MISTR JAN. Kdo zná ten žár a nitra nepokoje,když velký duch se v první chystá boje;blesk v ňadrech cítí – dech však přece vázne,jak orlu mládci, chce-li s výše sráznéponejprv peruť rozepiati v mraky;jak lev, když upře smrtonosné zrakyjiž na kořisťkořisť, a přece váhá v skoku:tak bije duch a bouří ve divoku,než první dílo smělé blyskne z dláta,než myšlenka se zrodí věčná, svatá.Neb pravda-li, co vzdorně vře nám v hrudi,či přelud pouhý v duchu trýzeň budí?V zad zoufání – nepoznán zahynouti,v před zoufání – když dílo v rum se sroutí.Tak stál a dumal v líci zbarven nachema velký záměr zářil v ochuoku plachém,jejž chvíle vážná právě porodila,tak velký záměr, jak jen duše snila!Ó nesnila, to sopkou v ňadrech vřelojiž od chvíle, kdy chladně oslyšelojej primatora hrdé odmítání:By dcera má tvou byla, mistře, paní,rač ukázat, zda dílo kdes tvé snahyjiž ozdobilo vrchy slavné Prahy,rač ukázat, zda leskem svého jměníto dovážíš, co schází na umění?[26]I dumal dál. Nač myslí as duch mladýmladý,když vykouzlí se před ním známé vnadyvnady. –Ó vášně žárem jsi tyty, mistřemistře, vznícen.Nač myslí duch, když pochyby přec jícenkrev rozproudí, že dílo stvoří chudé,sok vítězem, on neuznán živ bude,a přece zmítán nepokoje ostnem.Jak s úšklebkem a v pohrdání zlostnémcizinci dvorští na plán jeho zřeli:tuď odvážlivec nezralý a smělýprý stavitelstva řády od staletíchce v posměch bráti jako hračky děti!Tak Matiáš*) a sokové se smáli,když nárys chrámu podal mistr králi.Však Karel bystrý přece stavět káže,ať zkusí orel mladé svoje páže.„A dostavíš-li, co tu v plánu smělém,mým královským jsijsi, Jene, stavitelem!“ –Ó s jakým chvatem po královském slověse kladl základ chrámu na Karlově,jak zdvíhala se stavba v pracném spěchuod oken k vazbě, od pilířů v střechusplývajíc v části, z částí v celek ladný.A nic nelekal mistra výsměch hladnýhladný. –V zimničném chvatu tvořil, rozměřoval:tam sloupy pryč – jen pouhý řídě ováltam bez podpor – jen na zeď klada pouhoutu těžkou klenbu, obrovitouobrovitou, dlouhouvšem na vzdory, vším řádem pohrdajepohrdaje,potupou mistrů, smíchem mělké láje.Ó věříšvěříš,mistřemistře, sám v ty svoje plány?———*) Z Arrasu.27Však utichaly mistrů dvorských hanyi bázeň v lidu náhle zamlkala,když mocná klenba nad chrámem se vzpialaa Praha s pýchou, ba i s ustrnutímužasla nad tím mocným zaklenutím.Ba pohnul prý král Rokycana skrytě,jejjej, primátora, aby svoje dítězasnoubil mistru – svému staviteli:tak údiv Prahy vítal mistra vřelý.Když poslední klín padl v klenby stěnu,poslední dělník dlaň svou unavenurozloučil s dílem, chrámem zázračivým,zbraň všechněm klesla z rukou závistivým;vše nadarmo – i pletich zrádné sítě,hleď na stavbu, ta ve prach pokoří tě!Ó diváctvo, vy slepci krátkozrací,váš podiv uhlí řeřavé mu vrací –vždyť chrám ten mžikem v rumy rozvalí se,když lešení teď sníti nezdaří se!Dav lidu rostl, vířil nedočkavěa zástup mistrů kryl se v jeho vřavěi Karel s dvorem přišel v zlatohlavu;však mistr nedbá, až tu náhle v davujak jasná hvězda, když prorazí stíny,zatemní družky, bleskne do krajinykrajiny,hle Eliška i s otcem primátorem.Zrak Janu zaplál nezkroceným vzdorem:„Hoj o lešení ohněm pokusím se!“28Sám pochodní hned zápal vrhl k římsea dělník v boky smolnic metá plápol,že požár kolem objal kupli v zápoljak loď, kdy v moři zplane divým žárem,bok praská v moře, klesá za stožárem.Jak lítí hadi krouží, srší plamen,s praskotem duní sloupům klády s ramen –tu od portálu sluha poděšenývykřikne s hrůzou: Popraskaly stěnystěny!–A davem šírým skřek úžasu lítne,jak orkán divý mořem náhle zmítne,jak lítá bouře zaduje-li v lesya rozklátí je, tak se všecko děsí,tak v praskot ohně křik se lidu mísí:Elišku tamo bledý otec křísíkřísí. –A ještě větší hrůza všecky schvátí,když v hustém dýmu lešení se skátí,a stěny ejhle pnou se vzhůru celé! –zas pohnulo se moře rozechvělé;velebná klenba září pod nebesa:„Ať žije mistr“mistr!“ – dav již hromem plesá.Král řetěz snímá, mistři zášť svou tají,však po Janovi nadarmo se ptají.Ó zoufání, ó jak to bídní jsme my,Tantaly všichni na bídnější zemi,že pohár od úst, pravda v blud se zvrhne,chcem z moře pítpít, a vír nás v lůno strhne,chcem ke sluncislunci, a blesk nám křídla spálí.29II. Dvé poutníků se blíží za Šumavu.Starší z nich smutně sivou věsí hlavu,na niž mu řada dlouhých let již sedla,že tváří nach a jiskra očí zbledla,že v srdci krev a v žilách jará sílajiž dovřela, již dávno dovířila,a těžkou hlavu na průvodce klade.Však mladší druh,druh jak prut pln mízy mladésní první jara mládí dětinného,v svět vyhlídnul a rozkochal se z něho;a starý peň se o něj podepírá,když v sebe sama poklesla mu víra.Tak pět dní šli, až stáli u Zbraslavi.Tam odpočine mnich si holohlavýu bratří v aule, by pak chladem záhyjiž zlaté shlídli věže matky Prahy.Jsou přijati. A jak zvyk dávný velí,než odejde brat každý do své cely,buď svatá písmapísma, buďsi letopisyse klidně čtou – a bratří poslouchají;věc divnou mnohdy pergameny tají.Dnes četl opat z kroniky své blánku,v níž vlasti běh a slavnou líčil stránkustránku,jak za Karlova bylo vladaření;jak o vědy dbal, slávu, o uměnía díla stavěl krásy nehynoucí,svatyně, hrady, most i města skvoucí:však podivné též sbíhaly se děje.Když druhdy slavný zbudovati chtějechrám s klášterem, bral s mistry rady,30tu vstoupil hrdě odvážlivec mladý– slul mistr Jan – že vystaví chrám smělý,jakého světy ještě neviděly!Však dopustil Bůh těžkou na něj ránu(snad srdce svého nepokořil Pánujak Babel druhdy) – neboť v onu chvíli,když lešení juž ohněm zapálili,zmat nastal v lidu, zeď že praskla v boku.Třicet pak od té přehnalo se roků,co mistr onen zmizel tehdy z lidu,snad v klášteře kdes hledathledal svého klidu,snad u zoufání zhynul světem krátce;jen chrám ten září jeho ku památce,nebť zmat... ó jak je křehké stáří,či vedro také bylo v refektáři,že o kmeta se závrať pokusila,a zvadlé údy opustila síla?Nuž do cel svých se bratři odebrali,(poutníci jsou as unaveni z dálí),by na hodinky sami vstali záhy,a hosté raním chladem stihli Prahy.Kmet divno snil, když pak ho položili:jak známý plamen rozháral mu žíly,jak prchal z vlasti, ale hanba děsnávždy našla ho a vždy rušila ze sna.Tak stanul v krajích luzné Italie,však nadarmo; i tu ten plamen žije,jenž ztracený mu život vpálil v čelo.Též snil, jak dítko nevinné se chvělo,jež pohozeno našel na pobřeží;31i chtěl se mstít a dítka síly svěžíosudu na vzdor vypěstovat v žitía svěřit mu svých tepen vlnobití.Jak učil ho, s ním země procestoval,by v jeho ňadrech dědictví své schoval,by on kdys po něm dokonal to dílo,jež uzrálo a jeho – zahubilo.Jak ve klášteře žili prázni světa,až po třicáte zašuměla létav bol vyhnanství,vyhnanství jak mraky v dálku jdoucíjdoucí,a neodolal kmet té tužbě žhoucí:i s hochem dal se nazpět v rodné strany...Když procitl, už jinoch opásanýmu seděl u nohou, čta s podivením v tváři,jaký as nával večer v refektářia ve snu starce zachvátil a rušil?Však mlčel kmet a jinoch sotva tušil!Tak brali se až k Praze oba němi,kmet zamlčen, však žhavě zíral k zemia hlavou skloněn kráčel zasmušilý.Však průvodcovy zraky lačné pilyvše velebné, co láká duši svěží –aj Praha tu, to vzácné město věží!A znaje chvíle stáří zasmušenéšel mlčky dál; tam návrší se klenea na návrší jaká kuple skví se,jak pyramida v oblak rozhlíží se!Toť úchvatné, aj otče, u záchvatujun vypukl, zda takto rozepiatukdy viděl jsi už klenbu ve svém žití,32zda nepospíšíš učně poučiti,vždyť pohleď přec, jak obrovité tvary!I zarděl se tu temně poutník starý,zrak pozvedl a pohlíd’ na chrám celý,a zraky jeho v oheň zahořely;a hleděl dál, jak blesky kdyby házel,a hleděl zas, a zrak mu nepřecházel;vždy divočej, jak sešílil by náhle:křeč ve tváři a zvuky vydav táhlébez sebe klesl v náruč průvodcovu.Tak uchvátil jej chrám ten na Karlovu!Tu v klášter mniši přijali je oba.A když už kmeta pominula mdloba,jejž slzami a pláčem jinoch vzkřísil,zrak děsněj’ plál, a ponejprve vmísilv pláč jinochův tak protrhaná slova:„DopovězDopověz,hochuhochu, z čtení opatova,co na Zbraslavi zaslechl jsi dále,když odnášel’s mne omdlelého v sále –“I žasl jinoch, žasl podivením:Ten celý příběh smutným končil zněním,nevěstu mistra po letech již málobezměrné hoře ve hrob mladou sklálokdes v klášteře; a pochována v hrobědle vůle své při chrámu ženichově!Kmet zamlkl a skřek vyrazil děsný,na křeslo pad a pohrouzil se ve sny,v tak hrozné sny – jak hořely mu zraky,v tak tajné sny,sny jak ony děsné mraky,jež usedly mu zoufanlivě v čele?v tak bouřné sny, že rty jich rozechvělénemohly svěřit ústům beze vlády?33I zaplakal tu mistrův soudruh mladýa váhal jít, když rty mu zachraptěly:jdiJdi,hochuhochu, již, jdijdi,hochuhochu, do své cely.Jak děti jsme my pouhých okamžiků:hned na trůn kráčet v ústech žalmy díků,hned v propasť klesat bezednou a věčnou!Ó jakou lží jest lichou, nekonečnou,že kujeme si spleť života sami:my toužíme a čas si hraje s námi.Na dlažbě našli lebku roztříštěnua krví rudou porosenu stěnu,když mniši časně spěli do kostela,krev čerstvým nachem na kameni lpěla,jenž nevěstu kryl mistra stavitele.I zděsili se bratři světa prostíprostí,když poznali, že starší to jich hostí,a spěvše v cel, tam psáno takto četli:„Než ozáří vás, bratři, paprsk světlý,jsem mrtev již, však popřejte mi klidua v šíré vlasti hlásejte to lidu,tenten, kdo tu dříme pode chrámem v rověrově,byl stavitelem chrámu na Karlově.Tu s věže vlastní našel v jednom skoku,co marně hledal po třicet již roků.“34Jaroslav Herda.