům posvátným víc nezaplane
a bázně duch nad krajem rodným vane.
V dědictví otců cizáci teď žijí
a cizí koně naše vody pijí.
Ó bože, sílo tajemná i věčná,
i za ten trud má duše je ti vděčna.
Teď půjdu v kraj a hlasem hromným
zaúpím v duše vrahům věrolomným,
já vypudím je rázem z rodna kraje,
neb tobě půda, bože, posvátna je.
Až znova lid v háje svých vkročí bohů,
pak vínem zpěním okraj tvého rohu.
Dřív nežli černá noc svou zmaří sílu
před jitrem – vzhůru ku spasnému dílu!“
Tak děl a chvatně třesoucí se pěstí
si cestu z háje posvátného klestí...
Však náhle stanul u blízkého křoví.
Tam, kde vysoká tráva z půdy klíčí,
se znenáhla muž, obr děsný, týčí
a na žrece zrak metá sokoličí.
A jak když od větru se hýbe tráva –
hle! za ním druhý juž z úkrytu vstává,
za druhým třetí a juž hrozná tlupa
zří dychtivě na žrece okem supa.
Muž starý, polo slepý, v říze černé
byl hrozným vůdcem té své chase věrné.
Kříž držel v ruce ze suchého klestí
a třasným hlasem děl, že pěstí
on zákon pravdy. Pokynul a mlatů
se několik hned vzhůru vzneslo v chvatu.
144
Jen jeden vzmach a mrtvo leží tělo,
jež slávu bohův obnoviti chtělo.
Juž smrti mrak na víčka usedá
a líce strastmi rozoraná pohledá
a ve mdlé ucho drzý posměch zní:
„Žrec poslední byl žertvou poslední!“
145
Antonín Koukl.