NA KAŇKU.
Na temeni lesnatého Kaňku
dostih orla luňák dlouhozobý;
žerty, šašky sobě z něho robí,
chce ho zničit jako šakal laňku.
Na temeni nevysoké hory
střežen Žižka vojskem Zikmundovým.
V dáli míhají se bílé dvory
a Siona nad cimbuřím novým
poletují tmavosivé mraky.
Věže Horských chrámů pod oblaky
vyčnívají jako věže chlouby,
pnou se jako domýšlivá slova,
hrozí jako hrdost Zikmundova:
„Našel jsem té moci jeho klouby!
Ukoval jsem pouta ocelová
na tu hrdou kališnickou zmiji
a kat Kutnohorský oprať snová
na tu neohebnou selskou šíji.
Večer tři sta peších přivede pán z Růže
a kraj od Hlízova k Novým Dvorům
nestačí mým obrněným sborům.
Zítra konec všeho býti může!
Vzhůru, páni, vzhůru zlaté číše!“
Zvedli pohár ohnivého vína
Kurfiřtové od siného Rýna,
magnatové od modravé Tisy.
[90]
„Zítra, zítra konec všeho bude!
Zítra vzdychne pokořená říše:
Mívala jsem Jana Žižku kdysi.“
Jasně poháry a číše zvoní,
ale čeští páni hlavy kloní;
všichni povykují plnou měrou,
ale Češi mlčí s nedůvěrou.
Na oupatí nevysoké hory
rozloženy Zikmundovy sbory,
na temeně nevysoké hory
rozloženy Táboritů sbory.
Na oupatí nevysoké hory
pije Zikmund, yychloubavě hrozí.
V staně Jana Žižky vůdci mnozí.
S osmáhlých a neveselých tváří
jakés zádumčivé teskno vane,
z očí zoufanlivá vášeň září,
matně leží ruka svalovitá.
Jenom na rtech vůdce úsměv kmitá
a chvilkami hnou se tváře svaly.
Konečně pan Boček k radě vstane
a k vojvodům takto zahovoří:
„Celý týden nás tu Zikmund moří
a v železný kruh nás týden svírá;
hlady lid náš nepatrný zmírá.
Třeba, bychom sami na ně hnali.“
Pokyvují páni všichni hlavou:
„Dobře, Bočku, mluvíš radu pravou!“
Jenom vůdce Žižka vrtí hlavou
a k vojvodům těmi slovy vece:
„Nemůžeme, děti, nikdy přece
na tisíce s malou hrstkou hnáti.
Jako kobylky se na nás shrnou,
roztrhnou nás jako roucha cípy,
91
rozmetou nás jako z luku šípy
a plakati bude sirá máti.
Není radno nastaviti mladá
prsa, když s hor velký balvan padá.
Jen lstí vyvázneme opatrnou!“
V tom ohnivý Švamberk k němu skočí
a divoká radost plá mu z očí:
„Jene, já se do tábora vkradu
a Zikmunda zničím ostřím dýky!“
Tu nevole jala celou radu,
kterou moudře vůdce Žižka tiší:
„Mlád jsi, Švamberku! A to bůh slyší,
že na pomoc Žižka nebral zradu
válče s tak mnohými bojovníky. –
Nežli zajde slunce na západu,
přijde rada nebo pomoc boží.
Někdo ať na bibli ruku vloží
a nám přečte z knihy Mojžíšovy,
jak Josue Jericho kdys zbořil.“
Klidně slepý vůdce těmi slovy
k zarmouceným druhům dohovořil.
Čte kněz Prokop o pádu Jericha
a vůdcové naslouchají zticha. –
Za Vysokou se již slunce sklání.
Stínové tam pochmurného šera
táhnou se jak bojovníci plání
s štítem mrákavým a přílbou šedou.
Zvonku hlas zní dole od kláštera.
Do tábora Zikmundova jedou
posli Žižky, hluboko se koří
a tak k Zikmundovi zahovoří:
„Vrať mi jaré, vrať mi sokolíky,
vrať mi lehkou táboritskou jízdu,
92
navrátím ti statné bojovníky,
kteří jati sedí ve tvém hnízdu.“
Odpovídá na hlas Zikmund zpilý:
„Navrátím ti jaré sokolíky,
vrátím lehkou táboritskou jízdu,
vrátíš-li mi statné bojovníky,
kteří jatí sedí ve tvém hnízdu.“
Jinak mluví, jinak myslí: „Dobře,
dobře, věř jen, osleplý ty obře!“
Umluveno. A jak slovo dáno,
Žižka vrací bojovníky jaté.
Zikmund chce je navrátit až ráno. –
Na západě zhaslo slunko zlaté;
východ, západ tmavé mraky chmouří,
v rozespalých lesích větry bouří,
duní hrom a blesk se v dáli kmitá,
letí, zmizí a zas nový svitá.
Do tábora Zikmundovy stráže
k úkrytu a v bezpečí se táhnou.
Zikmund spí a vůdci dobu dráhnou.
A tu Žižka Táboritům káže:
„Vzhůru palcát, děti, koně k vozu!“
Vše tu stojí připraveno mžikem.
Jako blesk se mihl Roháč šikem
a sám řídí hradby té vůz prvý.
Ohromný had hnul se za hlomozu.
Za ním se jen kouří rudou krví,
před ním zakalené střely syčí,
kolem jiskry pádných mečů svítí,
kolem zděšený voj Němců křičí,
a kam hne se, trupů jako kvítí.
Palcát ráz na ráz na Němce padá,
dlouhé kopí výskne sobě k ráně
93
a travička podupaná zvadá
od temene Kaňku k Horské bráně.
Na rovinách hoduje smrt bledá,
jako vlk se po mrtvolách honí.
Zikmund rozespalou hlavu zvedá,
ospale ji, nedomřivě kloní.
Žižka zatím s bojovnými sbory
útočí na hradby Kutné Hory.
94