SKIZZA.

SKIZZA.
Chci povědít vám v prosté této skizze, co šeptaly mi staré borovice, jimž u paty jak šatu lem se bělá z malinké vísky cesta do kostela. Na bujném mechu třpytila se rosa i v květných korunkách, a píseň kosa jen chvílí vlnila se z vonné dáli. Motýli pestří tu si s květy hráli, tu vyhoupli se k modré, jasné výši jak bílé perly, jež se hází v číši. Hru paprskův a bujný tanec stínů haluze houpaly si ve svém klínu. A po pěšině, tiše jak dvě laně, hoch s krásnou dívkou bral se k chrámu páně. Mlčeli oba, – ruku v ruce spěli pod větvemi, jež v paprscích se chvěly a zlaté sítě stlaly jejich kroku. Však v úsměvu, jenž zářil v jejich oku, víc blaha bylo, než kdy znalo nebe, než temný háj kdy pojat mohl v sebe, než ve svou píseň vložili kdy ptáci. – Les řídne již, – s ním obrázek se ztrácí. Však každý strom, a každá krůpěj rosy vám poví, zač ti dva dnes Boha prosí. – [164] Krásný sen. (Několik listů ze života.)
Tak mladý jsem a vidím, že všecko, co jen chtěl bych, mám. Victor Hugo.
Měl jsem krátce před zkouškami; tudíž představoval jsem velmi dobře exemplář pátého kola u vozu – myslím, že i jiný student v takové době personifikuje onu zbytečnosť. Stál jsem zrovna u příkopu, za nímž se usmívalo rozumné lenošení až do smrti, ale já dokonce nedbal, bych ho rovnýma nohama přeskočil. Byl jsem idealistou.... To jest, pozoroval jsem bzučící včelky s květinky na květinku poletující, běhal jsem za pestrobarvým motýlem a divil se jeho milostným pletkám, se zpěvem slavičím unikal jsem do krajin podnebeských – a když ve mně přece někdy bušila myšlénka skutečného života, protřel jsem zraky a z úst vyhrkla biblická omluva: Pohleďte na ty květinky, kdo šatí je? Později dálo se trochu jinak. Slzy matčiny, jež často přede mnou ronila, se sepjatýma rukama prosíc mne, bych ustrnul se nad ní a lehkomyslností svou nepřiváděl jí předčasně do hrobu, čemuž spadlá, jindy tak zdravá a červená tvář plně nasvědčovala a svraštělé čelo pokašlávajícího otce, jenž s bolestnou resignací viděl ve mně, jak se zdálo, ztraceného syna, vyplašily mi z hlavy všeliké přeludy marné fantasie.
[165] Chopil jsem se knihy. Ovšem že převrat tento nestal se najednou a úplně že nezvítězil. Mnohdy proseděl jsem nad knihou celou noc a když ráno stravovatelka donesla snídaní, zpozorovala, že složenu mám zemdlenou hlavu nad knihou – vzhůru převrácenou. Jindy jsem zase se vší chutí pustil se do studování, ale za chvíli jednotlivé písmenky měnily se v různé postavy, které jsem slyšel hovořiti, jednati; bezděky sáhl jsem po prázdném papíře, na němž letmo zachycoval jsem, co slyším a vidím... Tak povstalo několik novel, meškajících t. č. v mnohém redakčním koši. Přes to však studoval jsem dosti obstojně. Jednou jsem téměř celé půldne ztrávil probíraje se kalým nepořádkem roztrhaných knih, počmáraných sešitův a vážných kont našich mistrů, což všechno po mládeneckém mém pokojíčku rozházeno ve slabých chvilkách dostává ode mne lichotivého názvu bohaté knihovny. Pot se již se mne řinul; pojednou jsem však vzpřímil nahnutá záda a tak důkladně si čelo pohladil, že mi hlava nekolikkráte zabrněla. Hledalť jsem jakási excerpta ke studiu, jímž jsem se právě obíral, nevyhnutelně potřebná, a unaviv se do úmoru zapomněl jsem, co vlastně hledám. Zároveň opanovalo mysl mou cosi jako kyselosť k tomu, čím jsem se zabýval, ke studiu.... Kyselosť proměnila se přirozenou měrou ve zjevnou nechuť, když jsem na to srovnával předešlý spůsob svého života tak bezstarostného, jako bublavý potůček tekoucího s nynější přinucenou lopotou, která mne ke všemu i paměti zbavuje a podobá se široké, bezedné řece, jejíž vlny marně stékají skaliny proti proudu strmící, rozrážejíce o ně svůj veselý tok. Kopl jsem v rozčilení do fůry klassiků, že se rozstříkli jako déšť o tvrdý kámen. Kus papíru uvízl na botce, i sklonil jsem se, abych se ho sprostil. Zběžně naň pohleděv přečetl jsem obyčejná slova: „Krásný sen, od Anny Mráčkovy“.
166 Prostý nápis, ale přes tu chvíli byl s to, že mne přivedl do jiného světa, do světa vzpomínek... Vzpomínky!... Vy oceánem jste tužeb pochovaných, jichž lesk zahalený v hustou mlhu minulosti k duši naší proniká a nový obzor nadějí rozplameňuje.... Jakýsi pessimista škodolibě vás srovnával – s tvrdým vojenským slamníkem a dušoval se, že více mysl unavíte, utrápíte, nežli nepohodlné ono lože uondaného vojína. Nebudu analysovati případů takých a to z vděčnosti k vám, jež jste mi dosud zachmuřené tváře neukázaly. Jinak soudím o vás! Noře se ve vás myslívám, že kladu ztrmácenou hlavu do bílých, měkkých podušek. A na těch tak klidné se usíná, tak příjemně všech trampot zapomíná, že neznám věru jiného přání, nežli sníti takto věčně a ve spánku aspoň prožiti všechny ty illuse, kteréž druhdy srdce mladé kojily, a drsnou skutečností byvše rozplašeny jen v okamžicích řídkých v rozpálenou hlavu – vámi probuzeny – tak intensivně opět vstupují... Hleděl jsem chvíli upřeně na odkopnutý rukopis, ale nepřečetl, jak se za to míti mohlo, ani řádky. Zdálo se mi, jako by mrtvý papír pojednou oživl. Narostlo tam tolik postav, z počátku malých, pak nepoměrně vzrůstajících a zase mizících, že jsem je nestačil pozorovati, jaksi vítati se s nimi. Byly to stínové kontury, jakéž často na příklad naplňují náš pokoj i stěny jeho, když uleháme při tmě a nenacházejíce spánku přemýšlíme se zavřenými víčky. Kdo by mne byl takto pozoroval, sotva by se byl zdržel komického dojmu, jakýž jsem svým počínáním působil; napřed klopotné rozbírání bohaté knihovny, až mu zazvoní rázný kopanec, a nyní obyčejný kus starého papíru předmětem nemalé šetrnosti, jenž nejen zlosť s tváře dovedl setříti, ale i jakýs takýs úsměv z ní vyloudil. Usmíval jsem se a kynul těm vidinám starých, dobrých známých. – – I autorku Krásného snu poznal jsem v zástupu ostatních. Dívka sotva 167 šestnáctiletá, spíše drobná nežli velká, tváří buclatých, zrůstu štíhlého, vlasů havranních, kadeřavých. To černé, jiskrné oko dosud sálalo onou divnou, nepochopitelnou odhodlaností, ukazující na patrné známky neskroceného romantismu, který tak často uvnitř bytostí mladých bouřívá, a protrhne-li hráze rozumu, v divokou vášeň propuká, jako proud jarní bystřiny s vrchů se valící a táním sílící nešetří ničeho, ničí nedotknutelné pásky, jež vázaly nás k rodičům, k přátelům, k bližním, a slepě žene se za svým cílem, kterémuž tam v závratné propasti zapomenutí dáno jméno: zničení sama sebe. Usmála se na mne. Patrně nevěděla, že úsměv její na mne opačně, jaksi odporně působil, z pohnutky ovšem jenom subjektivní. Ukázalať mi tím řadu svých zoubků, mezi nimiž byl jeden poněkud namodralý, což nestrannému pozorovateli asi vadilo pronésti o ní, jinak dívce patrné sličnosti, úsudek její kráse příznivý; mně pak vedle toho druhdy byl malichernou příčinou, že jsem se do ní nikterak nemohl zamilovati. Krásný sen zvala se nepatrná skizza, která se mi dostala do rukou, jakožto – risum teneatis amici, – redaktorovi psaných „Květů“, sborníku to prací literární drůbeže krmící se ještě vědomostmi z části gymnasialními, z části paedagogickými, sídlem v Brně. Já byl tehda tuším v sextě. Těším se ode dávna pozoruhodnému talentu sbíracímu, a tomu povedlo se, že jsem nashromáždil kolem sebe hlouček asi třiceti mladíků, hochů čilých, jimž svaté nadšení pro dobrou věc zářilo z obličeje. Nevím, jaký soud chovají o podnicích takových lidé kompetentní; avšak tolik upříti nelze, že ten, kdož nevšímá si literatury hned v letech mladických, kdo nezkouší péra svého o kyselé plody předstíraje na zralé míti dosti času až v dobách pozdějších, – takový že dodělav se samostatnosti zapomíná slibu svého, a nejen pro literaturu, nýbrž i pro každou vznešenější ideu stává se nepřístupným, mrtvým.
168 Jmenovaný spolek měl nám býti pevnou ohradou, o niž by se kalné vlny života studující mládeže nedůstojného s rozbitým čelem odrážely. Za účelem tím scházeli jsme se v týdenní schůze, kdež pravidelně rozpředen hovor o věcech bavících a mysl šlechtících. Tak zejména probírány novinky literární, divadelní a jiné; kdo cítil se trochu obrněným, lámal brk o verše nebo povídky, což ukládáno v připomenutém sborníku. Kritiky a látky k rozpravám bylo tím zase dosti. Vedle toho jednotlivci pilně pěstovali cizí, jmenovitě slovanské řeči, a Květy stávaly se překlady od nich pořizovanými obsahem pestřejší. To byla naše práce; leč nikdo nemysliž, že jsme si při tom počínali tiše, snad kláštersky, – naopak, zábavy naše bývaly tak živy, humorem některých veselých kop kořeněny, že mnohé z nich utkvěly členům v paměti jako hodinky nejrozkošněji prožité. – Jednou vytasil se kolega Lupen – byl to pseudonym oktavána, jímž se podepisoval pod své filosofické články – s povídkou. Lupen byl pro nás povaha nepochopitelná. Hrál pravidelně vážného, smíchové svaly u něho bezpochyby nejméně se napínaly, a mluvil a psal tak, že jen ten mu rozuměl, kdo pro tu chvíli úplně vžil se v jeho názory. Stávalo se však někdy – poslední čas dosti zhusta, když se mnohý právem zase strachoval učených výkladů, že Lupen zabočil na dráhu, až jsme všichni podivením žasli. Proud jeho řeči valil se tu jako horká lavina se soptícího Vesuvu, fantasie dlouho tlumená jako by vypukla v horečné závody, a uzdy jako by pro ni nebylo. Řeč jeho neměla vytčených hranic; byla to velkolepá básnická improvisace ducha na nejvýše romantického. Myslíval jsem, že slyším přednášeti slavné verše onoho ve svém žáru neskroceného syna chladného Albionu. Lupen nehleděl na společnosť, černé 169 oči nepřirozeně vypoulené měl obráceny oknem na oblohu, jakoby odtamtud sbíral potřebný materiál myšlénkový. Na vysokém čele stály mu drobné krůpěje potu, ale ty nepovstávaly proto, že mnoho námahy stojí ho ta řeč, jako spíše, že marně zdržoval u sebe to, co proudem dralo se ven. Líce jeho hořela nachem až krvavým. Svezl-li se však náhodou zrak jeho na nás, bylo všemu konec. Jakoby se zastyděl za svou slabosť, svěsil hlavu, přejel suchou dlaní čelo, prsa se mu naposledy mocně vzedmula, jakoby vydechnouti měla vše, co ještě říci chtěl a co ho na srdci tlačilo, a pak mechanicky souseda pobídl, aby něco vykládal. Takový byl Lupen. „Lupene,“ prohlásil kolega feuilletonista, jehož dlouhé vlasy dávaly mu neobmezený patent na duchaplnosť, „ty máš Sybillinu trojnož.“ Společnosť žádala, aby povídka ještě v této schůzi byla čtena, a nečekáno, jak obyčejně, až bude psána do Květů. Po dlouhých supplikách Lupen všeobecné zvědavosti vyhověl. Obsah povídky byl více méně šablonovitý – zamilovalať se tu krásná kněžna, již otec nutil ke sňatku s mužem nenáviděným, do potulného šumaře, kterýž ji krásnými melodiemi za svitu měsíčního nedaleko zámku vyluzovanými k sobě připoutal, – ale spůsob vypravování byl tak samorostle básnický, že jsme milerádi odpustili trochu té ošumělé romantiky. Však zdálo se, že ani spisovatel na děj přílišné váhy nekladl, považuje ho spíše za pouhou nit, která měla pojiti v souvislý celek řadu rozmanitých reflexí o životě, lásce, nenávisti, štěstí i neštěstí.... kolem pak všeho vinulo se průhledné tkanivo nejjemnější lyriky, jaké utkati dovede jen měkká ruka ženská. – Poznávali jsme Lupena opět s nové stránky. Ale na některých místech dal přece poznati ducha, jenž ho vodil na divných jeho improvisacích.
170 Kochali jsme se v idylickém líčení štěstí obou milenců, teplý vánek večerní jakoby i naše skráně líbal, ale pojednou vyšlehne myšlénka bizarrní, až námi zalomcovala. Hodina štěstí milencům odbila; poměr jejich aristokratickému otci vyzrazen, komtessa upadla na lože, s něhož ji v krátce odnesli do země, a šumař zmizel. Ale po letech objevil se zase... zrak strhán byl, tvář vráskovita... stanul na hrobě milenčině uprostřed smutných cypřiší. „Byl to sen či skutečnosť?“ hovořil, „sen – neboť jsem procitl. Zdálo se mi, že jsem byl mrakem, mrakem bílým, průhledným. Tys červánkem byla, já líbal tě; tys byla zorou, já vpíjel nach tvé tváře horoucí. Pak v slunce jsi se proměnila a přijalas mne znaveného v klín svůj paprsky vystlaný. Jak sladce tam se snilo! A když večer nadešel, zas v luně stříbrolesklé zřel jsem tebe a tiše plul já za tebou. Pokynulas, bych ti podal rámě – i věnčil jsem pak šatem lehkým bílé skráně tvoje. Ticho. Šťastni jsouce štěstí přáli jsme i lidem na nás vzhlédajícím... Hoj, lide krutý! Lunu kamenovals, v moře zahnals slunce, červánky i zoru rozplašil jsi – a mne oloupil o sen krásný! Ale želeti budeš! V mrak já černý oděju se a vám nad hlavy zavěsím se s druhy svými. Potopím vás bez milosti, poženu, kam řeky spějí, – v moře šíré, velké, bez dna. Zoufalým vám obraz vnutím štěstí svého: v páry lehké proměním se, v náruč padnu slunci u sen nový, věčný – –“ Myslím, že ukázka tato je dosti karakteristická ke slovům, jež jsem o celé povídce pronesl. Když Lupen dokončil, nepřihlásil se nikdo o slovo, ač debata v podobných případech se obyčejně rozpředla velmi živá. „Lupene,“ osmělil se konečně kdosi, bystře hledě na rukopis, ale více jsme od něho neslyšeli. Chtěl patrně říci něco přednášeči nemilého, avšak zamlčel se, jakoby ho nechtěl uraziti.
171 Lupen stopoval dobře zrak jeho. Zarděl se poněkud a vstávaje pravil: „Vím, co máš na jazyku: rukopis není můj. A vězte, že ani povídka –“ Překvapení bylo všeobecné. „A kdo to psal?“ doráželi jsme na něho. „Přijmete ho ve svůj střed?“ opáčil Lupen. „Ovšem,“ prohlašují za ostatní, „a těšíme se napřed již z talentu, jaký je autor Krásného snu.“ Někdo učinil návrh, aby spolek náš byl slečně jaksi formálně nabídnut, jakož aby s ní nejhlavnější regule sděleny byly. Za legáta byl jsem zvolen já a Lupen přidán jakožto znatel lokálních poměrů naší výpravy. Když jsme dospívali téměř k cíli, přítel pojednou stanul a pojav mne za ruku dutě prohodil: „Nechoďme tam!“ „Máš mne za blázna?“ Chvíli přemýšlel, ale pak vybídnuv mne energicky vykročil v před... „Nalezl jsem talent,“ mluvil, ale tak tiše, že jsem právem soudil, že mluví jen k sobě, „nalezl jsem ho a tajil se jím. Bylo to ode mne jednání sobecké a mohlo mu na dalším vývoji jenom škoditi.“ Dále jsem neslyšel; velká, těžká vrata vrzla a my octli se v tmavé předsíni domu, kde bydlila slečna Mráčkova. Několika kroky dostali jsme se na široký, úpravný dvorek, kdež jsme zaměřili na právo do posledních dveří. Byli jsme uvedeni do malého, elegantně zřízeného pokojíku. „Slečna Mráčkova,“ představoval Lupen uzardělý sice, ale nenuceně, „chovanka prvého ročníku na českém ústavě pro vzdělání učitelek –“ Dítě do stadia panny vkročující. Přede mnou stála poněkud zaražena.
172 Po chvíli prohodila: „Toužila jsem dávno seznati jakéhosi spisovatele osobně –“ Musím totiž ku své lítosti prozraditi, že se mi juž tehda podařilo vpašovati nevyzkumným spůsobem, jemuž v životě nepřestanu se diviti, některé svoje plody do rozličných listův a jistého almanahu, čímž jsem vešel do takové populárnosti u mladšího „literárního světa“ brněnského, že se mi na konec dostalo i jmena, jímž se na mně slečinka právě byla zmýlila. Než kdo zná poměry milé Moravěnky, kde každý, jenž napsal špatnou třiřádkovou anekdotu příkladně o otci Palackém, v hrdém sebevědomí obléká na sebe posvátné roucho učitelů národa, ten nezastaví se nad takou maličkostí. „I já jsem dosud neměl cti mluviti se slečnou spisovatelkou,“ dal jsem trumf za trumf. Více jsem s ní skoro do řeči nepřišel, byv nucen veškeru pozornosť věnovati druhé přítomné slečně, starší již, která mi kopou pramizerných veršů nad slunce jasněji dokazovala, že je také – básnířkou. Na kolik jsem pozoroval počínání Mráčkovy i Lupenovo, seznal jsem, že jsem se s dřívějším úsudkem svým mnoho od pravdy neodchyloval. I Lupena poznal jsem parallelou teprve zde. Oba byli prosyceni romantismem, jenž jest nejvlastnějším dítkem povahy sanguinické, a rozdíl byl jen tento: Lupen byl mladík, jenž o této stránce věděl, a proto hleděl možnou její výstřednosť zažehnati neustálým studováním a pevnými zásadami, – kdežto autorka Krásného snu byla dívka nadaná všemi dary jemnosti ženské, ale v jisté bujnosti se kochající, možná čtením novel a románů ji nad to bezstarostně rozdmychující.... Oba hořeli k sobě láskou, viděl jsem to, – nuž, co se stává, setkají-li se dva blesky? Který spíše ochabne a který intensivněji zašlehne?...
173 „Studujete?“ slyším zvučný baryton, kterýž mě z dosavadního dumání vytrhl. Pocházel od jistého učitele na blízké chlapecké škole, joviálního to pána jemně ryzího plnovousu a plešaté hlavy, jenž jda mimo pravidelně se u otevřeného okna mého zastavoval pohovořit buď o mých studiích aneb o svém hlase vyvinutém od hlubokého E až do vysokého G skutečně umělecky a plně. Vida mne však dnes zamyšlena pominul pro tentokráte zastaveníčka a spokojil se uvedeným slovkem prohozeným bezpochyby jen proto, abych věděl, že již tudy šel. Leč mne se netklo právě příznivě. Studuju-li! Opovržlivě pohleděl jsem na pohozené klassiky, a ona nechuť proti nim, na niž jsem úplně zapomněl, spatřiv rukopis Krásného snu, opět počala ve mně se ozývati, vyvíjejíc se rychle a měníc v rozhodný odpor a opovržení vším, co učením zapáchá... Studuju-li! Což není ničeho jiného při mně, co by poptání zasluhovalo!? A čemu vlastně to nucené moření? Potřebuju toho? Otec dávaje mne do škol se zaroseným okem pravil: „Aby ti chlebíček byl levnější –“ Nuže, zde je to: chlebaření, a věčné chlebaření. Ošklivé slovo, obsahující pramen všeho neštěstí a zla. A tak to šlo dále, do nekonečna. Přestávám však na těchto ukázkách utopických myšlének; neboť kdybych za příčinou úplnosti rozprostřel tu obraz všeho, co slabou duší mou jako prudký vítr chvějící se, ustrašenou třtinou lomcovalo, snadno bych upadl v podezření, že jsem postrádal zdravého rozumu. Takových dob je v životě lidském mnoho. Každý – a nemusí býti vždycky zlatem – bývá vhozen do ohně, jenž látku hořlavou pohltí a ztráví, a na vzdornou vpálí nezhladitelnou známku krutého zápasu o existenci.
174 Člověk zkoušce takové právě podrobený vidí celý svět převrácen, od každého odvrací tvář svou, boje se, že hnilobou ostatní sžírající i on by byl zachvácen, zdá se mu nejsvětlejší povinností vzíti na sebe úkol apoštola Pavla; poznav konečně neplodnost’ svého počínání, ovšem buď vystřízliví a smíří se s tím na pohled nesnesitelným pořádkem světovým: zkoušku přestál; anebo kráčí za bludnou hvězdicí nelogického mudrování dále, a ta zavádí ho přímo a bezohledně do bažin, z nichž není vyváznutí, – ztracený život. U studentů – netřeba tuším dlouhých důkazů, – jmenovitě u těch, již mají jen poněkud neposedlejší krev a volnomyslnější rozhled, bývá, rozumí se, první nenávisti světské příčinou – nevinná kniha, z důvodů obyčejně velmi chatrných. Co mne se týká, pamatuju se, že tato apathie k učení pojala mne dávno už před tím, než jsem s roztržitou myslí poslouchal první studentské „Veni sancte spiritus...“ Bylo to roku 186*, naposled, co školy podřízeny byly dohlížitelským zrakům děkanů. My děti z vesnic arciť jsme toho nevěděly, jinak bychom se snad byly rozplakaly, že nebudeme více dostávati svatých obrázků, vyleštěných krejcarů a pod. Naopak byli jsme nejlepší mysli. Umyty, učesány, obuty a svátečně oblečeny poslaly nás matky do školy s podotknutím, že za chvíli dojdou samy se podívat, „jak nám to jde.“ Nikdy nebral jsem sametovou čepici, již otec nazýval studentskou, protože jí studenti nenosili, a pro niž jsem u selských synků mnoho snášeti musil, s takovou radostí na hlavu, jako tehda. Pokládal jsem ji za jakýsi odznak své příbuznosti s pány. A byl jsem si své důležitosti vědom a závistivé pohledy soudruhů také. Ale proto přece sbíhali se za mnou, abych jim pověděl, jaké letos budou premie, kdo všechno ke zkoušce přijede a pod. Na věži začali zvoniti, my vyšli se školním praporem a křížkem v čele k faře, naproti. Dojel arcikněz s blízkým 175 statkářem. Zpáteční pochod okolo školy do kostela a mše sloužená visitantem byly malou věčností, ale přestáli jsme ji. Sváteční otčenáš zahájil zkoušku. Vyslýcháno a odpovídáno ze všemožných a nemožných předmětů. Já, jak obyčejně, i letos vynikal. Jistá naděje na premii dodávala mi chuti. Bylo po zkoušce. Ukázány ještě krasopisné sešity, a po krátké milostpánově řeči otec můj vyzván, aby jmenoval nejpilnější žáky, jež by volil za premianty. Otec vzal seznam pilných do rukou – okamžik, kdy dušička každého trnula v sladkém očekávání. Jen já směle ohlížel se po škole. Otec četl, hoši a dívky si chodili ke stolku pro knížky a „renščáky“, dočetl – a mně vyhrkl proud slzí z očí. Nebyl jsem mezi nimi... Co dále se dělo, nevím; myslil jsem, že se všichni na mne úšklebně dívají, a proto nevěděl jsem, kam oči sklopiti. Hlava se mi točila a já nevzpamatoval se, až v kuchyni, kdež na klíně matčině jsem si požaloval. Po letech teprve jsem se dověděl, že příčinou tehdejší mé žalosti byl jistý u nás velmožný pán, jenž nechtěl, aby otec své dítko – byť po zásluze – chválil. Nepatrná událosť, ale pro mne důležitá tím, že jsem tu ponejprve nevědomky vyslovil svou podivnou zásadu. „Nebudu se učiti!“ Ale učiti se a to neúnavně se učiti bylo přece vždy pevným mým předsevzetím. Jen že se vždy o povahu moji neb o nahodilou okolnosť rozbilo, načež výsledek pravidelně ukázal se opačný... Píše toto nechápu takové výstřednosti; tehda však cítil jsem po celé bytosti jakési strnulé, smysly omamující blaho... Než – netrvalo dlouho. K žalosti mé počalo znenáhla mizeti, a proces ten, jakoby provázen byl patrným, bolesť působícím ubíráním krve z žil a mízy z kostí...
176 A krátký pocit onen čím dál tím chvatněji se ztrácel, nejsa nahrazován ničím, leda tím, před čím prchal – – prázdnotou, úplnou duševní prázdnotou, jaká pravidelně se dostavuje, když ve svém uvažování dospíváme k jakékoliv nemožné negaci... V tom však já příčiny nenadálé duševní proměny netušil; myslil jsem spíše, že vše to zaviňuje – společnosť nenáviděných knih. Odešel jsem tudíž z úzkého pokojíku doufaje ve volné přírodě nabyti potřebného klidu. Octnuv se na mostě prudkotoké Bečvy bezděky jsem stanul. Pode mnou to hrozivě hučelo, vlna nad vlnu se vzpínala, jakoby se shltiti chtěly, a nemajíce sebe dosti, jakoby jiných obětí žádaly tu zlostným láním, tu lichocením Siren. Když jsem vstoupil do mladého háje, asi čtvrt hodiny od města vzdáleného, zdálo se mi, že počínám volněji dýchati. Zdravá vůně mateří doušky četně posázené na hedbávném mechu, čerstvý větřík linoucí se příjemným chladem lesním a o listí jemně laškující, působily konejšivě na rozčilené moje nervy. Vrátil jsem se opět k zásadě prve vyslovené, při níž jsem tvrdošíjně trval. Odhodlav se studií zanechati předložil jsem si otázku: co potom? Odpověď měl jsem na jazyku, leč nevěděl jsem jí ve slova odíti. Chtěl jsem pracovati, usilovně pracovati, cítě v sobě síly obrovské a zahálky nade všecko nenávidě, ale rozhodně jsem se zdráhal nastoupiti cestu jinými vyšlapanou, prodírati se k cíli svému zaprášenou obmezeností nenáviděných klassikův. Dřívější odřeknutí studií objevilo se nyní ve světle docela novém – že dalším vzděláváním nikterak nepovrhuji, ale rozhodným jsa odpůrcem všelikého nucení chci býti při všem svoboden, neodvislý! Jaká rozkoš pracovati 177 směrem, jejž sám jsem si vytknul, nebýti nikým obmezován, myšlénkám ponechávati let nejvolnější! Cítil jsem malé opojení a následkem toho lehkou únavu. Usedl jsem na drnové sedátko otáčející peň širokého dubu, k němuž jsem právě došel. Rozhlédl jsem se kolem. Slunce chýlilo se již k západu a poslední jeho paprsky pronikaly ke mně slabě, jako barevným sklem. Ani listí nerušilo vznešeného ticha po okolí rozloženého, a zašelestilo-Ii přece, pak zdálo se, že ustupuje anděli míru mlčky tudy kráčejícímu a upravujícímu cestu pro ducha velkého, jenž udílí duši klidu a posvěcuje nadšením... Mne dotklo se tajemné roucho jeho... Prsa vzedmula se, hrozíce rozskočením, já přijímal z rukou neviditelných plamenný dar, jenž blesk nebes přivádí v žíly naše. – Nuže, podejte mi pravici, vy, jenž zhrdli jste pohodlnými privilegiemi zpupného řádu společenského, razíce si dráhu vlastní, za vámi chci kráčeti! Chtěl jsem býti člověkem neobmezeným, jakým jest jenom člověk umělec: zdálo se mi, že teprve nyní jsem se narodil – chtěl jsem býti tím, po čem jsem dávno toužil – – literátem.
*
Plný měsíc visel v modrotemném vzduchu a záře jeho ležela na všem jako lehounký, stříbrný dech, jako průhledná, stříbrná vláha, kalící jen málo podobu předmětův okolních. Byl to jemný závoj, protkaný libým výdechem rostlin a rozložený nad krajinou, dřímající pokojně jako dítě.
178 Vysoko nad ní z hloubky všehomíra přeskakovaly drobné hvězdy, perly vzdušného moře. Ponořen v myšlénky vracel jsem se domů. Stál jsem na prahu nového světa, jenž připadal mi jako z pohádky ráj o věčně zelených korunách plodonosných stromů, s nikdy nehynoucí vůní pestrého kvítí, s kyprou pažití, uprostřed níž kovovým pruhem line se proud živé vody... Zdálo se mi, že hodiny mého života poplynou tak mile, jako ve krásném, šťastném snu... Zahýbaje po malém můstku přepažujícím malé rameno Bečvy, které tu žene dosti složitý mlýn, setkal jsem se s jakousi osobou. Šli jsme oba podél zdi, každý ovšem ze strany opačné, a pro malý roh, jejž tu stavení mlýnské právě tvořilo, se dříve nevidouce, než jsme stanuli zrovna před sebou. Vyhnul jsem se v pravo, leč osoba nesoucí v náruči těžký nějaký předmět vyhýbala v tuž stranu; jdu tedy na levo, ale protějšek nešťastnou náhodou zase volí můj spůsob projití. Pozvedl jsem hlavu, abychom se konečně dohodli. Ale pohled na tvář neznámého učinil na mne zvláštní dojem. Ten bledý, podlouhlý obličej s tím tmavým okem a jemně orličím nosem byl mi povědomý, s nímž jsem se kdysi častěji setkával. Ba dokonce jakobych ho ještě před chvílí byl viděl... „Lupene!“ zvolal jsem, neboť on to byl. Uslyšev své jméno cizinec zarazil se; pozoroval jsem, kterak se ho nepříjemně dotklo, že setkává se se známým. Pohleděl ostře na mne, bezpochyby z téže příčiny, jako dříve já na něho; leč vzpomínání jeho valně pomohl můj hlas, i poznal mne rychle jmenovav jmenem. Zároveň pak se i zachmuřená tvář jeho vyjasnila, z čehož jsem soudil, že mu nevhod nepřicházím. Mlčky podali jsme si ruce stojíce proti sobě beze slova.
179 Konečně Lupen promluvil. „Znáš Arbesova Sivookého démona?“ Otázka ta mne překvapila. Ačkoliv i myšlénky moje na podobném neb aspoň blízkém poli se pohybovaly, přece nechápal jsem tak bezprostředního spůsobu, jímž přítel o literaturu zavadil. „Znám!“ děl jsem prostě. „Nuže,“ přítel stáhl s předmětu, jejž na rukou držel, temnou pokrývku, „pak mi pomůžeš!“ Lehce jsem vykřikl. Lupen choval malou, skleněnou rakev, v níž ležela bílým rubáškem oděná – dětská mrtvola... Pohledem na mrtvolu přítel jakoby pozbýval vědomí. Popouštěl úplně místa nevýslovnému bolu. Oči se mu zakalily a hlasem chvějícím se šeptal: „Ječmínku, drahé dítě mé – –“ Hlavu měl skloněnu nad rakví a horké slzy stékaly na sklo. Pomalu však tvář jeho přijímala výraz krušného přemahání sebe sama, načež s horečnou odhodlaností, v níž zračí se zoufalost a naděje zároveň, pronesl: „Leč neztratím tě na věky, pohled na tebe síliti mne musí na skalnaté cestě vezdejší, i neproměníš se v prach, dokud ve mně krev tepati bude –“ Obrátiv se nyní ke mně pobídl: „Musíme pospíšiti. Slíbil jsem Aničce, že budu brzy s prací svou hotov; než vešed do města rozložil jsem si teprv neopatrně svoje jednání: hledám něco u lidí cizích, kteříž spíše uškoditi nežli pomoci mohou. Díky, že jsem tě nalezl.“ Tedy i Anička zde a Ječmínek plodem jejich! Vlastně jinak ani nemohlo býti – – „A kde jest Anička?“ táži se. „Nevím, jak místo to nazvati; nejspíše to budka vystavená pro myslivce na zimní dobu. Když jsme okolo ní před několika dny šli, zkusil jsem maně kliku, neboť una- 180 vená Anička toužila po odpočinku. Klika náhodou povolila, a od té doby žijeme tam –“ Cosi cynického bylo v posledních slovech; otřásl jsem se. „Však o tom v příhodnější dobu,“ máchnul Lupen rukou, jakoby zaplašoval dotíravé, nevlídné upomínky, „nyní pomoz!“ – Než v tom se vzpamatovav zdvihl opět hlavu a prostě oznámil, že nebudeme pro dnešek ničeho podnikati. Sám zaobalil rakvičku pozorně do známé temné látky a vzav ji do náruče pobídl, abychom vyšli... Nevěděl jsem, jak mám jeho počínání rozuměti. Chtěl jsem se otázkou vymaniti z nejistého a mně nepříliš milého stavu, ale vida bolnou tvář přítelovu a přičítaje chování na vrub jeho staré, dosud snad nezměněné povahy, rozloučil jsem se s ním ani slovem ho ze zamyšlení nevyrušiv. –
***
Po neklidné pro mne noci nastal jasný den. Vstal jsem velmi časně, jsa touhou puzen za starým přítelem a jeho milenkou. Od té doby, co jsem z Brna odešel – bylo to nedlouho po uveřejnění Krásného snu ve Květech, – nestaral jsem se o nijaké spojení s bývalým svým světem, opustiv ho z různých příčin s myslí velmi rozhořčenou, a proto neměl jsem ani tušení, co se s mnohými, zejména s Lupenem, událo. Jen tolik jsem hádal, že letora sanguinická asi povalila v něm chladný rozum, dlouho s ní o převahu zápasící, načež bujně chopila se kormidla mladého jeho života, zavádějíc ho v točný vír i mezi ostrá skaliska.
181 A Anička? Dívka, která uměla psáti reflexe o životě, jehož nezkusila, o lásce, v níž s rozkoší se kochala, o štěstí, jež jí zářilo – snad chtěla všeho toho v životě jiném, neobyčejném užívati a plnějším nežli dosud douškem, snad s netajenou radostí vhoupla na loď Lupenovu a nutila ho, aby nehleděl hrozivých vln, ale pojal ji v náruč, k sobě vinul, a věčně vinul. Což na tom, octnou-li se konečně před onou propastí, kde voda se tratí a šklebí se děsný jícen, z něhož ozývá se mrazivý chechtot: „Jen dál, jen dál, vy, kteříž jste se zničili!“ Zanesl je již proud k onomu místu, nebo zůstavil je na mělké písčině, odkud jen lidé dobří pomoci dovedou? Šel jsem do téhož hájku, co včera; avšak tam jsem o příbytku, jaký mi přítel popsal, nevěděl. Zaměřil jsem tedy do lesíka nejblíže příštího s trochu hubeným jménem Žebračky. Jsa asi v polovici cesty spatřil jsem Lupena, an kráčí naproti mně. Chod jeho byl volný, hlava k zemi skloněna. Setkání svoje odbyli jsme zase mlčky, Lupen jakoby byl očekával, že za ním dojdu. Líce jeho jinak bledá byla uprostřed silně zardělá a výraz celého obličeje jevil patrné stopy žalostného utrpení, kteréž však se tratily, zapuzovány jsouce buď železnou vůlí, buď jiskrou útěchy. „Říká se,“ pravil hořce, „že příroda cítí s člověkem. Není však pravda, nebo činí u mne výminku.“ Žebračka je lesík příjemný. Roste tam sice většinou jen husté, křovinaté olší, z něhož zřídka kdy vypíná se štíhlá bříza, mladý doubek nebo třaslavá osyka, ale za to je tam veselo. Na každé větvičce zpíval a švitořil drozd, nebo pěnkava, žežulice kukaly ze všech stran – bylo, jakoby štěbetal celý háj, každý lísteček. Země samý květ: modrý, žlutý, bílý, červený – a nad tím zahrávala záře 182 letního slunce jak úsměv spokojenosti na líci Madonny, představující krásnou, dospělou ženu, úsměv, budící prý jedině ryzou, nesmíšenou veselosť v duši naší. Jímajíť prý srdce naše při úsměvu dívky a jarních květů neukojné touhy, úsměv ženy vadnoucí a podzimního kraje zastřen prý dechem melancholie, vzpomínkou na zašlou krásu. Ale stává se někdy, že příroda ať oděje se v roucho jakékoliv schválně nám ukazuje opak našeho nitra s úsměvem nemilosrdné ironie na vyzývavé tváři. Chodník se přivinul k malému šplounajícímu potůčku, který dále mezi mladým křovím změnil se v tiché jezírkové oko. Přítel vzal mne za ruku, chvěl se lehce. Vedl mne po levé straně rybníka a na místě, kde tvořil mírně ostrý úhel, stanul. Na to sešel s chodníku, rozhrnul jasmínový keř svými větvemi až do vody sáhající, načež prstem ukázal na jisté místo ve vodě. Pohleděl jsem tam. Voda byla s počátku pohnutím větví rozčeřena, že jsem nerozeznal leda vlnité kolíbání bílého a lesklého předmětu, jehož jednotlivé tvary jsem však určiti nemohl. Až potom, kdy hladina se utišila, nahledl jsem pozorněji. Na dně, těsně u břehu, tkvěla známá mi skleněná rakvička s dětskou mrtvolou. „Zde pochovali jsme Ječmínka, nechtějíce býti nikým viděni,“ temně mluvil přítel, „nalezli jsme mu příjemný útulek v chrámě velebné přírody. Anička plakala. I já byl pohnut a ještě v okamžiku, kdy jsem rakev svěřoval vlnám, sevřely mne nepochopitelné rozpaky, nehřeším-li proti zákonům věčným... Ale neučinil jsem více kroku zpět. Zdálo se mi holou nemožností rozloučiti se s tou drobnou tváří melancholií jakoby ostíněnou, nemohu pochopiti, proč bych měl zahrabati plod, jemuž jsem život dal, jehož pohled vlévá mi naději a sílu, dokud mne k této zemi něco 183 poutati bude, a odvahu odejíti odtud, kdybych to, co mi život činí drahým, ztratil –“ Poslední větu pronesl rychle a plaše. „Kde se vroucně pomodlím za svou duši, kam ztrápená pokleknu, bych líbala drn kryjící kosti dítka mého,“ zalkala Anička, když jsme odtud odcházeli bez Ječmínka. Pojav její ruku mžikem jsem se vrátil k osudnému tomuto místu, odhodlán jsa po vůli jí učiniti... Ale když jsem se skláněl chystaje se rakev vzhůru vytáhnouti, Anička zadržela mne. „Ne, nechť zůstane tam! Snad budu šťastnější, když je vídati budu tak, jak jsem je zplodila, jak jsem je k rozvlněnému srdci tiskla.“ Opustili jsme jezírko. Když jsme se blížili k místu, kde jsem se měl setkati s matkou ve vodě pohřbeného dítka, bylo mi jaksi nevolno. Ačkoli jsem jednak toužil opět spatřiti tu, jejíž literární pokus vzbudil tak různé vzpomínky, které pak nemálo účinkovaly v rozhodnutí o konečném cíli mého života, přece cosi pobádalo mne, abych vyhnul setkání se s ní – – bál jsem se, že ztrápená tvář morální původkyně mých snů rázem je podvrátí, na jichž základě zlaté zámky k nebi se zdvihaly... Musím doznati, že již zjev Lupenův mne učinil nápadně chladným, ale proto právě vzpíral jsem se úplně vystřízlivěti. Člověk nerad se loučí... Četnými křovinami obklopena stála před námi malá budka, chaloupka z Hankovy písně. Malý čtverec bílých stěn, z nichž každá obnášela sotva čtyry kroky zdélí, a nad ním červená břidlicová střecha. Ze dvou stran po nepatrném okénku a na předu prkenné, nenatřené dvéře. „Raum ist in der kleinsten hütte für ein glücklich liebend paar“ trpce pronesl Lupen a otevřel dvéře. Tam bylo ticho. Neodvážil jsem se zraku pozvednouti.
184 „Spí!“ zašeptal přítel, „události posledních dnů příliš působily na slabé její nervy; očekával jsem ochabnutí každý okamžik –“ Ležela na lůžku improvisovaném z čerstvého listí a trávy. Oddychovala klidně, jen chvílemi poněkud nepravidelněji a silněji. Ostýchavosť zmizela a já pozorně zahleděl se na spící dívku. Nebyla více poupě před rozpukem, na níž rosa třpytí se velkou slzou, viděl jsem plně rozvitou růži, jejíž barva však bledne a lupínky kloní se k rozpadnutí, jako když smavé slunce náhle a před časem na ni zapraží. „Nechme jí prozatím,“ pravím. „Budiž,“ souhlasil přítel, odvracuje od spící zrak, v němž odstiňoval se bol, touha, láska i soucit zároveň. „Ostatně,“ pravil, když jsme opatrně dvéře za sebou přivřeli, „čekáš zajisté již na vysvětlení podivného stavu, v němž jsi mne natrefil, a pro mne bude lépe, budeš-li jediným posluchačem.“ Lupen sám se nabízel podati mi svůj životopis... Jakobych očekával něco, co mi z prsou vyrve nejdražší idoly, pozdvihl jsem zamítavě ruku, aby ušetřil sebe i mne. Ale Lupen pohybu toho nepozoroval. Vyšli jsme ven. Zaměřili jsme v opačnou stranu té, odkud jsme se sem dostali. Křovitý lesík brzy nás opustil a my stáli na začátku dlouhé a široké planiny. Před námi vlnilo se žluté moře těžkých klasů, prosázeno jsouc tu i tam živým modrem chrp a falešným nachem sentimentálních kohoutků, kterýmžto tklivým jmenem se zde honosí jinak zcela všední planý mák. Kdyby nebylo těchto dvou význačných dítek léta, pohrdajících stínem i rosou, zírajících do světa okem radostným, plamenným, jichž si však Hanák všimne jen tehdá, probírá-li v nebeské klidnosti zbytečné ocásky daru bo- 185 žího: sama krajina – až na ten řídký les – utrápila by se bezpříkladnou svojí jednotvárností. Hory porostlé smrčím a bořím, odkud z večera se ozývá řev jelenů hledajících svá stáda, kde každým krokem šlápneš na zelenou ještěrku a vyplašíš zajíce otevřenýma očima spícího. Dokonce pak nepředložeností bylo by hledati zde kotlinu, z níž by na příklad švýcarský letohrádek bohatého lichváře neb aspoň slámou krytá hájovna pohlížela hustým stromovím na staromodního svého souseda, hlučícího svoje roztoužené klypoty klapoty hluchému potůčku bez ustání a pronikavě, kotlinu, naplněnou ovocnými zahradami kryjícími uprostřed útulnou dědinku, z níž jediný kostelík jako ztrnulý prst skrytého obra vyniká. Drnovitou mezí vešli jsme do polí. Mlčení přítelovo, trvající od posledně citovaných slov, přesvědčovalo mne o krušnosti, s jakou pro něho spojeno jest vyplnění slibu právě daného. Snad se chystal, aby jej pro tu chvíli zrušil, snad rozmýšlel o začátku, který by ho uvedl do spůsobu vypravování nezhojených dotud ran nejmíň se dotýkajícího. Konečně začal: „Před několika lety četl jsem povídku duchaplného Američana, Nathaniela Hawthornea: ,Ctižádostivý host’. Obsah její hluboce mne dojal. V chudou chatrč, nad níž strměla hora tak srázná, že s boku jejího balvany se trhaly a pokojné obyvately chaty svým hluchým duněním děsily, zabloudil z večera kdysi neznámý mladík. Venku fičel nelítostný vítr, čině cestu obtížnou, že dobrá rodina s radostí cizince pohostila, vědouc, že pomůže bližnímu z nesnází. Mladík uprostřed vlídných lidí brzy zdomácněl, a oheň na krbu vesele praskající udiveně naslouchal, kterak svým přátelům otevíral své srdce. A velikého srdce byl ten cizí host – pln skvělých, 186 nadšených plánů, jimiž životní svou dráhu, dosud tichou a prostou, ozářiti chtěl na prospěch vlasti, vědy, lidstva. Uctivě hleděli naň hostitelé. ,Až dosud,’ mluvil u snivém vytržení, ,nevykonal jsem ničeho. Kdybych zítra sešel se světa, nikdo by nevěděl ani tolik o mně, co vy: že bezejmenný mladík přisel soumrakem k vám, otevřel vám srdce své večer, vešel do prosmyku, když slunce vzešlo, a nebyl spatřen více. Ani duše by se neozývala: Kdo to byl? – Kam ten bludný poutník šel? – Ale nemohu umříti, dokud nedovrším osudu svého. Potom ať si přijde smrť! Můj pomník bude již postaven!’ Zradovali se prostí lidé, že ducha takového ve svém středu hostí, ale zachvěli se pomyšlením, že by člověk s tak vzácnou odhodlaností v budoucnosť zírající, tu na horách zahynul, nepoznán, cizí... A přece stalo se tak. – Zabráni v hovor nepozorovali vzdáleného dunění. Teprve když se ve vší své hrůze až k chatě přiblížilo, uslyšeli je. Zbledli. A pak ze všech rtů zoufalý výkřik vyrval se: ,Skála se trhá!’ – Sebrati, kde co bylo, vyskočiti z chaty, aby nalezli úkrytu na místě bezpečnějším, bylo činem okamžiku. Ale místo bezpečné opustili a do jisté záhuby střemhlav se vrhli. Právě před chaloupkou skalný proud rozdělil se ve dvé a obepjal chatrč ani tabulce v okně neublíživ, ale všechno kolem bylo zdrceno, pohrobeno ve strašné jeho spoustě. Toho hrdého, mladistvého srdce s těmi zlatými sny, horoucími plány! Jeho jméno a osoba docela neznány: jeho život, jeho záměry – tajemstvím, jehož nikdo nerozřeší; jeho smrť i život rovněž pochybnými!...“ Ustál; zdálo se, že vyhledává novou okliku, která by vlastní vypravování znovu posunula v zad. Počínání toto činilo mne roztržitým; každé slovo vztahoval jsem na něho, 187 mnoho přidávaje a ničeho neubíraje – i vytvořoval se mi obraz, jehož jsem se zalekl. „Osud tragický, jakýž věrně a při tom přece s chladností otrlého pozorovatele vylíčiti dovede jen ruka Hawthorneova,“ pokračoval po krátké přestávce, a obličej jeho přijímal na se výraz podobný onomu, kdy přednášel v našich schůzích, „leč i já pokusím se o něco podobného, byť ne s americkou virtuositou. – Představ si jinocha zaujatého pro vše, co krásné a vznešené. Leč okolí jeho nebylo stvořeno k plodnému jeho pobytu. Strhl pouta, která ho tam vázala, a cítě se volným, s myslí nejskvělejšími nadějemi nasycenou, uletal v kraje, kde myslil, že najde půdu kyprou a vůli stejnou. Octnuv se na místě chodil jako zmámen, blahem zpit... Ale pohříchu bělmo s očí spadlo záhy. Tam, kde dosud tušil zlato, nalezl obyčejný křemel polepený bídným pozlátkem, tam, kde hledal posvátné nadšení, v tupém smíchu ozývalo se kramářství a sybaritská zmalátnělosť. Místo táboru poctivých a bezúhonných mužů, kteříž svorně chrániti měli statkův od předků pracně shromážděných, rozlízalo se všude hejno nestvůr holdujících malicherné ctižádosti, jizlivému nesváru, jichž vtipem bylo vynášeti vlastní svou nicotu, s tuláckou rafinerií ukazovati nejhnusnější svou nákazu. Trapný pocit sklamání zmocnil se ho pohledem na tyto obílené hroby. Stranil se veřejnosti a čekal na vhodnou chvíli, kdy bude moci sám a rozhodně vystoupiti proti nekalému tomuto proudu. „Žije s naším smilováním,“ rozvřískli se naň, seznavše záměr jeho, „a chce býti apoštolem!“ Mladík klesl. Dlouho nemohl najíti zdravé myšlénky, ale když chladnější nabyl rozvahy, shledal, že výčitka byla oprávněna: – důvěřuje přes příliš v ideálnosť společnosti pominul zakotviti životem svým v bezpečný přístav... 188 Prvním následkem žalostného toho procitnutí bylo, že na novo odstranil se z veřejného působiště, s jiným však úmyslem než prve: chtěl dohoniti, co zameškal, by nesmělo mu býti vyčítáno pochybné stanovisko společenské, až znovu, ale obrněn a důrazně počne svou práci. Připravoval se úsilně; leč brzy seznal, že – začal pozdě... Místo aby byl nesen plným tokem ku předu, vůle jeho železná nedovedla zabrániti, aby myšlénky jeho nerozbíhaly se v tisíceré, nepatrné pramínky, ztrácející se a znikající v palčivém písku ideálního poblouzení... Minul se cíle života, ztratil jej. Minouti se cíle života! Kolem tebe táhne řada sklamání, bolů, hněvu a zoufalosti... Žiješ a vidíš, že ztracen je život!... Jako Child Harold odkopnul bys poslední hroudu vlasti, odkopnul bys celý svět, ale – necítíš v sobe více síly... „Putuješ s věčným židem s místa na místo, nikde nemaje stání, a vyhodí-li tě zloba bouře časové přece někam, ohledneš se kolem a jsi na stanovišti – zlodějů!“ Bizarrní tento závěr mne překvapil. „Zlodějů,“ vysvětloval po krátké přestávce přítel, „kteří kradou drahý čas marným utrácením svých vloh, svého nadání –“ Mozek můj byl nanejvýše rozčilen. Vířily tam myšlénky nejrůznější. Jedny obsahovaly na sta vážných a důvodných námitek proti černému líčení přítelovu, vzpírajíce se naprosto opustiti lesklé místo ideálnosti, jakéž zaujímaly; jiné smutně přikyvovaly, a zdálo se, jakoby výstražným hlasem pronášely nesrozumitelné sentence. Kdybych byl věděl, že jsem mu jen hlesnutím prozradil fantastický svůj plán, byl bych myslil, že pohádku svoji vymyslil k vyvrácení toho, v čem jsem celou duší žil a se kochal; či mluvil sám o sobě? Nepochybně, ale pak kreslil přehnaně. Lidé ne- 189 šťastní nedovedou určiti mezí svého neštěstí, jako naopak spokojenci vidí ve všem příčinu svého blaha. „Přemýšlej,“ pravil Lupen hlasem dutým, „komu se obrázek líp podařil: mně, nebo Hawthorneovi.“ Pokročil z drnu do brázdy mezi obilí. Asi po desíti krocích stanul. „Zde to bylo,“ mumlal, „tmavá noc matným letem přilétla z dalekého, neznámého světa. Hlavu svousvou, třpytnými drahokamy posázenou, nachýlila k zarosené zemi, rtoma se jí dotknuvši. Havranní její vlasy černými proudy tmy a stínu splynuly dolů, a panenská země rozkoší se zachvěla. I já trnul podobným blahem, jež dlouho se mne bylo již stranilo. Vedle mne leželo drobné stvořeníčko, narozené zde, v poli jako v temné pověsti král Ječmínek. ,Buď šťastný, nový Ječmínku!’ pohladil jsem své dítko. ,Bude,’ šeptala slabá máti, ,neboť nehod sprostili ho rodiče, vytrpěvše je za něho i za sebe –’. – A chvějící se rukou požehnala ho znamením kříže, bohatá slza z oka jejího pokřtila je...“ Pohnut opouštěl místo zasvěcené nejdražší upomínkou. Chmury, jimiž zastřeno bylo prve čelo jeho, ztratily se, a tušil jsem, že zapomněl i na svou povídku. Ale nezapomněl. „Věříš-li pak,“ tázal se mne, „že mladík ten, jenž ztracený život žije, přece je – šťasten? Povím ti episodku, dle níž se tak domnívám. Začátek její spadá v léta, kdy člověka poprvé zmocňuje se tajuplný pocit jakési bezpředmětné, bezúčelné žádosti, jakési sladké nespokojenosti a nevolnosti. Tu častěji než jindy bloudíme s zaujatou myslí po temněmodrém nebi, zda není tam duše, jež jako my sní v této chvíli... Sledujeme tichou plavbu nočního poutníka, jenž třímá v ruce zlaté otěže skvostného vozu, vyzíráme první hvězdu, hvězdu Venušinu, bílou jako mořská labuť... Chceš-li býti prosaickým, je to doba, kdy mi- 190 lostná píseň nám dostačí slouti kalendářem všeho vědění a umění, kdy cítění, dumání a snění z denního pořádku aspoň na čas škrtají všeliké přemýšlení a práci. Pochybuji, že by někoho léta tato přelétla bez dotknutí šumných svých křídel, slovem, že by ho zůstavila k lásce nelišným. Naopak stává se zhusta, že jediný úsměv rtíků k zulíbání prý krásných, jediný pohled něhyplných oček mocněji nás dojímá, nežli – dejme tomu – nejduchaplnější slova poctivého lidumila odporujícího četným hanebníkům, kteříž lidským právům plvajíce v tvář vykořisťují každou příležitosť pro špinavé choutky sobecké; že ostýchavé stisknutí buclatých prstíčkův a milostný šepot silněji vrývá se v mysl naši, nežli důkazy provedené se sebe patrnější mathematickou jistotou. Bezpředmětnému tomu toužení našeho jinocha vytknul jistý úsměv určitý směr. Nalezl duši – ne tam v nedohledném obzoru, ale zde, na blízku sebe, dívku jako naděje svěží. Zahleděl se do ní a snové v srdci jeho dřímající poskočili v květ. A neznal více oblohy. Co bylo tam nad bytosť milovanou vzácnějšího, co nad její pocel? A když zvedl oponu s duše její, co hvězd tam hořelo! Skromnou jen pohádkou byl blankyt proti srdci jejímu, kde vroucí oddanosť tkala sladkosti prvních lidí před pádem. Odtud jitřenka lásky vysýlala nejteplejší paprsky přímo v útroby jeho. Nehledal vzdáleného nebe, neboť Bůh po bok postavil mu nové, ženu... Příroda stala se mu velkolepou lyrou neviditelného pěvce, která zvučela hymnami o lásce jejich. A zvučí dosud, – vždyť pravil jsem, že mladík můj je šťasten... Ponechám tudíž Hawthorneovi přednosť, s tou však myšlénkou, že ho překonám, kdyby poetické toto pozadí útrap mladíkových se propadlo – –.“ 191 Povaha Lupenova a jak jsem dle vypravování jeho soudil, i slečny Mráčkovy podstupovaly proces proměny. Trpké zkušenosti otupily ostřejší hrany a usazovaly na nich prášek jakési sklíčenosti sanguinikům neznámé, vlastní však křížové jich protivě – melancholii. Spůsob Lupenovy řeči větším dílem přílišné lyrice hovící dokazoval, že dávka tohoto prášku jest již dosti silná a že bude třeba mocné pohnutky ze strany zevnější, aby spící sanguiničnosť se vzrušila, ale pak vzbouření své i smrtí zaplatila... Lupen několikráte na možnosť této mi neznámé pohnutky poukázal. Než také se mohlo státi, kdyby se nic takového nepřihodilo, že vzpomenutý prášek původní povahu úplně rozhlodá, ba vykoná víc, nežli zamýšlel, – učiní člověka ke každému dojmu netečným. – – „Tuším,“ chopil se Lupen po dlouhé přestávce opět slova, „že jsem ti slíbil vylíčiti svůj život. Odpusť, že se tomu dosud vyhýbám... Ostatně lecco z právě řečeného vysvětlí ti temnější místa vlastního vypravování, které ihned započnu.“ „Jsem, nebo raději byl jsem člověk prudký, nerozvážný. Již v mládí bylo mi často pykati za tuto stránku mé povahy. Zejména jeden případ utkvěl mi dlouho v paměti. Byl jsem klučina sotva osmi-, devítiletý. Nepohodnuv se s jedním ze svých spoludruhů začal jsem hádku, a když protivník neustupoval, nýbrž rovným splácel, zdvihl jsem nejbližší kámen a mrštil po něm. Nešťastnou náhodou trefil jsem ho zrovna do hlavy. Kluk se svalil a proud krve hrnul se mu z rány. Zbledl jsem a počal se neobyčejně třásti. Pojala mne nevýslovná bázeň – i nerozmýšleje se dlouho dal jsem se na útěk a nezastavil se dříve, dokud jsem nebyl v nedalekém lese. Cosi jako svědomí pohánělo mne s místa na místo, nikde neměl jsem stání. Viděl jsem raněného ustavičné před sebou, tu přísahal mi pomstu, pak zase opovržlivě zaháněl mě od sebe, když jsem ho šel 192 odprosit. Úprkem hnal jsem nazpět. Zatím se bylo hodně setmělo a vřeštivé rachocení hromu zrovna nade mnou zvěstovalo blízkou bouři. Sotva jsem na to pomyslil a prudký vichor již roznášel hrubé krůpěje dešťové. Chvílemi to pronikavě zaskučelo a přede mnou zdvihly se kotouče prachu do točivých vírů. Sotva dechu popadaje vrazil jsem do vsi. Nevím, zda strach před trestem, či něco jiného bylo příčinou, že minul jsem rodný dům bez povšimnutí. Bezděky mne kroky vedly přímo k chalupě, z níž pocházel nešťastný protivník. Stála o samotě na nízkém pahrbku a každou chvíli byla obava, že silný vítr se o ni opře a rozvalí. Nahlédl jsem oknem do světničky, v níž kahanec rozléval slabé světlo. Asi pět drobných bratrů choulilo se na prostranném, žlutě natřeném lůžku k sobě. Matky nebylo a otec patrně nevrátil se ještě z práce. I raněný byl mezi nimi, se zavázanou hlavou sice, ale živ. Oddychl jsem si a cítil, jak v útroby mé vkrádá se paprsek upokojení. Než ten zmizel naprosto následujícím výjevem. V chalupě jakoby se všechna po okolí rozdrobená bouře nakupila, okno řinkotem se sesypalo, chatrné venkovní dvéře se skolily a hned na to podlehly témuž osudu zpukřelé trámy dveří, jimiž vcházelo se do světničky. V srdce prorývající výkřik ustrašených dítek vmísil se i můj, – spadltě s trámy otec jejich, oprátku maje na krku a jazyk vyplazený... Pozbyl jsem smyslů... Když jsem procitl, ležel jsem na své posteli potem promočen. K mému překvapení rodiče sice nečinili žádných výčitek, ale od té doby přísahal jsem chrániti se přenáhlenosti. Jak jsem ve studiích přísahy této ostříhal, poznáš z toho, povím-li, že všeliké tlumení své povahy ponechal jsem knihám, a ty mi připravily, jak ti známo, přední místo mezi spolužáky. Leč později škola nestačila; co jiní teprve pracně sbírali, já dávno měl ztráveno, i bylo proti nastalým prázdným chvílím, v nichž mne napadaly myšlénky prapodivné, užiti nové zbraně.
193 Nashromáždil jsem kolem sebe materiálu k studiím a odtud k samostatnému tvoření byl jen krok. Teprve zde pocítil jsem nemalou uvolněnosť, a doba, kdy jsem byl členem Květů, byla pro mne přechodní. Jen že ne v tom smyslu, jak jsem se domníval. Kdežto jsem myslil, že rozvaha přirozenou bujnosť nadobro překonala a že odtud mohu klidně a bez obavy jíti dál a pracovati, vracel jsem se zatím velmi rychle původní své letoře. Nebylo lepší k tomu příležitosti jako na rozsáhlém, nedohledném poli samostatného tvoření. Chtěje býti původním pouštěl jsem úplně myšlénkám uzdu, a ty užívaly nastalé svobody dle své vůle. Ještě tu i tam dotekl jsem se své filosofie, ale výstražná vzpomínka na raněného hocha, která jindy zhusta v mysli oživovala, více se nedostavila. A to tím méně, ježto mimo literaturu ještě jiná věc naplnila mou hlavu. Seznámil jsem se s Aničkou... Nevím, co nás k sobě připoutalo, ale jisto, že příbuznosť povahy milosť naši utužilo. Náš šepot lásky otáčel se kolem nejsmělejších plánů do budoucnosti, tu jsme zakoušeli nejromantičtějších dobrodružství, tu žili nejšťastnější idylu. Vrhal jsem se střemhlav v před... Ale přes to neubránili jsme se po čase jakési zemdlenosti; ač jsme se mnohdy bavili nápady, jež by i nejshovívavější novelista uložiti váhal na poslední pomezí své fantastické povídky, přece byly to jen nápady a nic jiného: a jednotvárnosť jest největší nepřítelkyní romantiků. Toužili jsme po změně, změně rychlé, okamžité. To byla hlavní pohnutka, že jsem Aničku uvedl do Květů, kdež jsem ještě jakž takž představoval suchopárného začátečníka filosofie. Aničce se tato změna dosti líbila, neboť byla jako já náruživou milovnicí literatury. Avšak i kruh náš brzy nám byl úzký, my hledali zápasiště širší, obsáhlejší... Náhoda nám pomohla. Známý v Brně hrabě N..., jeda tryskem na svém 194 bělouši, ztratil tobolku. Vida to zdvihl jsem ji a nepohlednuv ani na obsah přímo zaměřil jsem do jeho paláce. Setkali jsme se v průjezdě. Koktaje cosi odevzdávám mu jeho věc. „Patří poctivému nálezci!“ pohledl na mne přes rameno a zmizel na schodech. Zaražen nevěděl jsem, slyším-li dobře čili nic. Ani teď nenahledl jsem do tobolky; mlčky položil jsem ji po chvíli před Aničku probírající se v nejnovějším čísle Květů, kde právě uveřejněna první její zásylka. Zvědavě ji otevřela a strnule napočítala přes tisíc zlatých... Pro toho, jenž se narodil ve zlaté kolébce, jakož i pro čtenáře krásného písemnictví, kde se miliony házejí o překot, summa tato bude nepatrnou maličkostí stojící sotva za to, aby ji člověk do kapsy strčil; jinak působila na mne, chudého studentíka, kterému vzácna bývala i obyčejná zlatka. Zářící zraky naše se setkaly, a v těch četli jsme si jednu touhu. Praha byla naším ideálem, chtěli jsme býti – literáty!“ „Literáty?!“ zvolal jsem v nejživějším účastenství. A ona úzkosť, již jsem mimoděk pocítil, když mi ponejprve slíbil vypravovati svoje zkušenosti, přijímala na se určitější tvar. Viděl jsem před sebou člověka, kterýž prožil ten krásný sen, do něhož já teprve zářivou branou vstupoval... Já vztahoval žádostivé ruce po vábivém jeho začátku, on opouštěl temný jeho konec... Viděl jsem před sebou člověka osudů, jakéž i mne dříve nebo později potkají... Přivřel jsem oči, abych nemusil se dívati – na vlastní svou podobu; ale hned zase vzhledl jsem k němu, bych vyčetl z tváře jeho jiskru naděje... A když místo ní řada nesčíslných útrap se mi zjevila, rozpačitě přičetl jsem je na vrub zvláštních poměrů zaviněných jen sanguinickou jeho povahou. Že se mu nyní i po této stránce přibližuji, netušil jsem... „Překvapuje tě to,“ děl přítel pozoruje moje pohnutí, „ale jak jsem již podotkl, byl jsem tehdá již úplně 195 zaslepen. S lehkou myslí sedli jsme do vagonu a se srdcem utajeným vstupovali do stověžaté metropole české. A nyní jsme žili to, o existenci čehož tak mnozí pochybují: pražskou idylu se silným přídechem literárním. Představ si útulný pokojík, v němž bytuje mladý, zamilovaný párek. Zelené záclony jen z rána propouštějí šípy sluneční, jinak je tam po celý den příjemné šero, jako ve stínu listnaté palmy. Oba sedí na měkké pohovce celujíce se. Pak rozpředou jakýsi důležitý hovor; hned si přiloží ruku na čelo, hned si vskočí do řeči, něco připomenou, opět se zamyslí a pak zase vykládají. Konec konců: slečinka vyskočí, zatleská ručkama, vjede mladíkovi bílými prstíky do dlouhých, černých vlasů, začež jí tento prudce k sobě přitiskne, vesele na rtíky políbí a posilněn takto vezme péro do ruky a črtá, co si právě povídali, se začátkem, průběhem i koncem nápadně podobným tomu, jakým povídka byla začata, vymyšlena i zakončena... Večer shromažďuje kolem kulatého stolu malou společnosť, sestávající z předních mladých veličin krásné literatury. Mluví se o všem, nejvíce o povídkách společnou prací hostitelů sepsaných, o nichž jsou hosté na rozpacích, zasluhují-li více chvály, nežli dnešní chutná večeře připravená obratnou rukou Aniččinou, anebo černá její očka smějící se blahem a štěstím. Dýchánek uzavírá malá šarvátka přítomných literátův o naše práce. Slib, že se postaráme o nové, smiřuje protivníky.“ Přítel se na okamžik zamlčel. Oči byly obráceny do prázdna, jako by tam hledaly dobu, s níž těžko bylo se loučiti. „Vstaňme,“ pobídl mne na to, „Anička se snad již probudila, a nerad bych, aby byla dlouho samotna. Konec, jenž bude velmi krátký, dopovím cestou, ač bych jednoduše mohl ukázati na jisté místo v dřívějším vypravování o svém mladíku.“
196 „Na které?“ táži se jaksi stísněně. „Kde zmínka o obílených hrobech –“ „Tys líčil Prahu?“ vzkřikl jsem a mně zdálo se, že mistrně tkaná opona, za níž jsem tušil věci nevídané, násilně jest trhána, a z tajemného jeviště že vystupuje žlutý, čpavý zápach... „To není pravda!“ dím důrazně a s odhodlaností zoufalce, který nazpět pohání vlny smutné skutečnosti. „I já bych se byl podobně opřel před několika lety každému, kdož by něco takového se osmělil tvrditi. Jsi patrně ještě snílkem,“ pravil útrpně, „a přál bych ti, by vyléčení tvoje nebylo ani s polovici tak krušné, jako moje. Lituji, že musím setříti všechen pel posvátnosti s místa onoho, chci-li věrně osud svůj dolíčiti. Ostatně lépe poznati hořkosť pravdy hned, nežli zmařenými nadějemi a utracenými silami ji zaplatiti. Jednou večer, kdy hosté se rozešli, zpozoroval jsem, že jeden z nich vytrousil jakýsi sešit. Volati za ním, bylo již pozdě a také zbytečno, mohlť si proň dojíti zítra. Na první pohled seznal jsem, že mám v rukou – psaný časopis, asi jako bývalé naše Květy. Zajímavá tato hra mužů, kteří vesměs požívají zvučného jména, mne překvapila. Hra! Chutě pustím se do čtení – – ale brzy jsem byl syt... čelenka, která dosud věnčila skráně jednotlivcův, se zahanbením spadla v bahno... Bylť to plátek škandálů; původcové se tu bez ostychu a s chloubou vyzrazovali, k novým kouskům dávány nejošklivější projekty, z lidí, kteří ještě měli v sobě kousek cti, činěn nejpotupnější výsměch, na literární podniky, které chloubou zveme národní, psány sprosté vtipy, obratná ruka básníků, již rozhazovali veřejnosti perly a skvosty nadaného svého ducha, snížila se tu k ostudnému zpracování frivolních anekdot, – z každé řádky pozíral nestydatý cynismus, mravní skleslosť a spustlosť. Obsah jediného toho čísla dostačil, aby každý, kdož měl v uctivé vážnosti 197 literární jmena mladších našich koryfeů, s ošklivostí se od nich odvrátil... Anička přistoupila ke mně. Chtěje jí ušetřiti dojmu, jakýž jsem sám pocítil, učinil jsem pokus sešit ukryti. ,Snad kritika na naše plody?’ dí ona čtveračivě a chytá po sešitě. ,Proč tak soudíš?’ ,Zahledla jsem tam naše jmena!’ ,Kde?’ zalekl jsem se a vhodiv list na stůl pilně jal jsem v něm pátrati. ,Tuším na poslední stránce!’ Tam skutečně stála kritika, leč kritika zdrcující. Nesla se asi v tomto toně: „Přátelům literatury dává se tímto na vědomosť, že jalové plody bláznivého párku (zde citována naše jmena) brzy dostanou z veřejných listů kvinde. Jak s námi redaktoři sdělují a my rovněž dotvrditi můžeme, měšec našeho párku počíná nápadně hubeněti, soudíme-li dle předešlých skvostných a nynějších bídných „dýchánkův,“ a tím přestává i příčina, aby mysl laskavých čtenářů byla trápena proto, že honorář patřící jmenovaným idealistům propíjejí na jich zdraví páni redaktoři.“ Anička omdlela, já zuřil. Objevivším se druhého dne nestoudným hostem, ukázal jsem dvéře... Brzy na to poctil mne jeden z nich listem. Vyžádav si úplnou chladnokrevnosť, jak toho při záležitosti tak choulostivé nanejvýš třeba, pravil, abych prozrazením toho, do čeho jsem se samozvaně zasvětil, nečinil zbytečných výtržností. Ti, již by takto byli na pranýř hanby postaveni, na žádný spůsob prý by nemlčeli, – a pak by teprve svět zvěděl, že jádro naše hnije. Snad prý hnije i jádro ostatního světa, ale tam se to rovněž tak úzkostlivě tají, jako u nás. Za tuto službu domácí literatuře prokázanou nabízel mi padouch ten – lokalkářské místo v politickém 198 jednom denníku, dobře prý věda, že poznámka o našich financích nezakládala se na falešných kombinacích, a spisovatel přece ze vzduchu žíti nemůže.’ Ponejprve opřel jsem se rozhodně vůli Aniččině přijav řečené nabídnutí do slova. Připomenutí o chladnokrevnosti přivedlo mne skutečně do chladného uvažování, i viděl jsem, že jiného nezbývá. Prozrazením nesvedu ničeho a prostředkův existenčních ubývalo... Smířil jsem se na pohled s nenáviděnou společností a vstoupil do ní. Co jsem opět zde shledal, když jsem měl oči otevřeny, bylo by trestem povídati. Anička od té doby neobyčejně klesla na mysli – poněkud vzrušenou viděl jsem ji teprv o narození a smrti Ječmínkově, – o literaturu nezavadili jsme ani zdaleka a já stal se novinářským nádenníkem. Proto však nepozbyl jsem naděje, že někdy povedu spokojenější život. Vpravím se nějak do nezměnitelných poměrův a nabudu opět chuti ku tvořivé práci. Pohanu dosavadních svých publikací považoval jsem za pouhou staffáž pikantního slohu celé noticky; a bych i dosud nebyl umělecky vytříben, bylo by zle, aby toho cvik a čas nepřinesl! Vždyť se proslavily i bývalé malířky květin na pouzdrech doutníkových a tabatěrkách! – V tu dobu seznámil jsem se s jistým advokátním písařem, Vídeňákem. Ideální poblouzení, téměř na vlas podobné mému, zavedlo ho až k nynějšímu zaměstnání. Chování jeho bylo apathické, drsné, v řeči nevybíral výrazů. Přes to přilnul jsem k němu tou měrou, že jsme se stali důvěrnými přátely. Jeho líčení vídeňských literátů naplnilo mě smutnou útěchou, že domněnku o všeobecné hnilobě český redaktor nenapsal bez důvodův. ,A co je toho příčinou?’ hovořil pak zahaluje se hustým dýmem silného doutníku. „Nám podobná nedochůdčata. Buďto z nesmyslné touhy po brzké samostatnosti, nebo z po- 199 vrhování obyčejnou společností odbočíme z tak zvané úřední vědy a letíme v náruč modernímu umění svobodnému bez dostatečné zásoby vědomostí a zkušeností, kde však, byvše nečekanou blazeovaností, mrzkým výdělkářstvím, jehož nejméně tu jsme tušili, uvítáni, stíráme brzo se sebe všechny skvělé naděje a podrobujeme se obecnému proudu. Anebo sklamáni mimoděk stáváme se podnožím chlebařů v mládí tolik nenáviděných. Chlebařství – kostrbatý, bezduchý strašák, postavený v prose proti bojácným zajícům! Což mohou za to jednotlivé stavy, že většina jich representantů není takovou, jak by dle vznešeného svého účelu býti měla?! Byla by takovou, kdyby do ní vstupovali ti, kteří nevčasně se jí zalekli. Ona hrstka poctivců, které ještě tu i tam v literatuře a jinde známe, nabyla by četnou posilou odvahy, lid by nebyl tolik vydírán a mládež odchována byla by pečlivě a v povahy ryzí, pro dobro přístupné! Nedoučení i doučení výdělkáři – hlavy obmezené – zmizeli by z obzoru svého působení, nebo by se k němu ani nedostali, neboť nyní, kdy studovaných nadbývá, byl by úzkostlivější výběr. Leč k smíchu,“ – obyčejně končil Vídeňák – „obskurní, písařík rozumuje o převratě řádu společenského.’ Jindy také: „Divím, se, že mne posloucháte! Moralisté se nyní z dobrých společností vyhazují.“ – Stalo se, že mne jednou nalezl velmi rozčilena. ,Co se stalo?’ tázal se s účastenstvím. Vyložil jsem mu celou záležitost. Zpozoroval jsem totiž, že jistý venkovský plátek, krmený z disposičního fondu, do zajímavých svých feuilletonů, kteréž vnadidlem býti mají nezkušenému čtenářstvu, vystřihoval práce všeobecně oblíbeného spisovatele z předního belletristického listu našeho, a by snad v dlouhoprsťáckém řemesle nebyl postižen, překrucuje obyčejně titul i začátek. Zpravil jsem o tom redaktora poškozeného listu, který si ovšem takové žurna- 200 listické bratrství rázně zapověděl. Ale ejhle! Den na to s ďábelským chechtotem vysmál se plátek všeliké naivnosti vlastenecké, dovolávaje se poděkovacích listů za tučný honorář, kterýž jmenovaný vážený spisovatel za profannosť svou přijímal... Byl jsem již dosti otrlým, ale hanebnosť, s jakou tu přesvědčení i nadání škůdcům národním zaprodáno, mně zase jednou krev pobouřila. ,Mám návrh,’ pravil na to písař, ,učiňte sbírku zdejších skandálů; co se týče Vídně, jsem já úplně připraven, a vydáme knihu s nápisem třeba: Jádro hnije. Nechť má účin jakýkoli – sensaci spůsobí na jisto a stane se snad předchůdkyní nějakého převratu –’ Radikální tuto myšlénku nepřijal jsem sice za svou, ale umínil jsem si, že mírným slovem započnu své apoštolování. Doufal jsem, že najdu ochotné pomocníky v některých, jimž se hnusné počínání kolegů rovněž protivilo. Ale ti mlčeli a já jednoduše okřiknut. Bylť jsem již neškodným, ježto corpus delicti, číslo psaného lístku, po návštěvě jistého literáta se mi ztratilo... Neprozřetelnému rýpalovi ukázány z redakce dvéře, a nyní tu stojím zdrcen, sklamán, zmalátněn. Kdyby nebylo Aničky, kteráž po dvě léta se mnou snášela všechny útrapy, nenásledoval bych, jak mi nic jiného nezbývá, příkladu přítele Vídeňáka; – – stanu se písařem, ač-li naleznu místo, já, kterýž jsem s nadšenou myslí hledal působiště vznešené, ale kráčel k němu cestou nepravou –“ Historie Lupenova poskytovala zejména mně nesmírně mnoho látky k různým úvahám, leč blízkosť chaloupky, kde odpočívala Anička, prozatím mi v tom zabránila. Lupen podruhé otevřel dvéře, ale z tváře jeho bylo vyčísti nemilé jakési překvapení. Pohlednu do vnitř – jizbička byla prázdna... „Aničko!“ zavolal Lupen, než nikdo se neozýval.
201 „Aničko!“ volal po chvíli opět; hrdlo jakoby se mu úžilo. Potom neohlédaje se na mne skokem běžel směrem k jezírku; pudilo mě cosi za ním. „Aničko!“ přerušil mrtvé ticho nad jezírkem se nesoucí, a koroptve zalekše se nenadálého hlasu, protivným šustotem křídel uletajíce, vrážely do křoví. „Nejsi-Ii zde, nejsi pro mne nikde!“ Zoufale vjel si do vlasů, vytřeštěné oči počaly se zalévati krví. „Ječmínku, dodej mi síly –“ a při slovech těch učinil prudký pohyb nad hladinou. „Pro bůh, co počínáš?“ zachytil jsem ho pevnou rukou. „Nech mne!“ obořil se a já ponejprv stál o samotě proti člověku, který se mnou chce měřiti tělesnou sílu... Pokusil se vytrhnouti z mé náruče, ale děsná předtucha, že by tu následoval čin hrozný, proměnila ruce mé ve svírací železa. Vida přesilu přítel ochabl. „Buď rozumný!“ dím k němu a chvění, jež procházelo mým tělem, znáti bylo i ve hlase. Víc jsem však říci nevěděl. Volně a beze slova dal se nyní odvésti. Nabýval jsem poněkud klidu a jal se mu chvilkové zmizení Aniččino vykládati přirozeným spůsobem. „Procitnuvši a jsouc samotna vyšla si na procházku, aby zaplašila smutné vzpomínky na mrtvé děcko; zašla snad poněkud dále a dosud se nevrací.“ Přítel neodporoval, ale rovněž neviděl jsem, že by výkladu mému přikládal víru možnosti. Usednuvše do listí, v němž prve Anička odpočívala, čekali jsme. Čekali jsme hodinu, dvě – – Abych zapudil trapné ticho a Lupenovi nedopříval času 202 k nebezpečnému přemýšlení, zaváděl jsem různý hovor, ale jednoslabičné anebo žádné odpovědi nevybízely k pokračování. Chýlilo se již k večeru a my čekali dosud marně. Byl jsem již sám znepokojován. „Pojď,“ vstal jsem, „rozhledneme se okolím, nezbloudila-Ii.“ Šel; ku své potěše jsem pozoroval, že hledání vzbuzuje v něm zase jiskru naděje. Netečnost zapudil a znovu volal její jméno. Ale ozývalo se jen posměšné echo. Jevil jsem takovou snaživosť, jakoby se jednalo o vzácný poklad, jímž bych nabyl velikého bohatství. Anička zajisté byla Lupenovi pokladem ještě dražším, jehož vyhledati kázala mi útrpnosť s nešťastným přítelem. Celou téměř noc probděli jsme, prochodivše okolní krajinu kříž na kříž. Ale po ztracené ani stopy. „Aničko!“ zvolal naposled a hlas jeho nabýval znovu oné divokosti, a když zase jen hluchá ozvěna odpovídala, doslovil: „Nuž, s bohem – nejsi již pro mne nikde!“ Uchvátil mne za ruce tiskna je, div jsem bolestí nevykřikl. Když jsem se vyprostil a nabídl mu rámě ke zpáteční cestě, cítil jsem chvílemi, kterak tělo jeho podléhá silnému lomcování. Tu vždy stanul, z oka jeho vyšlehl proud vzteklosti, ale pak dal se vésti dále. Proto mínil jsem ostatek noci ztráviti v chaloupce s ním, považuje za nebezpečno, ponechati ho sama sobě. Leč když seznal úmysl ten, zdvihl prosebně ruce: „Příteli, nech mne samotna –“ „Dej mi ruku,“ vyhovuji, ač nerad, přání jeho, „že se zítra uvidíme.“ Podal mi ji. Tímto částečně upokojen zaměřil jsem k městu. Počal jsem nyní sám uvažovati tajemné zmizení milenky přítelovy.
203 Jakkoli jsem napočítal na sta případů, jichž uskutečnění se státi mohlo proti vůli Aniččině, vracela se ustavičně domněnka ničím neodůvodněná, že Anička opustila lesní chaloupku z úmyslu... Ráno jsem chtěl opatrně vypátrati, nebyla-li viděna v městě, dle čehož bychom další jednání mohli zaříditi. „Měl jste tu včera hostě,“ vítal mne domácí pohlavkuje s citem ospalé své učně pekařské. „Aj?“ dím nedbale. „Slečnu – ale bůh ví, odkud!“ „Slečnu?“ opáčím rychle, „jak vypadala, co chtěla –?“ Jednak to, že pokoj můj nevyrušil nikdy šum ženských šatů, jednak poznámka pekařova učinila mne zvědavým. „Nechala zde lístek –“ ukazoval na můj stolek. Ale tam mimo knihy ležící v pořádku svrchu vylíčeném nebylo ničeho. „Anebo škrabala dokonce na vašem papíře – není to ani ke čtení.“ Při tom podával mi cosi, co jsem loktem shodil na zem. „Tady je to,“ pravil a zamoučený ukazovák utkvěl na posledním listě Krásného snu, jenž dosud byl prázdný, nyní však všecek tužkou popsán. Četl jsem: „Milý pane! Nelamte si hlavy, je to táž ruka, co před několika lety psala Krásný sen. Napsala, prožila. Věříte-li však, že jsem procitla tak otupena, jakobych ani smyslů neměla? Nemám jich. Mne nevábí svět, necením si života, pozbyla jsem lásky, – ale vždyť ani nevím, milovala-li jsem. Lupen – ano, tak se nazývá ten, jehož dítko jsem tuším pod srdcem měla a jenž mrtvé vhodil do vody, – vykládá snad právě o bývalém štěstí; nevěřte mu, někdy ani skutečnosť není pravdivá. Lupen! Možná, že jsme se milo- 204 vali, možná, že ho nenávidím, – nechci, nemohu o tom přemýšleti. Jen tolik vím, že mi nyní byl na obtíž; že právě on, nemohu za to, – mně jest již vše na obtíž. Odcházím k rodičům, abych zase tu vzájemně překážela. Snad mě zašantročí na krk nějakému řemeslníku, jak se to na konci veselejších povídek stává: prosím vás, napište to tak!“ Ruka mi sklesla. Ubohý Lupen! Jakou vášnivou, zaslepenou láskou hořel k ní, že nepozoroval tak hrozného stavu duševního, do kterého klesla bývalá bujná Anička! Struny života v ní potrhány – a on chtěl vyhřívati se na její lásce! – Anička. – Bouře vyvrhla ji na písčinu – není unavena, aby si odpočala, zotavila, jest otupena... Představte si jarého člověka, plného života, jejž najednou opustí dar řeči a sluchu. Stav se hluchoněným necítí bývalých svých předností, snad usměje se jim ve své blbosti, ale my slzíce politujeme ztracený život. – Byl jsem v nemalých rozpacích, jak mám k Lupenovi zaříditi své jednání po této zkušenosti. Ukázati mu list? To by ho zdrtilo. A na druhé straně hříchem bylo by, svědkem býti strastí, jež nejistota, domnělá ztráta milované bytosti jemu působily. Rozhodl jsem se, že nějaký čas věnuji opatrné přípravě na ránu, kterou konečně mu zasaditi musím, by účin její aspoň částečně byl zmírněn. Sotva jsem však učinil pokus – bylo to odpoledne následujícího dne, kdy jsem Lupena opět navštívil – seznal, že před ním něco tajím. Zapíral jsem, ale Lupen od svého neustoupil. „Řekneš mi pravdu!“ zakřikl vztekle. Rázem zavřel dvéře a chytil mne za hrdlo. Vida nezbytí vyňal jsem z úkrytu Aniččino písmo. Přečta osudný list zbledl, zavřel oči a sklesl. Při- 205 skočil jsem k němu, leč on v tom vzchopiv se vyrazil ze dveří... Pádil jsem sice zase za ním, ale tentokráte jsem ho nedostihl, zmizel na dobro. – Čtrnácte dní stranil jsem se Žebračky, jindy mi oblíbené. Nechtěl jsem místními upomínkami rozjitřovati bolesti, jež ve mně zanechal smutný osud ubohého přítele. Ideální úmysl, jejž jsem pojal v den, kdy jsem se setkal s Lupenem, ovšem nyní odpadl. Vidělť jsem, kam zavedl mladíka mne mnohem nadanějšího. Ale právě to, že proti skutečnosti tak nemilosrdné, která rázem vyvrátila všechno toužení – byť nevčasné, přece sladké – nebylo lze nejmenšího odporu klásti, působilo na mne velmi trapně; i vkrádal se mi do duše nepříjemný pocit onoho duševního stavu, jakémuž podlehla nešťastná Anička. Setřásal jsem ho mocí se sebe, ale on dostavoval se opět a opět... Neuměl jsem ještě užiti jediného protiléku – vrátiti se k opuštěným knihám. – Jednoho dne zmocňovala se mne neznámá úzkosť. Vzal jsem noviny do rukou, aby myšlénky dostaly jiný směr, odešel jsem z domu, aby pestrý život pouliční pozornosť mou k sobě přivábil, ale obé nepomohlo. Duši jakoby tížily kusy olova. A když jsem se poněkud probral, pozoruji, že se nalézám blízko jezírka, v němž pochován Ječmínek. V tom mne ohlušila střelná rána. Odhrnu několik křovin, jež mne od jezírka – odtud vyšla – dělily, a přede mnou stojí – Lupen. Oddychl jsem si, neboť nic neukazovalo k tomu, že by rána pocházela od něho. Malé bledosti jsem si nevšiml. „Haha,“ zasmál se, až mi to v kostech projelo, „přicházíš za mnou? Skoro jsem tě očekával. Byl jsem u ní, viděl jsem ji, ale nemluvil s ní. V okamžiku, kdy jsem se k tomu chystal, postavila se mezi nás dávná podoba hocha, jejž jsem ranil kamenem, a jehož otec se oběsil – –.
206 Hned na to zaměnila se za jinou, v níž poznal jsem Aničku ode mne utracenou – – Vidíš ji,“ mluvil v šílenosti, „hle, tam zase vystupuje, strašná s výhružnou tváří – –. Nemohu naříkati na lidi, jako potulný šumař v jejím Sně, nemohu jim přísahati msty, já zavraždil ji sám – – hleď, nyní k ní přistupuje nová, s krvácející ranou v srdci – –“ Zoufalec učinil náhlý pohyb rukou, již dosud pevně na levé straně prsou držel. Vystříkl hustý proud krve. „Ječmínek dodal mi síly, já překonávám Hawthornea –“ a skácel se do vody zrovna nad rakvičkou svého dítěte. Voda vyšplíchla a pak se zavřela.
***
Zase stanul u mého okna pan učitel, jemuž po mém vypravování osudy Aniččin i Lupenův nebyly neznámy a jenž tak rád hovoříval o mých studiích, nebo o svém hlase. O zalíbených těchto thematech nebylo vsak teď řeči. Tragický konec Lupenův nevycházel nám z mysli, i přemítali jsme často o dvou nešťastných lidech. „Kdo z nich šťastnější?“ tázal jsem se jednou. „Šťastnější?“ opáčil učitel, „nezávidím žádnému. Smrť Lupenova právě tak jest hrozná, jak otupení Aniččino. Osud prvějšího leda tu má přednosť, že zabraňuje každé trudné vzpomínce, kdežto Anička, byť u ní nastoupil stupeň úplné pomatenosti, v některých jasných chvilkách vzkřikne pod bolestnou tíží minulosti. „Ano“ dodal odcházeje a potřásaje mi rukou, „zkoušky se tuším blíží, přeji mnoho štěstí!“ To mi připomnělo moji povinnosť. Ještě nikdy jsem se tolik nepřičinil. Ale rozčilení ne- 207 utišené mysli a krátkosť času zavinily, že jsem – nedostál... Tak jsem byl přivítán na dráze obrácení. Opět zavířily v mozku nejrůznější myšlénky. Viděl jsem, že odevšad jsem netušenými překážkami odpuzen, ať vstoupím kamkoli, a dobrá vůle ať zatluče kdekoli, neprorazí nikde. Nebylo divu, že mi častěji tanuly na mysli poslední okamžiky Lupenovy. Počal jsem o nich přemýšleti a jakási přitažlivá moc vábila mě k nim...
***
Studující našeho města dávali vínek na rozchodnou. Kazil jsem tam špatnými vtipy všeobecný humor. A rozmrzen sám nad sebou odstoupil jsem z hlučného veselí do prázdného koutu, kdež jsem tupě hleděl před sebe. Kdosi poklepal mi na rameno. Nevrle se obrátím a spatřím sklíčeného člena výboru. „Příteli,“ prosil, jakoby jednalo se o restaurování něčeho důležitého, „aranžujte nám čtverylku –“ Odbyl jsem ho nesrozumitelným zabručením. „Budeme vám vděčni,“ sliboval, nedada se odstrašiti, „a myslím, že si toho přeje i –“ Jmenoval dívku, k vůli níž jsem se často trápil formováním zamilovaných vzdechů s dobrou vůlí, s menším však štěstím a talentem do kostrbatých veršů. „Je tu?“ tážu se ledabylo. „Ano!“ ochotně přikyvoval žadatel. „Nu, pro mne!“ a chvíli na to zažádal jsem ji s vyzývavou chladností jakožto aranžér o tanec. Tak jsem nikdy nearanžoval. Párky lítaly s místa na místo, velel jsem nejspletitější kombinace. Tu i tam za- 208 slechl jsem lichotivou nadávku, jíž jsem však odbyl pohrdlivým úsměchem. „Co je vám?“ tázala se mne, když jsem ji uváděl na místo. Hlas se jí chvěl. Co mi je! Zhrozila by se, kdyby nahlédla v nitro mé ... Bez odpovědi uklonil jsem se a rychle vzdálil. Ale hlas její neustále mi zazníval. Odpuzoval jsem ho; ale když na chvilku ustál, toužil jsem po něm a zdálo se mi, že jsem zbavil se poslední jiskerky, která rozehnati chtěla mrákoty ve mně se rozkládající. Obrátil jsem se na bavící se společnosť. Dvé krásných, sivých očí tklivě na mne hledělo; svěsím hlavu a více jsem se neodvážil jí pozdvihnouti. Bylo mi nevolno a jakobych cítil slabou výčitku, že odvracuji se od té, která vroucí duší mi oddána – že nerozvážně zašlapuji květinku, která památkou zůstala na ztroskotaný ráj –. Láska! kterak jsem ji mohl uchovati, když jsem pozbyl oné divotvorné vody, která ji zalévá a krmí, která před uschnutím zachraňuje vše, co k životu se hlásí, – naději! Já nedoufal v život, proč věřiti lásce?! „Vyprovodíte zajisté slečnu domů,“ a známý člen chtěl patrně touto pozorností splatiti dřívější mé služby, „právě se chystá –“ Mechanicky jsem vstal a jakoby pokynutí studentíkovo bylo mi rozkazem, přidružil jsem se k ní a jejím rodičům. Kráčel jsem beze slova a se stísněností, jaká svírá zrádce jdoucího vedle své oběti. „Hleďte,“ pravila, „spadla hvězda...“ Po nebi, tisíci jasných teček osvětleném, skrytá ruka rychlostí blesku učinila kmitnou čáru. Ale po té dávno již nebylo stopy a družka moje dosud měla zraky vzhůru pozdviženy. „Zajímá vás tam něco?“ vypravil jsem první větu, ale tak nejistě, že jsem se sám zalekl.
209 „Hledám svou – snad spadla ona,“ doložila smutně. „Nespadla,“ dím prudce – – „jak jí říkáte?“ „Věrnosť –“ Bylo to slovo, které mne probudilo. Někdy se i zrádce vzpamatuje a zadrží rozhodný krok... A pak nechápe, kterak černé myšlénky nalezly místa v duši jeho. Byl jsem znovu navrácen životu... Byl bych padl na kolena před tou, kteráž netušíc vyslovila nejsvětější moji povinnosť, mravní odkaz nešťastného Lupena: věren zůstati a neopouštěti ideálův, jimiž kojí se duše mladá, povznésti se k nim přese všechen odpor, a pak protkati život svůj prací vědomou a oblažující. František Roháček.
210 František Svoboda.