KŘIŽÁK.

Ladislav Arietto Jan Calvi Jan Červenka Irma Geisslová Josef Hásek Jan Herben Jaroslav Herda Čeněk Holas Jaromír Hrubý Josef Vlastimil Hrubý Jan Hudec František Chalupa Josef Kalus Josef Klvaňa Jan Korec Jaroslav Kosina Antonín Koukl Karel Leger Otakar Prokoš František Roháček František Svoboda Matěj Anastazia Šimáček Alois Škampa Lev Scholz František Táborský Jaroslav Tichý V. A. Velen Václav Veverka Josef Voráček Jan Žeranovský

KŘIŽÁK.
I.
Nad Rýnem hrad jak pyšný rytíř stojí a slunce v jasném, paprskovém zdroji střech vydutých povznáší přílbici, nad jejíž klenbou jako plameny a jako oblohou povětroň letící prapory vlají vzduchu křišťálem, že zdá se, jak by svými rameny přilákat všecku radosť světa chtěly a setřásti ji v nitro nachem stmělé zlacených řeckých pohárů, jichž obsahobsah, zářící jak démantová rosa, teď ke rtům pozvedá hostiny ku zdaru velmocný vladař, Bedřich Barbarossa. Již záhy ocel zbraní zazvoní, až davy věřících do Malé Asie potáhnou pyšně, již hlav neskloní únavou boje. Proto v rozloučení ať víno lakotně svých kouzel nekryje, ať skytá štěstí vše, co nadšení a snění, co báje vypráví, že šťastných údělem. Chce Bedřich blažen být: ať rohem milosti příroda svého pána pohostí. [146] Tak Bedřich hodoval. Leč v síni vedle opojen vířivého plesu ozvěnou, muž mladý, jiskrooký, rostlý jako jedle, slasť požíval, jež vřela ve rtících děvčete rusých vlásků, s tváří ruměnnou. S ní šťastnějším byl než ta hrabata, šťastnější nežli preláti a mniši, hladící u stolů si bříška kulatá, šťastnějším všech, kdož pod nebesy dýšídýší, a děkují té chvíli, v níž se narodili. – Vzácnými požitky se stoly znovu kryly, Bedřichu z oka plameny juž skáčí a umdlená mu hlava k prsoum poklesá. V tom skvoucí opona jak vlny v odlivu ku břehu stěny v záhybech se stáčí a za ní Bedřich zří v žasnoucím obdivu, jak rusalka se k miláčkovi chýlí, jak šťastna chvěje se, radostí zaplesá, když hubinku jí klade v drobný ret,ret jak vlašťovice pokrm ptáčeti. V tom objetí zřel vladař štěstí svět, v němž rozkoš lásky dlí jak rosa v poupěti. Juž Bedřich s hosty svými číší nezápolí, jen snaží se, by nikdo nepoznal, že pro rusalku v prsou plamen se mu vzňal. Zřel, jak muž mladý ruce s prosbou spíná, by směl se ještě s rtíků napit blaha, a zřel, jak dívka s usměvavým hledem hlavinku rozložila na svém hochu snědém, jenž tiše mluvil o své domovině: „Má vlasť je chudičkachudička, a přece plna štěstí; jak vodní víla koupává se v moři, 147 oceán, ženich vzácný, věčně se jí koří a vroucně objímá ji, líbá vnadné tělo. Jí hlavu nevěnčí trofejem lesy, jí v kadeř slunce záře nerozvěsí, hněvivě nad ní letí obloha – bič věčných dešťů snáší ubohá! Zoufáním nesnížila přece nikdy sebe a hrdě v zachmuřené vztyčuje se nebe, s náručí otevřenou čekává, kdy přiblíží se loď k ní prchavá, a jásá, zachrání-li plavce v bludném scestí – – tak vlasť má chudičkachudička, a přece plna štěstí! Já často opouštěl ty skandinávské břehy a s lodí bystrou, švarnou sestřicí jsem letěl přes pěnivé moře sněhy – ba často po vlasti sám v dáli tesknící jsem nevěděl, kam štván jsem vichřicí. Tak bloudiv zemí, vodou, posléz v tyto kraje jsem přišel, kde mne více s blesky neštvou hromy, kde v bytosti tvé slunko zasvitlo mi, kde žití strasť mi tebou skončena je. Kéž o mém blahu větřík vlasti zašelestí – nad synem chudičká máť plna bude štěstí!“ Sklonilo děvče hlavu v rozechvění, ret muže vybavil ji ze sladkého snění a ret jí šeptal blaha slova vřelá, by o své mu tu vlasti vyprávěla: „Oj, v žití věru nepotká s úsměvem svět chudého sirotka. Tak se mnou dálo se. Mne lidé cizí z útroby vlasti vyrvali a nesli v neznámý kraj, kde v srdcích soucit mizí, 148 kde za přímluvu nemilosť se sklízí, kde často marnou prosbou ruce klesly. Zde vzpomínala jsem a volně pak se krásti z mých očí směla slza, zasvěcená vlasti. Ó kéž jsem zas v té zemi, kde je tolik písní, kde nápěv bzučí včelka v květu zlaté třísni a hvozd jí přizvukuje, šumivě se sklání, kde všecko, všecko melodií plyne a každý strom je notou písně jiné, kde větřík pohybuje trávou v stráni, jakoby probíral se strunou zvučící – kde i to ptáče vzduchem letící vesluje křídly v taktu melodie. Ó kéž nás anděl snese pod ty české střechy, kde tak se blaženě a spokojeně žije. Má vlasť by vítala tě plna sladké těchy a náruč pohostinství švarně rozpjala by, neb volá každého, kdo opuštěn a slabý. Jak chvěji se juž v pomyšlení blahém, že vyplní se vroucí moje snahy, že v náruč povedeš mne vlasti, hochu drahý!“ V posledním náhle slov těch tónu s bílého stolu číše řítí se. To pohár Bedřichův, jejž v rozechvění z pohledu na štěstí dvou lidí se stolu povalil. A vše to hosté vidí – leč v jejich hlavě v bujném snění svět jediný jen vínem víří. Vášnivě Bedřichu se hněvem prsa šíří: což nejsou otroky juž bohatýři, což bůh mne ku výsměchu stvořil pánem, bych neměl, kdo by pohár opět zved? 149 Chce volat sluhy – ďábelským v tom plánem myšlenka rudou jeho hlavou skočí, a divým žárem sivé planou oči: jak dávno umyslil, ku svému rozmaru že dívku musí mít; však vínem v poháru otráven její milán tiše zhyne!... A zvedl chvějící se rukou z podlahy číš svrženou a v nitro vložil duši cyperským vínem a v mok neblahý v tom jedu přilil, aniž kdo co tuší. Hle! zvedá oponu a ptáčky z hnízda plaší: uleknut muž i děvče rozchvělé k vladaři pohlížejí nesměle. Ó jaký div! sám ke rtu číš jim snáší a k nejšťastnějším lidem je teď řadí – ó jaká slasť! ni ve snách mládí jim zlatem nekreslilo štěstí v této chvíli. „Slyš!Slyš!“ mluví pán: „Za věrnosť tvou a píli se vladař tvůj dnes k tobě, mužimuži, chýlí a vděčně, významně tě odmění. Tak sluhy vzácnou ctnosť hle, císař slaví: zde pohár viz a na mé připij zdraví!“ Pít podal odsouzenému a řekl tiše: „Z té nikomu však píti nedej číše!“ By nezřel díla svého, šel v kruh hodovníků a děsný okamžik tam čekal při kvasu. Slyš! výkřik jako smrti v zápasu, pak jakby lidské kleslo k zemi tělo. „Již mrtev!“ Bedřich v duchu jásá; „již odstraněna hráz a věčně moje jsou oné dívky vděkuplné zdroje, v nichž ve vrcholu žen všech kypí krása.“ 150 Leč posud zvuk těch děsných vzlyků se ozývá i výkřik šílený... Odhodil Bedřich číši, stáhl clony lem – hle, mladý muž tu v pláči zoufalém jak volá kletbu, ve chvíli pak příští k mrtvole dívky klesá krve v tratolišti... A marně Bedřich couvá, děsný hled se vryl mu v obličej, jenž hrůzou zbled, a marně skrývá zrak – ten obraz v oku zří v živých barvách duše ve hluboku. Shled zoufalý muž svého vladaře, pohledem ztupělým zří jemu do tváře, pak za šat jeho zlatý, nádherný jej uchopil a vlekl k mladé ženě: „Jak měl jsem dotknouti se dříve číše,číše než sladká milenčina ústa? já vroucí lásky hlas poslechl tiše a nedbal zákazu, jejž dobře znáš. Já plesal s ní, že vděčností se chýlí dnes vladař ke mně, za věrnosť a píli, že za poctivou snahu, smýšlení se ubožáku takto odmění! A ona pila ... Já pak znovu ji pobídl ve sladkém, vroucím slovu, by zase zvedla číš tu v lásky zdar a já byl šťasten, radoval se vřele, že obětovat smím jí dnešní štěstí celé. Tak soudil osud. Avšak nebe slyší a krutě potrestá tvůj skutek zrádný – a milosť dá-li pro císařskou zdobu, pak zbudu já, jenž strhnu k soudu tě a hrobu!“ Hle panstvo vybouřeno slov těch vřavou od stolů povstalo a k pánu chvátá: 151 on chvěje se, a pomstou řeč mu vřela: „Chopte se vraha, veďte do vězení! Hle dívku otrávil, že ohněm lásky mřela k vladaři svému – a teď ruka smělá žoldnéře toho mne chce vražditi; ať žernov obtěžká mu vzdornou jeho šíji, ať v Rýn je uvržen, by slunce zářiti juž nemusilo na tu lidskou zmiji!“ Chtěl odsouzený brániti se soudu, chtěl bezectnou lež kletbou přivítati, leč zmírá hlas a pružnosť mizí oudů; hled vytřeštěn a mdloba tělo chvátí a ještě rukou osudu se brání, než klesne na zem s rozžhavenou skrání. II.
Jak bouřného snu v hrůzyplné říši znít otrockých okovů chřestot slyší i katanů divoké, řvavé hlasy, ba zdá se mu, že oko zří ty běsy, že samé pouto kol a žalář, žádné spásy – v tom procitl – sen před oči se věsí!... K výklenku přistoup’; dole vlny Rýnu slyš, bouřně spílají a dmou se, hněvem ječí, jak soudily by výrok Bedřichův svou řečí, jakoby vřely pomstou ve svém klínu... Ty vlny zítra pohřbiti jej měly – ty vlny laškovné, jimž oddal život celý. Tak dlouho přemýšlel a v slzném zdroji posvětil památku ubohé dívky svojí. 152 V tom kroky uslyšel – to klíčník vzhůru leze, otvírá, vstupuje a vede sebou kněze, jejž milostivě vladař k odsouzenci sýlá, by k smrti svatá řeč jej posilnila. „Chceš k spáse duše kněze?“ „Chci; však dříve to pouto odejměte, abych volnou paží směl odpuštění Boha milostivé vyprosit sobě, po němž duch můj baží.“ Jak tělo spráchnivělé pouta opadala; kněz dává útěchu a o životě hlásá, jenž bude po smrti, v němž svoboda a spása. Pak odešel. – Hle, vězeň směje se a jásá: „Buď blahořečen božího krok sluhy, jenž štěstí přinesl, sňav tělu okov tuhý, buď blahořečen, svobodu že zase bezděky přinesl, v níž život zakládá se, v níž myšlenka se rovnat Bohu vzniká: mít pro nešťastné slzu, pomstu pro bídníka!“... V štěrbinu stoupil, k výklenku se chýlí – skok úžasný – – juž zmizel ve vln spíli... Ty dmou se, jakby o kořisť se rvaly. Hle! z křišťálného hrobu pozvedá se hlava, dvě ruce svalnaté veslují k šťastné spáse – zachráněn vězeň! dále vlna běží a plavce unáší květnému ku pobřeží, kde tiše lunná záře mihotá se. Juž slunce vystoupilo z mlhy ranní. Hled Bedřich mne si a pot stírá v skráni; v snu rozčeřené viděl Rýnu vlnyvlny, jak ždají kořisť, kypí, dmou se, zuří,zuří jak odsouzenec vlečen hradu na cimbuří, jak uzřel vodstvo, hrob svůj hrůzyplný, 153 jak žernovem mu hrdlo obtěžkali – jak dolů se strmé se kácí skály. A sotva vzpamatoval se, juž z vězení tu byli strážcové úzkostí sklíčení; ba štěstí největší v jich bylo žití, že Bedřich nepoznal v rozhodné chvíli, co lhali mu, by zlosť v něm nevzbudili: že zhynul souzený dnes v Rýnu vlnobití. Pokynul vlídně, že je spokojen. „Juž konec!“ Bedřich dí, „však škoda jen, že osud vzal mi vděk té dívky slastiplný a že ho za to pomstou rozechvěn nemohu také hodit v rozčeřené vlny!“ * Půvabným úsměvem se luna skvěje a každý paprsk její spanilý v hruď uprchlíku kane, naději v něm hřeje, vždyť Šumavy bezpečné asyly juž před ním útulně se k nebi klenou, a splétají se v náruč otevřenou, že uvítáním šumí prales převeliký. Juž z lesů vůkol vyskočilo ráno, když ubíral se českou, požehnanou půdou, kde štědrou přírodou měl o klid postaráno; teď trysklo slunce září zlatorudou a lesu, oponou jenž uprchlíka chrání, svou září přeskvostné připjalo lemování. 154 III.
Jak horské přívaly, kdy v moře protrhly se, kdy nivy rozkvetlé i lesy zaplaví, tak proudy mohutné křesťanské výpravy se řítí v boj, v němž kříž se oslaví. Juž slavné vítězství nad Ikoniem měli; teď do Tauru! zde pomstít všecky vraždy, zde povznést kříže svatou velebu, toť heslem všech: sem život nese každý, by koupil Turků smrť – nuž boj ať plane, víří, dnes prostí žoldnéři jsou pyšní bohatýři. Vše připraveno: kopí, svižné luky a meče ostřené se v hustý prales kupí. Nuž ku předu! Jak ostražití supi,supi již Němců po horách se ženou pluky, za nimi ostatní jsou hrdém na pochodu i Češi s knížetem Děpoldem letí v boj. Hle Bedřich! Jako měsíc nad hvězdami se vznáší v popředí, však v tváři nepokoj mu vráskou jeví se a zrakem prokmitá: juž nedočkav, kdy Turka mečem uvítá. Kraj mizí před zrakem a vystupuje příští: tu sráznou pod skalou se řeka vlnou blýští, povrchem klidna jsouc, hrob skrývá v hlubině. „Aj, Kalikadnus!“ Bedřich náhle jásá; „tam za ním nová zem, náš cíl i spása!“ Juž letí k předu, jak myšlenky v hlavě, jak vichřice, s níž zápasit se člověk neodváží; a za ním druzí; on však hravě juž vlny zvonivé podkovou koně sráží a v cestě nebezpečné hříčku vidí prostou. 155 Však vlny stoupají, až k hlavě koně rostou; pobídl oře: jako dítko mořské pěny ten v před se žene, schvácen, uřícený. Hle polovic juž překonáno dráhy, juž kynou radostně pobřežní, květné svahy – však pojednou ni z místa nevykročí kůň bojovný a marně Bedřich sténá a marně uzdu tiskne, škube jí a točí: oř vzpíná se, že lávou zuří pěna, že jako v bouři letní křižují se vlny. Zoufale Bedřich kolem ohlíží se – však jako náhrobek hor skály strmí lysé a pust je obzor hrůzyplný. Jak polnice, když víří války v hluku, pomoci dovolává svých se Bedřich pluků. „Ha, zemřeš!...“ vzkřikly vlny. Císař žasnoucí pohledí v hlubinu – hle vodstvaz vodstva děsné vřavy dvé očí sálá a hle, obrys lidské hlavy... „Ha, zemřeš!...“ z vody zní. Což mrtvý z hrobu vstane? znáť Bedřich zrak, jenž z očních důlků plane, a hlavu, vlasy kadeřavé, rudé. Což v Rýně utopen by v Kalikadnu on povstal zase? Marně hledá v kříži ochranu před démonem. – „Zemřeš vln těch v spíli, já koně svírám, jenž tě ke dnu hříží; v hrob schvátil jsi mi děvče milenémilené, a proto na tě pomsta má se blíží – já svírám koně, jenž tě ke dnu vhříží!...“ A pokraj hrobu rozzuřená pěna kreslí, jak v bouři letní křižují se vlny... „Pomozte!“ výkřik zazněl hrůzyplný, „pryč démone – jsem císař...“ 156 Nohy koně klesly, a v hloubi zmizel kůň i s křížem jezdec. – – – – – – – – – – – – – – – – „Jen k předu přes vlny!“ vůdcové křižáků volají nadšeně; „na druhém břehu sláva a císař bohatýr nás jistě očekává!“ Tam podál nich juž jásá křižák v českém kroji: „Já šťasten dostál sladké povinnosti svojí – smrť velikému přines bídáku, jenž znectil kříž, jej vztýčiv ve znaku!“... 157 Karel Leger.

Básně v knize Almanach české omladiny: