BALKÁNU.

Ladislav Arietto Jan Calvi Jan Červenka Irma Geisslová Josef Hásek Jan Herben Jaroslav Herda Čeněk Holas Jaromír Hrubý Josef Vlastimil Hrubý Jan Hudec František Chalupa Josef Kalus Josef Klvaňa Jan Korec Jaroslav Kosina Antonín Koukl Karel Leger Otakar Prokoš František Roháček František Svoboda Matěj Anastazia Šimáček Alois Škampa Lev Scholz František Táborský Jaroslav Tichý V. A. Velen Václav Veverka Josef Voráček Jan Žeranovský

BALKÁNU.
Ó Balkáne, ty hradbo věkovitá, ó výspo, tonoucích ty půdo ze zraků!ó výspo tonoucích, ty půdo zázraků! Jak často v mysli přede mnou se kmitá ve záři blesku, v mlhy povlaku tvých temen skalných obrys rozervaný, kde zuří blesk, kde vichr má své stany, kde Bůh se skrývá v bouřném oblaku! Jak moře valné, když se vichrem vzpíná, kol tebe v propastech spí šerá minulosť a peruť její ztemnělá a líná tvých líbá skalisk němou ztrnulosť a smířena teď ochvívá tvou patu, již přede věky v krvelačném chvatu vyvrátiť chtěla doby – divá zlosť. Ó kolik bouří, kolik hromů divých se dalo v zápasy už s tvými temeny a vrývalo se do tvých skrání sivých!... Tam stromů ptej se, zpola sdrceny jež k nebi vzdorně uschlé tyčí chvojí. Však Balkán posud nepohnutě stojí a v štěrku tlí hrot blesku zlomený! [220] Ó Balkáne, ty svatá hlavo šedá, proč tobě na čelo se chmura uklání? Či v prsou tvých se upomínka zvedá, z těch dávných dob, kdy v jitra zaplání v klín lesů tvých sed pěvec báje starý, strun souzvukem kdy trnul dravec jarý a tepen kov ti roztál ve skráni? Či vzpomínáš, jak po tvých po úbočích, šat strhán peřestý a kadeř vlající, vzmach thyrsů v rukou, plamen vášně v očíchočích, žen thráckých tlumy, vínem třeštící, se v pestrém davu letem bouře hnaly, kdy plamenem se tmavé hrozny vzňaly a vinař tlačil révu kypící?... To zhynulo vše valnou tísní věků, a slední bakchantka svůj thyrsus úpějíc již na hrob kladla poslednímu Řeku, kde sláva bděla v kruhu popelnic. Tu přišel barbar jako plamen divý i vrhl spoustu na posvátné nivy a na Olymp svůj vetknul půlměsíc! A tehdy, Balkáne, jsi uzřel krve brody, jak rostou, bouří se a dmou a vzpínají, by zbrotily tvých bystřin svaté vody; tys uviděl, jak nadnade bědnou rájí se blýská meč, jejž pohan k vraždě tasí, a slyšels lidu zoufanlivé hlasy, jež krev a pomstu s nebe volají! – Ó hory svaté, štíty nad Slovanstvem, tak blesku runami vám vryto do čela: 221 Až zhasne měsíc kleslým nad pohanstvem, Bůh sešle s nebe svého anděla; pak v rukou žen svobody thyrsy vzplanou, pak z hrobů svých zas pěvci báje vstanou a z propastí tvých sláva zetlelá! 222 František Táborský.

Básně v knize Almanach české omladiny: